Jedním z klíčových aspektů vývoje evropské politické kultury po tzv. rozpadu východního bloku je bezesporu „zacházení“ s dějinami, v našem případě s těmi 20. století, konkrétně s II. světovou válkou. V popředí úvahy nestojí historické události jako takové, ale evidentní snaha „vítězů“ o manipulaci s dějinami k vytváření staronových strašáků. Zapřáhnutí historie do služeb ducha doby ovšem s sebou přináší dva zásadní problémy – morální a metodologický. Začněme prvním z nich, ke kterému patří oživení historické paměti. A protože se vzpomínková akce před časem konala v Polsku, kde válka vypukla, zaměřme se v prvé řadě na tuto zemi a její politiku.  

Něco málo historie

Vzpomínkové slavnosti ve Varšavě na centrálním náměstí pojmenovaném po generálu Józefu Pilsudském (sic!) připomněly nejen formální vypuknutí II. světové války, ale i „vysoké umění“ instrumentalizace dějin reálnou politikou. A především skutečnost, že nynější vládnoucí garnitury v Polsku si odmítají zamést před vlastním prahem.

Kdyby tak totiž učinily, musely by zaujmout postoj nejen k polské represivní, asimilační politice vůči menšinám z připojených území v letech 1920–1939 (z 30 milionů polských občanů hovořilo 11 milionů jinou mateřskou řečí než polštinou, počtem největší menšiny tvořili Ukrajinci, Bělorusové, Litevci, Židé a Němci), ale i ke kritickým otázkám kolem statutu Svobodného města Gdaňska, de iure samostatného státu s většinově německy hovořícím obyvatelstvem, a koridorem spojujícím Východní Prusko s Německou říší. Vše v politicky a státoprávně nanejvýš problematickém spletenci nového evropského uspořádání po I. světové válce. A především objasnit účel polsko-německého paktu o neútočení z roku 1934, nazývaného též Pilsudski-Hitler-Pakt. Tedy smlouvy uzavřené s nacistickým režimem rok poté, co v reichu převzala moc NSDAP.

Pokud nyní polská antiruská hysterie spolu s militaristickým harašením, podmalovaným místy šovinistickými tóny, ukazuje prstem na jiné a celé transatlantické společenství skloňuje tzv. Hitler-Stalin-Pakt ve všech pádech, slušelo by pasovaným demokratům i „vůdčím médiím“ v zájmu objektivity a morálky připomenout, jak události z roku 1934, tak celkovou politiku II. polské republiky. Třeba i fakt, jaká to území sovětská armáda v roce 1939 zabrala a jak k nim „mnohonárodnostní“ předválečné Polsko přišlo.

V letech 1918/19 využila Pilsudského armáda revolučních zmatků v Rusku a do roku 1922 rozšířila polský stát o západní území Běloruska a Ukrajiny, včetně oblasti kolem litevského Vilna daleko na východ za tzv. Curzonovu linii.

Tyto „detaily“ jsou s chladnou samozřejmostí přecházeny mlčením, nicméně obecně lze konstatovat, že Polsko nebylo žádným evropským beránkem, ale zemí s velmocenskými ambicemi – západním i východním směrem. Tak například na přelomu dvacátých a třicátých let vedly polské lidové knihovny propagační pohlednice s „historickými hranicemi Polska“ – od východního okresku Berlína po Memel, od Prahy k Vilniusu. A Roman Dmowski v jedné ze svých úvah požadoval během jednání ve Versailles Hamburk jako polský přístav.

Celý článek najdete v tištěném vydání Literárních novin. 

O předplatné Literárních novin si můžete napsat na adresu Korunní 104, 101 00 Praha 10 či e-mailem:Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. nebo zavolejte na 234 221 130, 800 300 302 (bezplatná linka). Jejich elektronickou podobu si můžete koupit ZDE.

 

Autor je publicista žijící v Německu.


Share on Myspace

Civilizace