V těchto dnech přichází na knižní trh další kniha Aleny Vitáskové, bývalé předsedkyně Energetického regulačního úřadu (dále jen ERÚ). Autorka ji nazvala Krvavé slunce pod gilotinou. Kdyby ji nazvala Žaluji, nebylo by to originální, ale daleko srozumitelnější a výstižnější: je to vášnivá obžaloba pokleslých jedinců v řadách policie, státního zastupitelství a justice, kteří ji pronásledují od jara 2013, a vládnoucího systému, jenž umožňuje bezohledné zneužívání orgánů činných v trestním řízení k ničení životů nevinných lidí, kteří překážejí „mafiánským“ rejdům.

Dopsala ji 13. září 2019, dle svých slov „v černý pátek pro českou justici“, tedy v den uveřejnění zprávy o zastavení trestního stíhání Andreje Babiše & spol. Tehdy ještě žila v nejistotě o dalším vývoji její „fotovoltaické“ kauzy. Zneklidňoval ji zlovolný zásah nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, který podal v její neprospěch dovolání proti zprošťujícímu rozsudku Vrchního soudu v Olomouci. Měla sice naději, nikoli však jistotu, že senát Aleše Novotného Krajského soudu v Brně se podřídí právnímu názoru Nejvyššího soudu ČR a zprostí ji obžaloby, ale do hlavního líčení 13. listopadu 2019, na němž pak skutečně došlo k pravomocnému zproštění, bylo ještě daleko.

Základem vyprávění je faktograficky a chronologicky přesný (až na pár nepodstatných drobností) popis vývoje jejího pronásledování od sdělení obvinění až do rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, jímž vyhověl dovolání nejvyššího státního zástupce v její neprospěch způsobem, který ve výsledku vedl k dokonalejšímu odůvodnění jejího zproštění Vrchním soudem v Olomouci. Největší pozornost věnuje trestnímu řízení u senátu Aleše Novotného Krajského soudu v Brně, v němž byla stíhána za to, že nezabránila spoluobžalované Michaele Schneidrové zastavit řízení o povolení obnovy licenčního řízení chomutovských fotovoltaických elektráren rodinného klanu Zemků.

Ale popisuje i trestní řízení u Okresního soudu v Jihlavě, který ji stíhá za jmenování bývalé nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké do funkce místopředsedkyně ERÚ, pověřené řízením právního úseku úřadu. Zvláštní pozornost věnuje trapným úvahám jihlavského okresního státního zástupce Kamila Špeldy o tom, že plat Renaty Vesecké je škoda, způsobená státu, protože její pracovní výkony měly kvůli její nedostatečné kvalifikaci nulovou hodnotu. Alena Vitásková by podle jeho názoru měla škodu uhradit.

Autorka líčí i průběh trestního stíhání její podřízené, bývalé ředitelky licenčního odboru ERÚ, spoluodsouzené Michaely Schneidrové. Obě dámy si na začátku odnesly od senátu Aleše Novotného kruté tresty 8,5 roku odnětí svobody. Zatímco Alenu Vitáskovou zprostil Vrchní soud v Olomouci obžaloby, Michaele Schneidrové pouze mírně snížil trest. Nezbylo jí než nastoupit výkon trestu v ženské věznici ve Světlé nad Sázavou, odkud ji na základě dovolání jejího obhájce po sedmi měsících vyprostil Nejvyšší soud ČR a vrátil ji do postavení obžalované. Ocitla se pak sice rázem zcela bez prostředků, ale svoboda jí přesto chutnala sladce. Nepříjemných zážitků ji mohl ušetřit ministr spravedlnosti Robert Pelikán stížností pro porušení zákona, ale nepřejícní úředníci odmetli podnět ke stížnosti k přezkumu na státní zastupitelství. Měla i jistou naději na milost prezidenta republiky, který ale chuť pomoci ztratil, když si přečetl ostudný pamflet v její neprospěch, který mu podstrčil hradní právní expert Václav Pelikán (pozn.: není příbuzný s Robertem Pelikánem).

Na tomto základě pak autorka staví vylíčení kruté psychické trýzně, kterou jí trestní stíhání způsobilo. Sugestivně popisuje vracející se sen, v němž prožívala vyvedení z vězeňské cely na popraviště a viděla svou vlastní popravu gilotinou. Na jiném místě se vrací k motivu snu o čekání na vpuštění do věznice, který v době své senátorské volební kampaně použila v „modré brožurce“ Na prahu vězení. Tam jí na cestu nezvonily okované podpatky eskorty, ale trápilo ji škodolibé šeptání jejích nepřátel, kteří se tísnili za jejími zády.

Na to vše navazují různé hodnotící soudy o jednání úřadů a jednotlivců, kteří jí po celou dobu škodili, snažíce se vystrnadit ji z postavení, v němž mohla šlapat na jejich penězovody. V té souvislosti rozvíjí i některé „konspirativní“ teorie, zmiňuje se o různých věčně odkládaných trestních oznámeních a bez servítků jmenuje pachatele různých hospodářských či administrativně právních nepřístojností. Dopouští se i drobných právních nepřesností, jejichž význam na pozadí toho, co musela prožít, je nicotný. Lze to chápat jako projev posttraumatického syndromu, vyvolaného víceletým trýzněním. Ovšem její vyprávění se dosti podstatně liší od optimistických zpráv vrcholných představitelů státního zastupitelství a soudnictví o skvělých poměrech v trestním řízení.

Jako celek to je úděsný obraz. Celé „fotovoltaické“ řízení stojí od počátku v podstatě na nesmyslné domněnce, že důvodem k vydání licencí chomutovským fotovoltaickým elektrárnám v noci 31. prosince 2010 byly padělané revizní zprávy a předčasně podepsané předávací protokoly o převzetí zařízení elektráren do vlastnictví investora, přičemž elektrárny nebyly ani zčásti dostavěné. Kvůli tomu bylo obžalováno osm lidí, kteří se podíleli na přípravách předložení žádostí o licence, a k nim orgány činné v trestním řízení přihodily výše zmíněné dámy, ač z celkového objemu jednání se jich týkal jen nepatrný zlomek.

Ve skutečnosti výše zmíněné listiny byly jen formálními přílohami licenční žádosti a ERÚ ani investor nebyli oprávnění zkoumat pravdivost revizních zpráv. Investor si je v žádném případě neobjednal. Rozhodující roli v řízení o vydání licencí sehrála tříčlenná komise ERÚ, která posoudila stav elektráren na místě a rozhodla, že jsou způsobilé k vydání licencí. Její členy orgány činné v trestním řízení nestíhaly, pouze je použily jako svědky obžaloby.

V trestním stíhání Aleny Vitáskové kvůli jmenování Renaty Vesecké jde o formální pochybení, spočívající v tom, že předsedkyně ERÚ ji do funkce dosadila, ač neměla energetickým zákonem vyžadovanou praxi v energetice. Je ovšem otázka, zda mohl zákonodárce počítat s možností, že právník s vysokou kvalifikací nejvyššího státního zástupce bude ochoten vykonávat daleko méně významnou a méně náročnou funkci v ERÚ. Přehlíží se, že Alena Vitásková ji jmenovala v nouzové situaci, kdy se jí dlouhodobě nedařilo zastřešit právní útvar právníkem přiměřené úrovně a už vůbec se nemluví o tom, že „nekvalifikovaná“ Renata Vesecká zvládla funkci bezchybně.

Kvůli takovým „proviněním“ ztěžovaly orgány činné v trestním řízení výkon funkce regulátorce trhu s energiemi, jejíž práce měla dopady až do životních nákladů občanů. A nejde jen o tlaky, vyvíjené přímo na ni, ale i na stovky hodin, které museli za státní peníze věnovat úředníci ERÚ k uspokojování požadavků policie.

Nyní již bezpečně víme, že podle právního názoru Nejvyššího soudu ČR Alena Vitásková a Michaela Schneidrová se nedopustily trestného činu. Jejich víceleté pronásledování a s tím spojené psychické trýznění byly tedy zcela zbytečné. Na místě je otázka, kdo ponese odpovědnost za nesmyslné týrání obou dam. Pravděpodobná odpověď zní, že nikdo: v současných podmínkách mají jejich trýznitelé zaručenu beztrestnost.

Alena Vitásková si v knize všímá i jisté podobnosti mezi jejím případem a pronásledováním Andreje Babiše. Také jeho obtěžování nakonec státní zástupci po letech „odtroubili“. Vzali tak organizátorům štvanic na něj hlavní argument, který používali bez ohledu na presumpci neviny. Jeho funkce je podstatně náročnější než funkce předsedkyně ERÚ, a proto jeho odvádění od plnění pracovních úkolů mohlo mít daleko horší důsledky.

Je zde ovšem nepřehlédnutelný rozdíl, který autorka příliš nezdůrazňuje: zatímco každý měl možnost sledovat přímo v soudní síni, jak se věci kolem ní vyvíjejí, v případě Andreje Babiše se musíme spokojit se skutečností, že neveřejné rozhodnutí státního zástupce o zastavení trestního stíhání má hodnotu pravomocného rozsudku. Asi se nikdy nedovíme pravdu o tom, co po čtyřech letech vyšetřování přivedlo státního zástupce Jaroslava Šarocha a jeho nadřízeného Martina Erazíma k zastavení trestního stíhání. Má to neblahý politický důsledek: pokud někdo věří, že státní zástupci poskytli předsedovi vlády neoprávněnou výhodu, není čím mu jeho víru vyvrátit. I v tomto případě mi visí na rtech otázka, kdo a zda vůbec někdo bude odpovědný za to, že víceletým trestním stíháním podpořil opozici a různé neziskové organizace v pronásledování předsedy vlády, které zastavení trestního stíhání v žádném případě zpětně neposvětilo.

Autorka si podstatně méně uvědomila přesah jejího příběhu do příběhů Alexandra a Zdenka Zemkových a úředníků, kteří na pokyn zaměstnavatele připravili k podpisu předávací protokoly. O nesmyslnosti důvodů k rozpoutání celé štvanice jsem se zmínil výše.

V každém případě Alena Vitásková napsala zajímavou knihu, nad jejímž obsahem by se měli zamyslet všichni, kdo mají možnost a povinnost zabránit opakování podobných nešvarů v trestním řízení v budoucnosti.


Share on Myspace