„…jsem tam měla dvanáct hodin. Čekání. Začal se se mnou bavit jeden kluk, měl výbornou angličtinu. Ptal se, odkud jsem. Tak to se můžeme bavit česky, povídá. Já bych se ho nezeptala, ale když začal sám… Vzal mě do města, měl tam hostel, ukázal mi trh.“

„Za mnou přiletěli kámoši. Nějak blbě se domluvili a odlítali o tři dni dřív než já. No a já se zlomenou nohou a posral se mi mobil. V Ho Či Minově Městě bez mobilu jsi v metru v prdeli. Neorientuješ se. Vidělas to sama. Nechtěl sem kupovat na trhu nějakej shit Motorolu, tak mi jeden kámo pučil svůj mobil. Ajfoun osmičku nebo tak něco.“

„Začalo ho to tady prej srát, říkal, tak vypadl. Bylo to super. Odvezl mě pak na letiště a letěla jsem do Melbourne a tam zase dvanáct hodin pauza. Ty vogo, já už nevěděla co. Šla jsem do parku a normálně spala.“

„V Číně to bylo taky hustý, odtud se nikam nedostaneš. Internet odříznutej…“

„Ale ne, tam si stáhneš tu aplikaci, je to sice nelegální, ale mají to všichni, funguje to normálně. Užila jsem si v Šanghaji. Jdu do letadla do Kanady a prej, kde máte turistický vízum. Řikám tady a ukazuju pracovní povolení. To není turistický vízum. Vopruz. Já myslela, že mě zpátky nepustí. Aspoň číslo víza chtěli, já hledala na mobilu, ale bylo smazaný. Stres, po čtyřiceti minutách sem to nakonec našla. Jim fakt nestačilo to pracovní povolení. Děs.“

„To čekání se zlomenou nohou mě docela sralo…“

„Z Melbourne pak ještě na Nový Zéland, šestapadesát hodin. Fakt nejdelší cesta.“

Pak jsem musel vystoupit. Cizí hovory se nemají poslouchat, ale jinak to nešlo. Potkali se asi v metru náhodou a začali si natřásat peří. Kdo víc a kdo barvitěji. Dva dnešní mladí Češi, on a ona. Zajatci levných letenek.


Share on Myspace