V Manchesteru vyšla zpráva hodnotící chování místní policie při vyšetřování sexuálního otrokářského gangu v Rochdale. Nevyznívá pro strážce zákona moc dobře.

Zpráva dne ve Velké Británii: manchesterská policie úmyslně nekonala a ignorovala množící se hlášení o tom, že dívky v Rochdale a okolí se stávají obětmi sexuálního otrokářství. Píšou o tom BBC, Independent, Guardian, Daily Telegraph, Timesy, Daily Mail, místní tisk, zkrátka všichni. Plný 145stránkový text zprávy ovšem není ke stažení (na rozdíl od podobné zprávy v notoricky proslulém Rotherhamu), takže se musíme spolehnout na to, co se dozvíme od novinářů. (Do největších detailů jde samozřejmě Daily Mail.)

Šetření inicioval nový regionální starosta Velkého Manchesteru Andy Burnham roku 2017, poté, co zhlédl pořad BBC Zrazená děvčata (Betrayed Girls). Máte-li hodinu a půl, můžete se na něj podívat sami.

Ze zprávy, kterou vypracovali bývalý policista Gary Ridgway a pracovník ochrany dětí Malcolm Newsam, vyplývá, že manchesterská policie úmyslně odložila vyšetřování celého zločinného spolku, a to i přesto, že ukázalo na téměř sto podezřelých, a dala vyšší prioritu bytovým vloupačkám a krádežím aut. Počet obětí přesahoval padesát.

Jedna z obětí, patnáctiletá Victoria Agoglia, zemřela na předávkování heroinem, který jí násilně píchal padesátiletý muž. Ani to nestačilo k tomu, aby vyšetřování pokračovalo. (Její babička následně patřila k lidem, kteří se snažili věc trochu rozvířit.) Zpráva cituje jednoho z policistů: „Zásadní vliv mělo to, že skupina pachatelů se skládala zejména z asijských mužů a nám bylo řečeno, abychom zkusili najít nějaká jiná etnika.“ („Asijský“ je v politicky korektním žargonu Británie vesměs synonymum pro Pákistánce, Bangladéšany, Indy a Srílančany, ne pro Japonce. V tomto případě šlo o pákistánský gang s jedním členem z Afghánistánu.)

The Independent zase cituje něco jiného: „Byly vyjádřeny obavy z rizika proaktivní taktiky nebo podněcování rasové nenávisti.“ Jak hezky je to řečeno, byly vyjádřeny, jako by náhle čísi nehmotný hlas zazněl z nebe a pronášel ona varovná slova k uším ohromených příslušníků kriminálky. Nebo snad neviditelná ruka napsala svítící barvou na zeď místní kantýny vzkaz „Nechte je bejt!“? Tak to asi nebylo, že? Nejspíš to řekla nějaká konkrétní osoba či osoby, jejichž jména nám ale zůstávají utajena. Škoda. Ten někdo si teď nejspíš tak trochu hlídá zadnici, protože ví, že po téhle zprávě by mezi britskou veřejností moc populární nebyl. Zejména pak mezi příbuznými obětí.

Manchester Evening News dodává další zajímavé detaily. „Pachatelé si za účelem sexu volně vyzvedávali Victorii a další děti z dětských domovů provozovaných městem, před očima‘ úředníků.“ Mimochodem, zase ten pasivní způsob: were allowed čili „bylo jim dovoleno“. Kým dovoleno? Každým? Možná dokonce každým.

A když už se jednou policie rozhodla, že celou věc vyšetřovat nebude, lpěla na tomto rozhodnutí velice dlouho: „Ještě v srpnu 2018 odmítal policejní šéf uzavřené vyšetřování opět otevřít.“

Můj komentář k celé věci.

Jednoho krásného dne, až bude mít naše civilizace nějaké zcela jiné problémy, se tenhle případ bude studovat na vysokých školách. Psychologie konformity a poslušnosti je pořád stejná.

Pochopit, že hodný táta od rodiny si ráno navlékne uniformu a od 8.00 diriguje na rampě v Osvětimi přicházející Židy: ty do tábora, ty do pece, je podobně obtížné, jako pochopit, že v policii, organizaci vysloveně určené k boji se zločinci a k ochraně jejich obětí, mohl nějaký boss z libovolného důvodu zarazit vyšetřování otrokářského podniku průmyslových rozměrů, a že lidí, kteří se s tím nesmířili, bylo vevnitř sboru strašlivě málo. Ale stává se to pořád a znovu. Asi bychom s tím měli počítat. Ani demokracie vůči tomu nejsou imunní.

Whistleblowerka tohoto případu, bývalá policistka Margaret Oliver, v roce 2012 z policie po patnácti letech odešla… Dnes říká, že její bývalí kolegové by měli být za celou věc také trestně stíháni, v čemž s ní srdečně souhlasím. Nicméně podobný problém nastal v notorickém Rotherhamu: obava z toho, že budou označeni za „rasisty“, vedla policisty k tomu, aby nechali věc raději být. Výsledek? Přes tisíc obětí. To už není náhoda.

Myslím si, že máme velký civilizační problém s tím, kterému druhu pošuků nasloucháme a propůjčujeme jejich názorům váhu.

Každý národ má svoje cvoky. Nedávno jsem nedaleko stanice metra Muzeum potkal pána, který i v mrazu horlivě přednášel kolemjdoucím svoji teorii o tom, že Ježíš se brzy vrátí z kosmického prostoru, a dokládal to Nostradamem. Jenže vyznavač teorie o Ježíši-kosmonautovi nemá žádný vliv na běh našich institucí a určitě na svoji originální výzkumnou činnost nedostane žádné dotace. Nepozvou jej nikam do školy, aby své závěry předkládal žákům.

Co ale podobné případy, které celé dny kverulují na Twitteru o systémovém rasismu, privilegiu bílého muže atd.? Takové ty, které najdou aspoň dva případy ŠOKUJÍCÍ!!! DISKRIMINACE!!! ještě předtím, než se zakousnou do první ranní housky? Kolik těch lidí pracuje na nějakém dotovaném místě, kolika z nich naslouchají politici? To je náš kolektivní fail: bereme tento druh intelektuální magořiny vážně a ještě jej podporujeme. Pak se zavádějí různé dvojí metry a jednoho dne to skončí souhvězdím otrokářských gangů po celé Anglii.

Ale tomu se říká multikulturalismus nebo antirasismus a někteří politici se k tomu hrdě hlásí… Pak se může stát, že údajně transfobní limerick na sociální síti policii zaujme, kdežto případ otrokářského gangu nechá ležet.

Svého času na mnichovské bezpečnostní konferenci kritizoval tenhle dvojí metr i bývalý britský premiér Cameron (celý text projevu zde): „Když má bílý člověk problémové názory, třeba rasistické, odsoudíme je, a to je v pořádku. Ale když stejně nepřijatelné názory nebo praktiky přicházejí od někoho, kdo bílý není, jsme až příliš opatrní, popravdě se přímo bojíme, se tomu postavit.“

No jo, no. Víme to; co s tím uděláme? Pro začátek, nevolit do veřejné funkce nikoho, kdo tenhle druh myšlení šíří. Abychom se jednoho dne nedočkali zvláštní zprávy o lhostejnosti policie vůči aktivitě otrokářů někde v Brně či v Teplicích.

Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.


Share on Myspace