Dlouhá léta financovalo spolčení označované v USA jako „Deep state“ v pásu kolem Ruska sérii převratů a nastolování Moskvě nepřátelských režimů, až si tuto technologii osvojil i Kreml. Zpočátku v Sýrii Rusové válčili s džihádisty podporovanými z Turecka. Později se Kreml s Ankarou dohodl a používá agresivní islamistický režim tureckého ptezidenta Recepa Erdogana (AKP) jako „ostré hochy na špinavou práci“. V zastoupení vytváří džihádsté financovaní a řízení z Ankary kolem Evropy pásmo nestability.

Jiří Weigel napsal na závěr článku Máš rád Turky? Máš rád ty pohanský psy?, ve kterém hodnotí roli Turecka vzhledem k stabilitě světa: „Turecko je druhé na řadě (po Egyptě). Kurdský problém může být rozbuškou, která přivede zemi k rozvratu a následování neblahého příkladu jeho jižních sousedů. Blízký východ není regionem, v němž by se dala bezbolestně aplikovat práva národů na sebeurčení, měnit hranice a hledat racionální politické kompromisy. Vytvoření kurdského státu by mělo fatální destabilizující vliv nejen na Turecko a Sýrii, ale i na Írán a Irák. Kdo se po balkánských a syrských zkušenostech domnívá, že by vše mohlo proběhnout v míru a pokoji dohodou podle česko-slovenského vzoru, vůbec nic netuší.

Proto bychom se na tureckou snahu eliminovat vojenskými akcemi kurdské nebezpečí na hranicích neměli dívat Švejkovou optikou, ani sledovat události pohledem nezaujatých sportovních fanoušků fandících slabšímu nebo se unášet detaily z bojiště a osobními sympatiemi. Bohužel vývoj na tureckých hranicích se nás samotných týká více, než si myslíme. Podaří-li se Turecko destabilizovat, skutečná cena pro Evropu a pro nás bude nesmírná.“

Touha po říši od Vídně a Balkánu přes Kavkaz až po Čínu

Zastává tím názor, se kterým jsem se mnohokrát setkala u konzervativních autorů a publicistů, že Turecko je jakási záruka stability Evropy a světa. Nevím, kde se toto přesvědčení bere, snad z pochopení, které mají pro Erdogana Orbán, Trump i Putin. Trump na oltář Turecka – doslova – položil syrské Kurdy a jejich obranné jednotky SDF i civilní obyvatelstvo, keré proturečtí džihádisté vraždí, mučí a vyhánějí v množství větším než malém. Tato dokonalá zrada spojenců z války proti IS je vysvětlována jako snaha o vytvoření „bezpečné zóny“ na severu Sýrie, do které se v zájmu stability Evropy nastěhují „syrští uprchlíci“ i se svými těžkými zbraněmi, většinou Made in Germany.

Kurdové a asyrští křesťané jsou z Rojavy masivně vyháněni. Spolu s uprchlíky z Afrínu už je to téměř půl milionu tzv. vnitřních uprchlíků, na jejichž místo přijdou jiní uprchlíci, které tak označí Erdogan. Co bude s Kurdy? – Vem je čert. Už sto let, podle dohod z Lausanne po první světové válce, tu neměli být. Neexistoval by kurdský problém, ani „rozbuška“. A nehrozilo by ani vytvoření kurdského státu. A že se Turci, Saddám Husajn i íránské režimy všech barev o „konečné řešení kurdské otázky“ snažily. Ani baasistický režim v Sýrii se s Kurdy nepáral. Žádné občanství, žádný jazyk, žádné školy. Nikde.

Turecko bylo obzvláště snaživé. Masakry a pogromy nejen na Kurdy, ale i pontské Řeky, křesťany a Židy, o arménské genocidě nemluvě, měly sloužit ku sjednocení Turecka pod jednou vlajkou, jedním jazykem, v jednom státě. Internátní školy pro kurdské děti, kde se měly naučit být Turci. Politické represe, vyhánění z půdy, zabírání celých oblastí pro armádní účely a megalomanské stavby přehrad, které hrozí deltu Eufratu a Tigridu přeměnit v poušť. A poté, co Kurdové coby Strana kurdských pracujících (PKK) začali ozbrojený odpor, i otevřená válka proti celým městům, která byla ve východním Turecku srovnána se zemí, často i s obyvateli. Možná, že to zastánci Turecka coby mírové síly nevědí, možná to ignorují. Nevím. Možná jsou pro ně stejně jako pro Erdogana Kurdové jen „hnízdem teroristů a nevěřících“.

A tady jsem u obzvláště pikantní nelogičnosti „přátel Turecka“. Erdogan se dnes otevřeně hlásí k tradicím Muslimského bratrstva. Naposledy nedávno v Ženevě, u příležitosti zasedání OSN k otázce uprchlíků a migrace, uspořádal pro své vlivné švýcarské příznivce tureckého původu večeři, kde se otevřeně přihlásil k tradici jednoho národa, jedné vlajky, jednoho státu, ale také pozdravem „Rabia“, tedy čtyřmi nataženými prsty a palcem přitisknutým k dlani, k nábožensky expanzivnímu Muslimskému bratrstvu. Atatürkovu ideu tedy vylepšil o náboženský rozměr a neochvějně směřuje ke svému snu – novoosmanské říši, která má sahat „od Vídně a Balkánu přes Kavkaz až po Čínu“. Velká říše, kde hlavní a jediné náboženství je islám. A to si zapřisáhlí odpůrci islamizace kupodivu pochvalují. Nemluvě o podpoře Turecka Islámskému státu po celou dobu jeho existence a faktu, že významnou část „mírových sborů“, které v Rojavě, tedy severní Sýrii, vytvářejí „bezpečnou zónu“ pro uprchlíky, tvoří džihádisté různého původu. Od původně protiasadovské Svobodné syrské armády (FSA) přes Frontu an Nusra až po pravověrné bojovníky Islámského státu.

Kde je v tom záruka stability, to tedy věru nevím. A kdo by chtěl namítat, že touha po říši je blouznění – Hitlerovi, kterého Erdogan otevřeně obdivuje, se také zprvu smáli.

Kurdistán by byl sekulární stát

Zatím provádí „operace“ proti teroristům, tedy Kurdům a jejich vojenským silám, v Sýrii a Iráku. Chystá se na řecké ostrovy a definitivně vysílá armádu do Libye, aby podpořil oficiálně uznanou vládu v Tripolisu proti vojskům maršála Haftara. Jak napsal server Strategické myšlení: „Jak již bylo předpokládáno dle všech indicií, druhá největší armáda NATO bude nasazena v Libyi. Dle agentury Reuters turecký prezident Erdogan ve čtvrtek potvrdil, že Turecko na žádost libyjské vlády vyšle svoje armádní jednotky do země. Turecká armáda by měla zabránit vojenské porážce spřízněných elementů Muslimského bratrstva vlády GNA, která čelí narůstajícímu tlaku jednotek LNA polního maršála Haftara.

Turecká diplomacie se během adventních svátků horečně snažila získat spojence pro svoji vojenskou intervenci v Libyi. Erdogan osobně přemlouval představitele Tuniska, aby tato země povolila otevřít další frontu proti LNA a umožnila zásobování GNA a přesun tureckých jednotek ze svého území. Další země, po které požadovalo Turecko umožnění přesunu svých vojsk, bylo Alžírsko. Obě země dle všech dostupných informací veřejně své zapojení do války v Libyi na straně Turecka odmítly, avšak není zřejmé, zda neposkytnou přesto Turecku nějakou skrytou či logistickou podporu.

Turecko mělo dle známého vojenského publicisty Babaka Taghvaee již včerejší večer provést svými letouny masivní letecký úder na pozice LNA v oblasti Bengází a Tobruku, ale Řecko a Egypt zamítly povolit tureckým letounům F-16 včetně tankerů Boeing KC-135 Stratotanker použití svého vzdušného prostoru.“

Egypt otevřeně vyhlašuje, že sestřelí jakékoli turecké vojenské letadlo a potopí jakoukoli tureckou vojenskou loď ve svých vodách. Egypt, jak správně píše Jiří Weigl ve svém článku, se dostal za vlády Muslimského bratrstva na pokraj občanské války, tudíž se oprávněně bojí tureckého vlivu u svých hranic. Protože zná spojení mezi vládou v Ankaře a Muslimským bratrstvem. Egypt a Turecko tedy nejsou spolu ohroženy nestabilitou, ale Turecko ohrožuje Egypt, stejně jako ohrožuje Řecko, Sýrii, Libyi, Irák a prostřednictví vyděračské dohody o uprchlících celou Evropu.

Že v tomto světle vidí mnozí Turecko jako stabilizační faktor, mi přijde smutné. Kurdistán by zcela jistě, za předpokladu, že by mohl vzniknout, byl stát sekulární. Stejně jako je víceméně sekulární autonomní region v Iráku a ještě více samosprávné zřízení v Rojavě, které je nyní ve jménu „bezpečnostních zájmů“ členského státu NATO likvidováno a nahrazováno tureckou správou, která je naopak jednoznačně islamizační. A že se ve jménu státu, kde vítězí islamofašistická strana AKP, upírá etniku o 30 až 40 milionech lidí právo na sebeurčení, mi přijde ještě smutnější. A to už Kurdové ustoupili, žádali po svých „hostitelských“ zemích „jen“ federativní uspořádání. Marně. „Stabilita muší bejt, vy kluci pitomí“, abych také parafrázovala Švejka.

Proč pak Erdogana podporuje i Rusko a Putin, to je na samostatný článek. Pravděpodobně v něm vidí nástroj na rozbroje jak v NATO, tak v Evropě. Když mě máte za arcinepřítele, tak tady máte Erdogana, ten vám zatopí. Trump pak zašel dokonce tak daleko, že chválí Erdogana za „dobrou práci“, kterou odvádí v Sýrii, když vytváří bezpečnou zónu a chrání civilisty proti vraždění ze strany Ruska a režimní Asadovy armády v Idlíbu. To by se člověk musel smát – ale ono je to jednoznačně k pláči. Když už budeme jako otrlí geopolitici plni pochopení pro velmocenské zájmy zemí, které na nás zvysoka kašlou, a pomineme nezměrné lidské utrpení těch, kteří byli nejen letos na podzim vyhnáni z domovů – nejen Kurdové, ale asyrští křesťané, kteří tyto vánoce tráví v uprchlických táborech místo ve svých domech v Tal Abyad a Ras al Ain na turecko-syrské hranici, i tak se budeme ve víře ve stabilizační roli Turecka na Středním východě krutě mýlit. Blízké dny nám, obávám se, ukážou, že cena za omyl bude vskutku nesmírná.


Share on Myspace

Civilizace


 

LtN202002

 

Aktuální číslo vyšlo 30.1.2020
Příští číslo vyjde 27.2.2020