Nešla jsem na jedinou stávku za klima. A nepůjdu. Před většinou svých vrstevníků o tom radši nemluvím. Ale někdy se to provalí. Ty jsi nebyla stávkovat? Ani jednou?! Proč? Ptají se, většinou útočně nebo lítostivě.

Ptala se mě i babička, opatrně a s obavami v hlase. Považuje mě totiž za aktivistku. Když zjistila, že jsem se toho nezúčastnila a ani to neplánuji, s úlevným výdechem postavila vodu na čaj a začala vyprávět o čerstvě rozečtené knížce. Nejsou rozruch a vzrušené debaty, které vzbudila studentská stávka za klima, samy o sobě důkazem toho, že stávky mají smysl? Není snad dobře, že tolika mladým lidem záleží na životním prostředí? Není skvělé, jak informovaní a aktivní jsou (jsme)?

Ale jo… říkám si a strašně se mi nechce pokračovat dál. Přiznávám, příšerně mě všechen ten rozruch a řeči vytáčí. Nemůžu si pomoct.

 

„Jsme skupina českých středoškoláků a středoškolaček a na naší budoucnosti nám záleží více než na našem vzdělání. Není nám jedno, že generace našich rodičů a prarodičů ničí naši zemi a naši budoucnost,” píše česká součást mezinárodního hnutí Fridays for Future na svých stránkách v sekci O nás.

My, středoškoláci, ale naši zemi a naši vlastní budoucnost ničíme taky. Každý den. Pijeme brazilskou kávu z jednorázových kelímků, jezdíme autem, kupujeme z daleka dovážené jídlo v plastových obalech, někdy taky jíme maso, kouříme, občas si zaletíme na dovolenou… a obdobně bychom mohli ještě dlouho pokračovat. Jsme zkrátka součástí naší společnosti, dnešního systému.

A pokud se k tomu všemu nebudeme vzdělávat, nejen že budeme jednou žít na planetě značně poznamenané globální změnou klimatu (ne-li zničenou), ale ještě s tím nebudeme umět nic udělat. A potom to bude už opravdu jenom na nás. Jak jinak ale máme dotlačit politiky, představitele velkých firem, zkrátka ty mocné k tomu, aby se něco doopravdy změnilo? Jak jinak než pomocí davů lidí v ulicích říct, dělejte něco, prosím, záleží nám na tom a cítíme se bezmocní?

No jo no… na tom něco je, ale můžeme se k těm davům s čistým svědomím připojit, když k tomu sami více či méně přispíváme? Není to trochu pokrytecký?

 

Pokud by na stávku za klima dorazil akcionář ČEZu nebo provozní ředitel počeradské elektrárny, nejspíš by nebyl vítán. Dobrovolně se podílí na fungování byznysu, který jednoznačně životnímu prostředí škodí a ke změně klimatu přispívá. Co kdyby ale přišel stávkovat místní chemický technik nebo stážista? Uklízečka kanceláří? A co rodiny, které žijí z jejich platů? Mají se ti cítit provinile?

Obyvatel Mělníka, v jehož domácnosti se topí díky místní uhelné elektrárně, by se ale určitě zúčastnit mohl. Pravděpodobně by ho ani nenapadlo brát na sebe část zodpovědnosti za její fungování. Neneseme ale všichni, jako čeští občané, politickou vinu za fungování uhelných elektráren? Neneseme všichni, jako obyvatelé Země, vinu za celou klimatickou krizi? Máme se tedy úplně všichni cítit provinile? A pokud ne, kde je ta hranice?

To je blbá otázka… Žádná hranice mezi odpovědnými a ostatními neexistuje. Lidstvo je odpovědné, takže jednotlivci taky.

 

Úzkostný pocit viny jako reakce na vědomé a opakované selhávání, který očekává potrestání (v tomto případě ve formě zničené planety) je nutně destruktivní. Jsme-li totiž opravdu jako jednotlivci zodpovědní, selháváme bezmála ve všem, co denně děláme. Jedinou možností, jak se osvobodit od dlouhodobého nepříjemného pocitu, by byla léta strávená v odloučení od současné společnosti, ve snaze přežívat z toho, co člověk sám vypěstuje a uloví.

Nepramení-li pocit viny ze strachu před trestem, ale z racionálního porovnání našeho konání s vlastními hodnotami, se zvnitřněnou morálkou, je-li uvědoměním si, že jsme překročili námi stanovené hranice, může se pro nás stát užitečným nástrojem. Proč říkám užitečným? Kdyby se větší část lidí opravdu radikálně rozhodla, že bude žít svépomocí na jednom místě, ke krizi klimatické bychom měli ještě rychle a nepřehledně měnící se společnost. Někdo by možná řekl krizi společenskou.

Pokud se ale dokážeme cítit provinile aniž bychom se jen dlouze utápěli v úzkostných a bojácných emocích, pak se můžeme snažit zlepšovat věci postupně, tak, jak máme zrovna sílu, podle svého svědomí, a hlavně bez zbrklého rozboření dosavadního systému.

Co? Možná to nemusí být dva pocity viny, ale jeho dvě fáze… ne? Když uděláme něco špatně, nejsme vždycky nejdřív úzkostní? Nebojíme se v první chvíli vždycky potrestání? Ať jako materiálního postihu nebo jako odsouzení druhými lidmi. K tomu aktivnímu provinilci se přece musíme nějak dostat.

„Ujasnit si svou vinu znamená zároveň ujasnit si svůj nový život a jeho možnosti. Z tohoto ujasnění vyvěrá vážnost a rozhodnutí,” píše Karl Jaspers ve své knize Otázka viny.

Uff... zpátky ke stávce. A není tedy stávkování za klima výsledným činem toho rozhodnutí, není tou možností, o které mluví Jaspers? No… když to řeknu takhle nahlas, taky se mi to zdá trochu málo… jít na pár pátečních dopolední křičet hesla a pochodovat s transparenty.

„Víme, že se někteří politici chtějí v pátek zúčastnit naší stávky. Nechoďte, jděte do své práce a začněte ji dělat pořádně. Vy jste ti u moci a jedině vy máte možnost zachránit naši budoucnost. Věnujte se klimatické politice. My jdeme stávkovat proto, že nemáme jinou možnost. Vy ji máte. Využijte ji.“

 

Studie ze Stanfordské univerzity, která nese sebevysvětlující název Moral Self-Licensing: When Being Good Frees Us to Be Bad, dala dohromady vícero starších experimentů a studií, které fenomén morálního (sebe)licencování v nějaké formě přibližovaly.

V jednom z experimentů se po účastnících chtělo, aby si představovali situace, které jim byly zadány. Po experimentu mohli přispět charitativní organizaci. Ukázalo se, že účastníci, kteří si představovali, že dělají něco altruistického (pomáhají bezdomovci, zdarma doučují atp.) přispěli méně než ti, kteří si nepředstavovali, že dělají nějaké dobré skutky. K podobným závěrům docházeli i ostatní uvedené studie.

Mohlo by to tedy znamenat, že máme každý nějakou “denní dávku” pomáhajících činů? Možná i skautský “každodenní dobrý skutek” poukazuje na zdánlivou, ale hluboce zakořeněnou počitatelnost dobra.

Anna C. Merritt, Daniel A. Effron a Benoit Monin, autoři zmíněné studie definují fenomén morálního licencování takto:

„Dobré skutky v minulosti nás mohou osvobozovat k nemorálnímu, neetickému nebo jinak problematickému chování. Chování, kterého bychom se jinak vyvarovali kvůli strachu z pocitu vlastní nemorálnosti a působení nemorálně.“

Možná, že i stávkování za klima je dobrým skutkem v minulosti. Pokud chodíme stávkovat, splnili jsme svoji denní, týdenní, možná i měsíční dávku snahy a teď je to na někom jiném. My jsme svůj díl na pomoc globální klimatické krizi odpracovali…

 

Samotné označení krize (z řečtiny rozhodná chvíle nebo doba, volba, soud, vysvětlení či řešení, vyvrcholení) může být zavádějící. Chce zdůraznit, že globální změna klimatu je obrovský problém. Sice tím strhává více pozornosti a upozorňuje tak na svoji důležitost, zároveň ale vyvolává pocit, že je příliš veliký a my, jako jednotlivci, s tím nic nenaděláme. Na tak důležitá rozhodnutí prostě nejsme dostatečně kvalifikovaní a zkušení. Výsledkem toho můžeme úplně rezignovat na každodenní snahu a o to víc slepě nadávat a svalovat vinu na naše politické a ekonomické představitele.

Žádný z původních významů slova ale nemá negativní náboj. Nemají nic společného se stagnací, bezvýchodnou situací nebo vyděšenou nehybností. Řecké slovo krisis naopak předpokládá naši aktivitu, přemýšlivost, nápaditost, osobní zápal a odvahu rozhodovat a konat přes možnost neúspěchu a špatného soudu.

„Změňte politiku, ne klima. Politici, probuďte se!“ hlásaly 20. září transparenty na Staroměstském náměstí.

Tak by možná bylo lepší křičet: “My všichni, probuďme se, měňme životní styl, ne klima, přemýšlejme, zůstaňme nadšení a zapálení, vytrvejme!”

Tyhle hesla dokonce jsou v českém prostředí slyšet, ale v trochu jiném kontextu.

 

„Každý člověk se počítá, každý krok pro demokracii má smysl. Nesklánějme hlavy a pojďme vytrvale dál za svým cílem,” píše Milion chvilek pro demokracii ve svém letošním prohlášení ke dni české státnosti.

Problémy české politiky, kauzy Andreje Babiše nebo Zemanovo porušování Ústavy jsou sice pro českého občana nejspíš o něco představitelnější než klimatická krize, ale zdají se být neskutečně složité a neovlivnitelné. Mikuláš Minář i celý spolek přesto dlouhodobě vyzývá k angažovanosti a osobní iniciativě každého člověka a zdůrazňuje jeho důležitost. Jádro jejich činnosti totiž není v obřích viditelných demonstracích, ale v podpoře pomalé mravenčí práce tisíců lidí, kteří se snaží debatovat, vzdělávat se, ale také naslouchat a porozumět druhým lidem.

V prohlášení Vytrváme spolek píše: „Jedno špatné rozhodnutí ho (potenciál) ale může zničit, protože k čemu je demonstrace s nejasným či nelegitimním cílem, která nemůže ničeho pozitivního dosáhnout? Můžeme sice vykřičet své zklamání či zlobu, ale taková akce nakonec jen prohloubí frustraci lidí a zanechá pocit bezvýchodnosti.“

A to se u stávek za klima bohužel děje. Ale až bude z projevů organizátorů znít méně jednoduchého obviňování politiků a více, tak jako v jednom z prohlášení Milionu chvilek Každý může, půjdu stávkovat za klima. Hrdě a radostně.

 

Esej studentky pražského gymnázia Jana Keplera Elišky Peřichové zvítězil v letošním (již jedenáctém) ročníku literární soutěže Knihovny Václava Havla. Knihovna letos vyzvala mladé lidi, aby se pokusili formulovat, jak vnímají tvář země, ve které žijí. Studenti spojovali tvář České republiky s národní identitou i tváří lidskou, snažili se varovat před ekologickým marketingem firem, který je cílen jen na zisk, reflektovali mediální obraz ochránců klimatu. V porotě soutěže zasedli: spisovatelka Petra Dvořáková, básník Jonáš Hájek, kritička a editorka Karolína Jirkalová, novinář Ondřej Kundra a geobotanik Jan Albert Šturma.


Share on Myspace

Civilizace

 

LtN202003

 

Aktuální číslo vyšlo 27.2.2020
Příští číslo vyjde 26.3.2020