Zájem o dění ve světě kolem mne ve mně jako malém klukovi poněkud předčasně probudilo gestapo v rámci tažení proti Sokolu vpádem do našeho bytu za účelem provedení domovní prohlídky a zatčení otce (jen pro pořádek podotýkám, že přišli po obědě, nevyrazili dveře a nedoprovázeli je řvoucí těžkooděnci). Podnětů k pozorování světa pak přibývalo. Mimo jiné jsem zaznamenal únorový puč v roce 1948, zglajchšaltované volby a politické procesy padesátých let, přirozeně bez znalosti jejich pozadí.

Z náhodných setkání s členy KSČ v celém poválečném období až do invaze armád Varšavské smlouvy jsem si vytvořil názor, že existují „ideoví“ komunisté, většinou ti předváleční, koncentráčníci, odbojáři nebo naivní duše, a vedle nich bezzásadoví kariéristé. Normalizačními čistkami se uvolnila spousta zajímavých pracovních míst, a to byla výzva pro kariéristy. Strana se zásadně změnila. Proti situaci před Pražským jarem a během něho se podstatně zvýšil tlak na prokazování politické spolehlivosti uchazečů, na dodržování kádrových pořádků. Následně se poměr „ideových“ a kariéristů v KSČ dramaticky změnil.

U mnohých profesí se „rudá knížka“ stalo nezbytnou vstupenkou. Místo „ideových“ komunistů se významnou množinou stali lidé s účelovým, formálním vztahem ke straně. Nevzrušuje mě proto příliš zjištění, že někdo byl členem KSČ, pokud nebyl členem aparátu, pracovníkem represivních složek nebo významných činitelem vedení podniku nebo veřejné správy. Ostatně i v současnosti pro mnohé členy politických stran a hnutí jejich členství není tolik výrazem příklonu k nějakým idejím jako projev zájmu o podíl na moci a prebendách.

V případě prof. Heleny Válkové jsem věděl, že byla řadovou členkou strany a badatelkou v kriminalistickém ústavu. Nezapadla do kategorie lidí, jejichž členství v KSČ jsem považoval za pohoršlivý úkaz. V kritické chvíli, kdy jsem ve spěchu psal tento článek, jsem si ji navíc prostě spletl s jinou „hříšnicí“ a uvedl jsem, že byla členkou KSČ krátkou dobu. Sama mě upozornila, že to není pravda, že vstoupila do KSČ v roce1973 a setrvala až do roku 1989, a žádala, abych omyl nějak napravil. Takže tímto se svým čtenářům omlouvám za nesprávnou informaci a současně oceňuji její upřímnost.

Nicméně mě ani správná informace nevede k tomu, abych se nad jejím „prohřeškem“ pohoršoval. Její chování odpovídalo dobové normě a podle mého názoru nebylo nutné, aby právě kvůli němu přestala usilovat o zvolení Veřejnou ochránkyní práv. Nicméně její rozhodnutí přesto schvaluji, ale z jiných důvodů: žádná funkce nestojí za snášení pronásledování, jemuž by zjevně byla před jednáním Poslanecké sněmovny vystavena, a čelit mu bez loajality hnutí ANO oplátkou za její loajalitu by bylo neúnosné.

Bývalým disidentům a jiným moralistům se může jevit kariérní členství v KSČ jako nemravné, ale nelze nikoho nutit, aby se vymkl z bezpečného stádného způsobu života.

S odstupem času si stále více uvědomuji hrůznost počinu autora článku Válková se v KSČ podílela na šikaně disidentů s mužem, který poslal na smrt Horákovou, jenž postiženou obvinil, že se podílela na šikanování disidentů. Je to čistá lež a hanebná pomluva, neboť badatelka Helena Válková neměla žádný nástroj, jímž by represivní orgány protiprávního režimu přiměla, aby škodily disidentům, o jejichž existenci a jejich šikanování nejspíš vůbec nevěděla.  

K výhradě, že zákon, jímž se zabývala, zasahoval do lidských práv všech obviněných, podotýkám, že i dnes jsou obvinění ve svých lidských právech ze zákona kráceni, a je to tak v celé Evropě. Tím ovšem neschvaluji zneužívání příslušných opatření, tím méně používání policie jako orgánu dohledu. Dnes soudy ukládají obviněným, kteří odcházejí na svobodu, někdy velmi přísná omezující opatření, v případě podmíněně propuštěných z výkonu trestu až na sedm let, a mohou uložit dohled Probační a mediační služby s povinností hlásit se pravidelně u probačního úředníka. V adventním čase jsem byl svědkem uvalení vazby na obviněného, který se vyhýbal návštěvám probačního úředníka.  Bylo to hodně drsné: když ráno vstoupil do soudní síně, nebyl připraven na to, že o Vánocích neuvidí svou rodinu. Nemáme na ochranný dohled speciální zákon a jeho výkon nesvěřujeme policii, ale provádí se na jiném právním základě.

Na pozadí vlastních dobových zkušeností odmítám „křižování“ Heleny Válkové za vydání článku s podpisem Josefa Urválka. Jsem podstatně starší než paní postižená a politické procesy proběhly v době, kdy jsem již bral rozum. Nicméně jména Josef Urválek a Karel Vaš mi pronikla do vědomí až v letech 1967-8, kdy se uvolnila cenzura. A to jsem měl úplně jiné politické vzdělání než Helena Válková, která ve stranickém školení KSČ či při studiu na normalizační právnické fakultě dostávala o procesech padesátých let jen „politicky korektní“ informace.

I kdyby měla v paměti zločinnou úlohu Josefa Urválka, nebylo by jí to nic platné, protože v době, kdy nastoupila do Vědeckovýzkumného kriminalistického ústavu, byl tam již dávno před ní a patrně měl nadřazené postavení. Její hřích spočívá pouze v tom, že nemohla jako zaměstnankyně zabránit tomu, aby se jako spoluautor jejího článku podepsal její nadřízený. Dokonce by nemohla zabránit ani tomu, kdyby s ní chtěl obsah článku konzultovat. Nebyla v postavení svobodné občanské aktivistky nebo političky, ale zaměstnankyně, podřízené zaměstnanecké kázni.

Josef Urválek byl „odložen“ v roce 1963 do kriminalistického ústavu po sesazení z funkce předsedy Nejvyššího soudu. Taková byla tehdy praxe: pokud komunisté „neúnosné“ funkcionáře nenechali popravit ani zavřít, odklízeli je někam, kam na ně nebylo vidět. V resortu spravedlnosti pokračovalo jejich „odkládání“ ještě i po Listopadu a někteří z „odložených“ zde dosud působí.

Pokud Helena Válková dnes tvrdí, že s Josefem Urválkem na psaní článku nespolupracovala, není důvod jí to nevěřit. Působil jsem dost dlouho v akademickém prostředí, abych mohl tvrdit, že nadřízení výzkumníků se občas připisovali jako spoluautoři jejich článků nebo i knih. Nejsem si ostatně jist, zda Helena Válková skutečně bezpečně věděla, že Josef Urválek, který se pohyboval na jejím pracovišti, je skutečně TEN Urválek. Eviduji v mé širší rodině šest nositelů jména Zdeněk.

Celá štvanice na Helenu Válkovou ilustruje pokrytectví a mravní úpadek části novinářské obce a politiků, jak jejích pronásledovatelů, tak těch, kteří se za ni veřejně nepostavili a spíše se od ní štítivě odtahují. Předstírají, že nevidí, že v mocenských strukturách státu na významných postech se pohybují stovky bývalých komunistů, z nichž mnozí mají na svědomí horší věci než bezvýznamný článek, určený pro uzavřenou komunitu odborníků v oboru, ale jejich hříchy jim nevadí. Ale protože by jako Veřejná ochránkyně práv ohrozila nějaký zájem, vyvolali skandál.

Helena Válková hodlá bránit svou čest. Je to na místě, protože není první, kdo se stal v podobné situaci terčem ostouzení, a bylo by záhodno, aby se podobný případ již nikdy neopakoval. Autoři podobných akcí by měli konečně jednou narazit, stejně jako původci účelově vyvolaných trestních řízení.

Průkaznost lži o podílu na šikaně disidentů je tak zřejmá a účinky jejího zveřejnění tak závažné, že je možné, že byla naplněna skutková podstata přečinu pomluvy, trestná podle trestního zákoníku. V úvahu přichází i použití nástrojů občanského práva na ochranu osobnosti. V každém případě by bylo na místě, aby jí morální podporu poskytlo hnutí ANO jako projev loajality, odměňující její neochvějnou loajalitu vůči hnutí a jeho vůdci.


Share on Myspace

Civilizace

Nevyčerpané předplatné vrátíme plátcům do poloviny měsíce června, a to na účet nebo složenkou, podle toho jak bylo předplatné uhrazeno.

Děkujeme všem předplatitelům za dlouhodobou  podporu Literárních novin

Miroslav Pavel

vydavatel