Rád čtu – paměti, vzpomínky, ohlédnutí. Protože když se s někým seznámíte, tak to není tak, že vám bude hned vyprávět svůj příběh! V knize, to je holt něco jiného. Samozřejmě je to celé filtrované, co vás zajímá nejvíc se zpravidla nedovíte a prostor pro kontrolní dotazy není. Ale i tak to stojí za to.

Mám před sebou tři knihy…

Klára Gočárová v knize Voslí můstky píše na významném místě svým čtenářům: Nehloubejte v mých spletitých rodinných vztazích. V Obecné škole pan ředitel taky varoval žáky, aby v mrazu nelízali zábradlí, že? To by v textu ta známá jména nesměla být…

Knížka mě zaujala tak, že jsem zapomněl na to, jak už mi poslední dobou vadí to neustálé vaření a přelouskal jsem skoro i střední část trojknihy, psanou jakoby v receptech. Kdysi jsem tyhle nápady měl rád. A po celou dobu čtení, i když zaujatý a velmi sympatizující, jsem myslel s nostalgií na byvší dobré redaktory, kteří kdysi své autory vedli, dokázali jim pozorně a s účastí poradit a uměli knihu upravit i pro nezasvěcené čtenáře.

Ve Voslích můstcích žena popisuje lásku. Nebo zamilovanost? Na nic si nehraje, je svoje, jde ze sebe ven – prostě najednou něco ví a já jí věřím. Píše, jaké to je milovat. Víte, jak strašně dlouho dělali něco takového – psali, popisovali – jen muži?

Voslí můstky stojí za přečtení!

Martin Patřičný: Kniha váza. V knize Hoď se do pogody Sandry Pogodové, původním povoláním herečky, jsem se nad některými epizodami dobře bavil, a dokonce se hlasitě smál. Karamboly života jsou zajímavé, zvlášť u druhých a když nejde o krk… Při každém průseru teď už uvažuju – za jak dlouho se tomu budu smát?

Zvláštní věc – během čtení mi chyběla ta muzika, ta muzika Sandřina otce! Možná je nesdělitelná, možná jsem toho o ní čekal víc, nevím. On, její tatínek ji má v sobě, tu muziku a dcera ji má naposlouchanou a bere ji zřejmě jako samozřejmost. Jenže kniha přijde i k těm, co ji nikdy neslyšeli. Dalo by se s tím něco dělat? Nevím…O muzice není lehké psát. Když napíšete kus textu písně, jejíž melodii váš čtenář zná, můžete doufat, že obrazy ve vašich hlavách by se v něčem mohly podobat. A souznít. Jinak co?

Dočetl jsem knihu od paní LandovskéNikdy není pozdě na šťastné dětství. Jen málokdy se mi stává, že dočtu knihu a chci se seznámit s jejím autorem. Tentokrát „to“ nastalo a dám si ještě pár dní na odstup a pak pro „to“ něco udělám. Nesmělý pokus, nic víc.

V té knize jsou místa, kde stačí zavřít oči a taky vidím věci ze svého dětství:

a) Kluky, v první či druhé třídě, co trápili jednu holku – maličkou Italku, nebo Řekyni, prostě trochu jinou, čekali na ni za školou, jenže většinou ji myslím nedohonili, uměla dobře utíkat! (Pozlatíte vráně zobák a pařáty a ostatní ji uklovou – už jste viděli bílou vránu?)

b) Film Vinnetou – Poslední výstřel. Taky jsem ho viděl jen jednou a nikdy víc – ale hlavně – jak ti chlapečkové a potom kluci mohli milovat Shatterhanda a přitom sami šikanovat, podvádět... Bůh ví, já ne. Myslel jsem, že ten archetyp zachraňování princezen v sobě mají všichni muži, tak jako…

c) Učebna chemie. Taková byla i „naše“ učebna, ale ne na základce, ale na gymnáziu na náměstí – tehdy – lidových milicí, ve Vysočanech. Ale nás učil noblesní prof. Durych a já jsem se ho ptal, jestli je příbuzný s Jaroslavem Durychem a on mi odpověděl, že nějaké příbuzenství tam je. To místo, kde paní Landovská popisuje snící učitelku Živnou, si budu hezký čas pamatovat!

Nechci a nebudu prozrazovat další příběhy dál – i když si odmyslím 50–60 procent, která si literáti a vyprávěči přidávají, může člověk s takovým dětstvím přežít bez úhony? Člověk vydrží hodně. A ono to asi bez ztráty kytičky nebylo, jinak by paní Landovská nepsala o dětství... Nikdy není pozdě na šťastné dětství? Zní ten název knihy jako báseň, ale je to zřejmě pravda.


Share on Myspace

Civilizace

epid

Vážení předplatitelé, jak jste již byli informování v čísle 5/2020 Literárních novin,

číslem šest, které vyjde koncem května, pozastavujeme  vydávání Literárních novin.

Nevyčerpané předplatné vrátíme plátcům do poloviny měsíce června, a to na účet nebo složenkou, podle toho jak bylo předplatné uhrazeno.

Děkujeme všem předplatitelům za dlouhodobou  podporu Literárních novin

Miroslav Pavel

vydavatel