Jméno tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana je v médiích takřka neustále. Buďto někde vyhrožuje a na základě svého vyhrožování a vydírání pak s někým jedná, nebo napřed jedná, rozuměj bombarduje, a pak vyhrožování zesiluje. Ve zbylých prohlášeních pak hrozí jednomu a tomu samému národu – Kurdům, z jejichž asi 40milionového národa bez státu jich nejvíc žije na území Turecka.

Erdogan vydírá Evropu, že vypustí další uprchlíky a tím dává najevo, že chce další výpalné. Lodě s uprchlíky z Turecka však už jsou stejně na cestě k Řecku, lhostejno, zda Evropa zaplatí. A ona zaplatí. Další miliardy eur. Placením výpalného ale ještě nikdy nikdo ničemu nezabránil, takže tlak migrantů na Evropu a její sociální systém, po generace úsilím odborů a levicových stran pracně vybudovávaný, se ještě zvýší.

Na cestě nejsou totiž jen uprchlíci z válečných zón Středního východu, ale i ryze ekonomičtí migranti z Afriky. Ušetřit se musí na jídle, abych to poněkud zjednodušila. Evropské zemědělství je drahé, tak dovezeme maso a drůbež z jižní Ameriky a Vietnamu, zkrátíme zemědělské dotace a ušetřené peníze dáme na migrační politiku, tedy i na výpalné. To navrhuje Evropská komise.

K tomu přistupují teritoriální nároky Turecka. V Neue Zürchner Zeitung 7. září Daniel Steinvorth napsal: „Recep Tayip Erdogan často zdůrazňoval, že jeho země je pro tureckého prezidenta příliš malá. Člověk nechce být „vězněm na 780 000 km2,“ stěžoval si před třemi lety. „Nespravedlivé“ byly smlouvy po první světové válce, stěžoval si znovu. Vojenské hrozby řeckému sousedovi a expanzivní agenda v severní Sýrii vzbuzují obavy, že obdivovatel Osmanské říše má vážný vztah k revanšismu. Každopádně bychom si mohli myslet, že Erdogan lituje, že se nenarodil v těle svého vzoru Sulejmana Nádherného (1494–1566). Ten vládl jako obávaný sultán nad říší sahající od severní Afriky po Vídeň.“ 

Nyní si Erdogan stěžuje, že mu nechtějí dovolit jadernou zbraň. V článku zmiňovaného autora je shrnuto několik Erdoganových prohlášení z ekonomického fóra v Sivasu ve východní Anatolii. Například to, že „neexistuje žádný mocný národ na zemi bez atomových zbraní“ a že je nespravedlivé odpírat je Turecku.

Když pomineme destruktivní politiku proti národu, který je jeho hlavním nepřítelem, tedy Kurdům, vyhrožuje Erdogan i Řecku, že „i za cenu války ochrání zájmy Turecka ve Středozemním moři“, čímž myslí ložiska plynu u Kypru. Polovinu tohoto ostrova Turecko okupuje, na druhé polovině je nezávislý stát, který je členem EU.

Řecko je člen NATO stejně jako Turecko. Přesto turecké letectvo provádí simulované útoky na řecké cíle, jak mapuje například server Strategické myšlení

A všechno mu to prochází. Nepíšu o tom poprvé a ne poprvé mě napadá podobnost chování velmocí vůči hitlerovskému Německu. Jedni s ním čile obchodovali a podporovali ho ve víře, že se vydá na Východ, druzí s ním kuli smlouvy ve víře, že zamíří na Západ. Nakonec se divili všichni, kolik jejich chybná politika stála milionů životů a materiálních škod.

Dnes je to v mnohém podobné. Kdo si dá tu práci a sleduje vyjádření tureckého prezidenta, až ho děsí, jak to celý svět bere na lehkou váhu. A pořád jsme u toho samého – Turecko je přece tak dobrý obchodní partner. Občas sice něco nezaplatí, jak zjistily i české firmy, ale premiér Babiš po návštěvě Turecka hýří optimismem. I české zbrojní firmy se zapojí. Pecunia non olet – peníze nesmrdí.

Alespoň že se Babiš zmínil o českých vězních v Turecku Markétě Všelichové a Miroslavu Farkasovi, i když jsem spíše skeptik, co se jejich osvobození týče. Případně za jakou cenu – a kdo by ji zaplatil. Nerada bych, aby to byli zdejší Kurdové, kteří se často pohybují na hraně vydání do Turecka na nějaké to mučeníčko a k dlouholetému věznění.

Rusko potřebuje Turecko své geopolitické plány, stejně jako USA. Proto přistupují na jedno vydírání po druhém. Tak dlouho Erdogan vyhrožoval Kurdům v severní Sýrii, že je nažene do Eufratu, až Spojené státy, spojenec Kurdů v boji proti Islámskému státu (IS), přistoupily na vytvoření tzv. „safe zone“, kde budou společně hlídkovat turečtí a američtí vojáci za souhlasu jednotek Syrských demokratických sil (SDF), tedy faktického pozemního vítěze nad IS. Patroly už začaly, v zóně, široké od 5 do 14 kilometrů. Mnozí mají škodolibou radost, že „američtí Kurdové“ museli ustoupit.

Další „handl“ na úkor Kurdů uzavřelo s Tureckem Rusko, Idlíb připadne Asadovi a výměnou se proturečtí džihádisté přesunou právě na sever Sýrie, odkud, jak jsou mnozí přesvědčeni, se Američané nakonec stáhnou a Erdogan bude mít volné ruce. To prý přinutí Kurdy konečně seriózně jednat s Asadem. Toto seriózní jednání by ale bylo v podstatě kapitulací, protože syrský režim už dal mnohokrát najevo, že o kurdské autonomii nemůže být ani řeči.

Pomineme-li řeči o celistvosti země a rozpuštění jednotek SDF, a tedy i kurdských milic YPG a YPJ, které vybojovaly většinu pozemních vítězných bojů proti IS, tak nevím, co je tak skandálního na školství v mateřském kurdském jazyce či podílu na zisku z ropy z krvavě dobytých ložisek. Také není jasné, co je to pro Asada za výhru, mít Turky místo v Idlíbu v Rojavě – tedy severní části Sýrie, kde se nachází velká část vodních zdrojů země a odkud pochází více než polovina zemědělské produkce. Jsou tam také velké zásoby nejkvalitnějšího cementu na světě, který zničená země bude potřebovat k obnově infrastruktury.

Spíše to všechno naznačuje, kdo je pro Rusko důležitějším partnerem. A pokud si někdo myslí, že návrat stavu do doby před začátkem občanské války v Sýrii je záruka stability do budoucna, pohybuje se v oblasti zbožných přání.

Asad je ovšem zatím pevně v sedle podepřeném ruskou rukou. Jak velká bude nakonec Sýrie, o tom ale nerozhoduje. O tom rozhodují Erdogan, Putin a Trump.

Jediná šance Evropy, že „sultán“ nezačne pokukovat po nějakém tom ostrově či území, spočívá v tom, že přežene svou totální válku doma. Dokud zatýkal politiky levicové prokurdské HDP a sesazoval jejich starosty, bralo se to jako součást koloritu, který patří k tureckému státu za všech režimů.

Teď ale zamířil i na republikánskou stranu CHP, která mu „sebrala“ starosty velkých měst Istanbulu a Izmiru, ale i Ankary. Minulý týden byla odsouzena k deseti letům vězení za „podporu terorismu“ Canan Kaftancioglu, předsedkyně CHP v Istanbulu, což nejde číst jinak než jako pomstu za prohrané volby. A to už je jiná – to nejsou „jen“ Kurdové. Tady už by mohli Erdogan a jeho Strana spravedlnosti a pokroku AKP, která se mu mimochodem tak trochu rozpadá, přecenit své síly.


Share on Myspace