Dne 17. prosince dospěl u zlínské pobočky Krajského soudu v Brně ke druhému prvostupňovému rozsudku proces, vedený senátem Radomíra Koudely, o němž jsem opakovaně psal jako o „hororovém příběhu od zlínského soudu“. Je to příběh věřitele Jaroslava Novotného, který údajně za účelem zajištění úhrady své pohledávky ve výši 376 milionů Kč nechal mohovitého dlužníka Pavla Buráně dopravit násilím do svého domu a tam jej pod hrozbou střelnou zbraní u hlavy a injekční stříkačkou s neznámou kapalinou u krku přinutil k podpisu listin, jimiž si zajistil svůj nárok. Po skončení podpisu listin se dlužník s věřitelem opili a věřitel dovolil, aby hromotluckého dlužníka odvezla domů jeho autem drobná manželka-spolupachatelka. Na pomoc k uskutečnění vydírání si věřitel měl najmout komando čtyř „zakuklenců“, z nichž toliko tři se podíleli na přepadení a převozu dlužníka.

Před soudem tedy stanul věřitel Jaroslav Novotný s manželkou Jaroslavou Novotnou. S nimi tři „únosci“, získaní na Slovensku: Matěj Janečka, Artur Žilin, Robert Sádecký. Čtvrtého „zakuklence“ se nepodařilo identifikovat, proto se o něm v průběhu vyšetřování téměř nemluvilo. Matěje Janečka soud zprostil obžaloby hned v prvním rozsudku. Policie nikdy nevysvětlila, proč dodala jako svědky právě tyto obžalované, kteří původnímu popisu Pavlem Buráněm neodpovídali a všichni měli na danou dobu alibi, byť v jednom případě dosti podivné.

Obžalovaný Jaroslav Novotný měl jít do vězení na osm let a měl zaplatit peněžitý trest ve výši 2,5 milionů Kč. Jeho manželce soud uložil pět let odnětí svobody a oběma zbylým „únoscům“ po sedmi letech.

Tehdy jsem se v článku z 30.března 2018 vyjádřil o rozsudku s pochybnostmi a projevil jsem naději, že jej odvolací soud zruší. V tomto ohledu jsem měl pravdu. Zrušující usnesení odvolacího soudu bylo přímo zdrcující. Odvolací soud uložil soudu 1. stupně, aby se přestal zabývat „úhelným kamenem dokazování“, jímž bylo tvrzení, že pan obžalovaný si sám poslal údajný dopis od pana poškozeného, ale aby se hlavně soustředil na prověření věrohodnosti pana poškozeného Pavla Buráně.

Rozsudek ze 17. prosince 2019 ve mně vzbuzuje ještě větší pochybnosti než ten předchozí. Proti němu se zásadně liší v hodnocení důkazů o účasti zbývajících dvou „zakuklenců“, jež zprostil obžaloby. Senát je prý sice přesvědčen, že se s největší pravděpodobností jedná o skutečné pachatele, ale nemaje dostatek důkazů, musí je zprostit. Přesto dále věří, že pan poškozený Pavel Buráň byl na silnici zastaven trojicí nepravých policistů a násilím dopraven do domu Novotných.

Potvrzením mají být výpovědi svědků, kteří měli projíždět kolem a vidět zmíněný zásah. Jejich svědectví se sice navzájem zásadně rozcházejí, ale to soudci nevadí – svědci se prostě v podrobnostech tak trochu mýlili, a to se stává. K tomu soud odmítl provést důkaz výslechem bývalého taxikáře, který oznámil písemně s ověřeným podpisem obhájci pana obžalovaného Jaroslava Novotného, že mu pan poškozený nabízel 100 tisíc korun za svědectví o tom, že jel náhodou kolem a zásah viděl. Z lokalizace pohybu mobilního telefonu pana poškozeného vyplývá, že od svého pracoviště vyjel ve směru k bydlišti, nikoli k domu obžalovaných. Prostě: k únosu a ohrožování pana poškozeného podle senátu došlo, jen není známo, kdo to provedl.

Pobavilo mě, když předseda senátu odbyl konstatování revizního znalce o nepřítomnosti strangulační rýhy na krku pana poškozeného výrokem, že s ním únosci zacházeli opatrně. Sám pan poškozený ale vypovídal, že následkem škrcení nemohl dýchat a upadal do bezvědomí. Podle znalce zranění na těle pana poškozeného neodpovídají jeho popisu nakládání s ním při únosu. Někdo se zřejmě tak trochu mýlil, ale není jasné, zda to byl pan poškozený, znalec, nebo soud.

Pavla Buráně, který jako jediný viděl své „únosce“, soud považuje za věrohodného. Nepřihlíží k tomu, že bezprostředně po údajném napadení mluvil o Ukrajincích a troufl si poznat jen jednoho z nich, ale později s naprostou jistotou poznával výše uvedené jak při nezákonné rekognici podle fotografií, tak při rekognici in natura, ač policií předestření obžalovaní původnímu popisu neodpovídali. Když vyšlo najevo, že jej neunesli Ukrajinci, tvrdil, že útočníci „hútorili“. Ale v soudní síni nemluvili ani ukrajinsky ani nějakou podivnou slovenštinou. A pak mu je nakonec soud zprostil. Asi se pan poškozený při obou rekognicích tak trochu mýlil. Nebo se zmýlil soud, když je zprostil? 

Předseda senátu při odůvodnění rozsudku připustil, že jeho výrok v původním rozsudku, že úhelným kamenem dokazování je zjištění, že údajný dopis Pavla Buráně panu obžalovanému Jaroslavu Novotnému si pan obžalovaný napsal sám a vložil jej do paměti počítače dříve, než mu jej pošta doručila, byl nešťastný. Proti prvnímu rozsudku již nelpěl na předčasnosti vložení dopisu do paměti počítače, ale v zásadě nadále měl za prokázané, že dopis sepsal pan obžalovaný, bez ohledu na to, kdy se tak stalo. Svůj názor opíral o analýzu textu, provedenou posudkem znalkyně, opatřené agresivním zmocněncem poškozeného, exprokurátorem Petrem Dítětem. Znalecký posudek, obstaraný obhajobou, který vyzněl úplně jinak, soud odmítl, protože postrádal nějaké formální náležitosti.

Znalci z oboru kybernetiky a informačních technologií, které přivedl zmocněnec pana poškozeného Jiří Půček, šli při zkoumání paměti notebooku pana obžalovaného Jaroslava Novotného hodně do hloubky, zkoumajíce metadata souborů a hledajíce zbytky smazaných souborů. Našli ledacos, v žádném případě však stopy po původním textu dopisu, jenž by musel být primárně napsán v textovém editoru, aby se mohl později objevit ve formátu pdf. Chybí tedy objektivní důkaz, že dopis vznikl v počítači pana obžalovaného. Na základě vlastní zkušenosti si dovoluji tvrdit, že vytažením a poskládáním obratů z archivovaných dokumentů lze napodobit styl vyjadřování téměř kohokoli. Tím ale nechci říci, že dopis skutečně napsal pan poškozený: mohl jej napsat kdokoli, kdo na tom měl zájem, nebo komu to bylo uloženo.

Tvrzení advokáta Jiřího Šabršuly, že v době ověřování podpisů na listinách žádné zakuklence neviděl, senát odbyl úvahami o jeho závislosti na panu obžalovaném a jeho potenciální vydíratelností. Svědectví jeho manželky, čekající před domem, o příjezdu muže, jehož popis by mohl svědčit panu poškozenému Pavlu Buráňovi, soud zneškodnil upozorněním, že jeho jméno nevyslovila.

Jedinou věrohodnou osobou mezi všemi jednajícími zůstává dle senátu pan poškozený Pavel Buráň. Soud při tom připouští, že jako dlužník se choval nepatřičně. To ale není podstatné, neboť předmětem trestního stíhání je použití násilí.

Zpochybňování závěrů soudu není zcela spravedlivé, protože soud „vaří“ z toho, co vytvoří policie a co dozorující státní zástupce propustí na jeho stůl. V tomto ohledu nelze přehlédnout některá pochybení, jež by stála za zájem spící Generální inspekce bezpečnostních sborů. Selháním policie bylo především nedostatečně doložené předvedení „zakuklenců“, kteří nakonec museli být zproštěni obžaloby, když totožnost čtvrtého nikdo nezjistil.

Zarážející je i laxnost řízení vyšetřování. Na místo sice vyjela výjezdová skupina, ale na místo činu nedorazila. Policie se připravila o cenný důkaz nevyužitím záznamů z kamer na domě obžalovaných, o jejichž existenci věděla. Povolení k domovní prohlídce platilo pro období od 22. října 2014 do 22. listopadu 2014, ale prohlídku provedli až 11.prosince 2014, kdy záznamy na kamerových nosičích byly dávno přemazané. Na stranu obžalovaných padla výtka, že si měli nosiče dat z kamer ze dne spáchání činu uschovat pro svou obhajobu: proč by to dělali, když o zahájeném trestním řízení tehdy ještě nevěděli?

Současně nelze pominout nápadnou vstřícnost policie k panu poškozenému. Např. zpracovatel případu mu umožňoval nahlížení do spisu v době, kdy ještě proti němu probíhalo prověřování a na postavení poškozeného neměl nárok. Osobní styky mezi ním a policisty byly nápadně časté. Až komické bylo „zaúkolování“ policistů panem poškozeným k hledání bomby na veřejném záchodku, jež skutečně provedli a ohlásili mu nulový výsledek. Bez zajímavosti není nelegálně pořízený videozáznam rozhovoru pana poškozeného se svědkem Kmentem, jenž byl proveden v soudní síni jako důkaz: jeho obsah je fakticky doznáním k mírnému korumpování blíže nespecifikovaných policistů.

Není bez zajímavosti, že někteří z vyšetřujících policistů opustili policejní sbor nebo se aspoň nechali přeložit k jinému útvaru.


Share on Myspace

Civilizace

epid

Vážení předplatitelé, jak jste již byli informování v čísle 5/2020 Literárních novin,

číslem šest, které vyjde koncem května, pozastavujeme  vydávání Literárních novin.

Nevyčerpané předplatné vrátíme plátcům do poloviny měsíce června, a to na účet nebo složenkou, podle toho jak bylo předplatné uhrazeno.

Děkujeme všem předplatitelům za dlouhodobou  podporu Literárních novin

Miroslav Pavel

vydavatel