Povinná maturita z matematiky nebude. Zdůvodnění pirátského poslance Bartoně, který u zrodu novely stál, je tak trochu k pláči: „očekává se vysoká neúspěšnost, čemuž bychom chtěli předejít“. Ó jeje, tak to ji nezavedeme nikdy! Leda by se něco zázračně změnilo – a na zázraky v oblasti školství moc nevěřím, natož v ČR.

Ona totiž ta diskuse byla před deseti lety „nakopnuta“ mj. skutečností, že se výsledky českých žáků v mezinárodním srovnání významně zhoršily (2010). A zpráva z roku 2016 pro změnu říká, že se čeští žáci proti minulému období … v něčem zhoršili, v něčem stagnují, ale ke zlepšení nedošlo. Abych ocitoval inspektora Tomáše Zatloukala, který situaci komentoval v tom novějším článku: „V Česku je trend kontinuálně se zhoršujících výsledků.“

Nevezmeme si příklad z Poláků?

Podívám-li se na databázi mezinárodních PISA testů, skutečně není důvod k optimismu. Červená čára je vývoj pozice České republiky. Šedé čáry jsou ostatní země OECD.

Povšimněte si, kolik zemí nás od roku 2003 předběhlo. (Stačí si přepnout na stránkách PISA na záložku Table a řadit podle hodnot.) V roce 2003 jsme ještě byli desátí, tedy docela přijatelné skóre. V roce 2015 – když vynechám ty země, které v roce 2003 ještě v seznamu nebyly – už devatenáctí. A propadli jsme nejen relativně, ale i absolutně, z 516 na 492 bodů.

Tento osud postihl i jiné evropské země, například Nizozemsko (z 538 na 512), ale jiné se za stejnou dobu razantně zlepšily, třeba Polsko (ze 490 na 504 bodů). Polsko není bohatší země než Česká republika, o síle ekonomiky to tedy primárně nebude. Něco tam dělají lépe než my.

Mimochodem, v Polsku funguje povinná maturita z matematiky od roku 2010. Netvrdím, že je to jejich zlepšení nutně způsobeno právě tím (to by byla záměna korelace s kauzalitou), ale očividně mladým Polákům aspoň neuškodila. Kdežto my jsme posledních deset let … jalově prokecali.

Možná by bylo nejjednodušší přejmout polský model, výsledky koneckonců viditelně má a je to příbuzná kultura, na rozdíl od převážně čínského Singapuru či zcela čínského Hongkongu, kde lidé přeci jen „fungují jinak“. Proč pořád musíme něco dělat po svém, nebo aspoň debatovat o národně specifických řešeních, existují-li osvědčené postupy jinde?

(To si nedávno uvědomili třeba na SŽDC, kde koupili francouzské normy a předpisy na stavbu vysokorychlostních tratí. Považuji to za velmi rozumné rozhodnutí, které ušetří dost času i peněz.)

Mohli bychom zkusit dvě úrovně maturity

Ptají se mě lidé často, co si o státní maturitě z matematiky myslím. Naposledy jsem se o ní hodinu před napsáním tohoto textu v autobusu do Řeže.

Nuže, já vůči ní mám v podstatě jen jednu námitku: považoval bych za lepší, aby nebyla zcela jednotná, ale aby existovaly dvě úrovně „A“ a „B“ podle toho, kam příslušný student míří.

Áčko“ by bylo pro budoucí uchazeče o studium technických, přírodovědných a ekonomických oborů, snad s výjimkou lékařů. Tam bych to tzv. osolil, myšleno kvalitativně i kvantitativně.

Zkoušelo by se z kompletního rozsahu látky, tedy až po základy diferenciálního a integrálního počtu. „Těžko na cvičišti, lehko na bojišti“, konkrétně v prvním ročníku následné VŠ, kde bývají zkoušky z matematiky obvykle tím nejdrsnějším sítem. Cílem „áčkové“ maturity by bylo, aby ten, kdo ji úspěšně složí, byl na tohle síto přiměřeně připraven.

No a „béčko“ by se týkalo všech ostatních a některá témata by z něj byla milosrdně vypuštěna – například zrovna infinetezimální počet, analytická geometrie či některé konstrukční úlohy. Ale kompenzoval bych to přidáním logiky, a to v docela podstatném rozsahu. Od té formální booleovské až po nějaké humanitní přesahy, třeba téma kognitivních biasů, které jako první zkoumali izraelští psychologové Tversky a Kahneman.

Mediální úzus: vědátoři a inženýři nejsou zas tak moc zajímaví

Logika je pro mě „řidičák na mozek“, měl by ji ovládat každý, kdo na to aspoň trochu duševně má. Čím více o ní víte, tím hůře vás nějaký podvodník nebo manipulátor odvleče tam, kam potřebuje. A proto by měla být nezbytnou součástí maturity i u těch studentů, kteří se chystají studovat japonštinu nebo žurnalistiku.

Související téma, nepříjemné, ale nakousnout jej musím. Zdá se mi, že to dlouhé lelkování kolem maturity z matematiky není úplně osamělý jev, ale součást širšího problému. Mám za to, že si u nás moc nevážíme vlastní vědeckotechnické tradice.

Ne, že bychom jí pohrdali či ji nenáviděli, to ne. Ani sem (zatím) nedorazily v plné síle různé apokalyptické vize ze Západu, které modernitu odmítají ve prospěch různých zvláštních utopií. Ale jako bychom kolektivně moc nevnímali to, co máme a co třeba jiní nemají. Naše vlastní věda a technika nevzbuzuje kdovíjakou pozornost a emoce. Prostě je, ve stejném smyslu, jako elektřina v zásuvce je, a jen málokdo se zajímá o další detaily, nebo o lidi, kteří svojí prací garantují její další existenci.

Malý protipříklad toho, jak to může být jinak: špičkoví lékaři u nás mají opravdu velkou úctu, a to nejenom u jednotlivých lidí, ale i kulturně. Knihy o jejich práci a životních zkušenostech se dobře prodávají, jejich tváře a jména jsou známá. Novináři se vcelku aktivně snaží je dostat do svých médií a vyzpovídat.

To je, prosím vás, samozřejmě dobře; aby si snad někdo nemyslel, že z pozice jiného oboru žárlím. (Já moc nežárlím, tohle trápení jsem do kolébky nedostal.) Jsem rád, že vím, kdo jsou ti lidé, kteří se pokusí vás zachránit, když se na vás začne smrtka zubit moc zblízka. Zrovna za pár týdnů se chystám na křest knihy jednoho z nich a těším se na to víc než na Vánoce.

(No, po pravdě – čtyřicáté druhé Vánoce už nemají ten správný šmrnc. Jó ve dvanácti, to byla jiná nedočkavost. Ale na tu knihu se opravdu těším.)

Co ale není dobře: to, že spoustu dalších špičkových lidí z jiných oborů neznáme a mnohdy neznáme ani ty jejich obory. Pokud nemají oni sami literární talent, jako ho má geolog Václav Cílek nebo egyptolog Miroslav Bárta, málokdo vůbec ví, že existují a čím se zabývají. Mediální úzus je ten, že vědátoři a inženýři nejsou zas tak moc zajímaví a pozornost jim věnovaná je adekvátně malá. Ne nulová, ale malá; hodně mimořádných osobností projde životem, aniž by je někdo třeba jen pozval do rádia.

Lhostejnost vůči nenápadným a velkým lidem

Abych si zavzpomínal na svá mladší léta a na zcela konkrétního člověka. Řekne-li se Jaroslav Ježek, každý si vybaví onoho slavného skladatele. To je v pořádku, však jeho písně ještě žijí. Ale já jsem znal ještě jednoho Jaroslava Ježka, profesora z katedry algebry MFF UK. Neuvěřitelně milý a laskavý člověk, což nemyslím jako klišé; ten byl tak hodný, že ani nevím, jestli někdy někoho vůbec vyhodil od zkoušky. (Naštěstí neučil ty základní kurzy, které prosívají zrno od plev. To by se ty „plevy“ radovaly.)

Nuže, prof. RNDr. Jaroslav Ježek, DrSc., byl v oboru jménem univerzální algebra světová kapacita. Opravdu světová. Přesné žebříčky v takových záležitostech samozřejmě neexistují, ale v dobách, kdy jsem na KA MFF UK docházel skoro každý den, se tamní personál shodoval, že Ježek je buď druhý nebo třetí nejlepší na světě. Také ho neustále zvali do ciziny přednášet, některé roky jsme ho skoro neviděli. Hodně času strávil v USA.

Slyšeli jste o něm někdy někdo? Věděli jste, že takový unikátní mozek jezdíval tramvají na zastávku Křižíkova a občas byl k vidění, jak velmi nenápadně pokuřuje u vrat jedné budovy na Sokolovské třídě? (To se mu taky stalo osudným; zahoďte, lidičky, ty svoje krabičky cigaret – ty konce bývají hrozné.) Není škoda, že se o něm nevědělo a neví? Dneska už jej nikdo nevyzpovídá, i kdyby chtěl.

A přitom šlo o osobnost, která mohla inspirovat další, mladší následovníky – kdyby o ní věděli včas. To, že Jardu Ježka pamatují už jen jeho kolegové a studenti, nás do budoucna nejspíš něco bude stát.

Ne zase všechno; matfyz nejspíš jen tak nezanikne, určité vyhraněné typy se tam budou hlásit i nadále. Ale vždycky jsou i hraniční případy, studenti, kteří by to možná zkusili … jenže včas nepotkali ten správný vzor. O ty přijdeme. Třeba je získá jiný vědecký obor, třeba také ne.

Tahle lhostejnost vůči nenápadným a velkým lidem – ta by se dala změnit. Chce to jen chtít. Opravdu není všechno jen otázkou peněz. Na společenské atmosféře záleží, a jak.

Pak by třeba představa maturity z matematiky nebyla pro mladé lidi děsem, ale něčím, na co můžou být hrdí. A naší zemi, tomu věřte, té by se to jednoho dne zatraceně vyplatilo.

 

Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

 


Share on Myspace