Pravomoc prezidenta republiky omilostnit pravomocně odsouzeného provinilce je nesystémové opatření, narušující soustavu kroků k zjišťování viny a ukládání trestů. Ladislav Jakl se kdysi trefně vyjádřil, že je nástrojem nespravedlnosti. Proto se opakovaně objevují návrhy na zrušení tohoto prezidentova privilegia.

Jsem přesvědčen, že stát, který nedokáže spolehlivě ochránit občany před účinky selhávání justice, musí mít milost prezidenta republiky jako pojistný ventil pro případy selhání justice, jež se nepodařilo napravit standardními postupy. Dále je milost prezidenta republiky jediným nástrojem pro řešení nesnesitelných životních situací odsouzených, pro jejichž nápravu nemá trestní právo přiměřený nástroj.

Je ale zcela nezbytné, aby nositel pravomoci ji užíval jen ve veřejném zájmu a nenechal se při rozhodování o žádostech vést vztahem k osobám blízkým.

Vztah polistopadových prezidentů k institutu milosti byl rozdílný. Václav Havel byl až „marnotratný“ a jednotlivé případy jeho „podivných milostí“ vyvolávaly veřejné pohoršení. Václav Klaus proto již před zvolením oznámil, že „milostí bude jako šafránu“. Vymyslel pak složitý a pracný způsob vyhodnocování žádostí, jehož používáním se snažil předejít opakování „podivných milostí“. Počet udělených milostí skutečně snížil a otazníky nad jím udělenými milostmi se skutečně vyskytly jen v zanedbatelném počtu. Neodmítl ale milost prezidenta úplně, a přece jen pomohl střízlivému počtu nešťastníků. Miloš Zeman v trendu zpochybňování institutu prezidentské milosti pokračoval jeho zásadním odmítnutím: zpočátku tvrdil, že milosti nebude udělovat vůbec. Přesto jich pár nakonec udělil.

Když Zeman udělil milost Jiřímu Kajínkovi, vyvolalo to nesmírný rozruch. V Poslanecké sněmovně proběhl seminář o institutu milosti vedený Helenou Válkovou. Vystoupila na něm řada právníků zářných jmen, kteří se ale v názorech nesjednotili. Nicméně rozsudek nad Kajínkem vždy vzbuzoval pochybnosti nezpochybnitelných odborníků, o občanských aktivistech nemluvě, takže rozruch rychle utichl. Nevyjasněná zůstává podružná otázka, proč Zeman vybočil ze zajetých kolejí právě v tomto případě.

V roce 2018 se spolek Chamurappi ujal případu nespravedlivě odsouzené Michaely Schneidrové, spolupracovnice Aleny Vitáskové, kterou soudy poslaly do vězení na sedm let. Podali jsme v její prospěch podnět ke stížnosti pro porušení zákona. Sice jsme získali porozumění ministra spravedlnosti Roberta Pelikána, ale stížnost nakonec podána nebyla. S jeho doporučením jsme podali žádost o milost prezidenta republiky přímo na Hrad, ač podle prezidentova rozhodnutí místem pro přijímání žádostí bylo právě ministerstvo. Nezávisle na nás se nešťastnice souběžně ujal Jaroslav Soukup, ředitel TV Barrandov. Umožnil jí vystoupení v pořadu TV Barrandov a v pořadu Týden s prezidentem upozornil na její případ prezidenta republiky. Zeman tehdy tvrdil, že o případu nikdy neslyšel, ale obstará si informace a rozhodne.

Ředitel právního odboru jeho kanceláře měl sice k dispozici text našeho podnětu ke stížnosti pro porušení zákona s kritikou rozsudků, ale prezidentovi dodal kompilát z odůvodnění rozsudků okořeněný nepravdivým tvrzením, že paní odsouzená nenastoupila do vězení ve stanovené lhůtě. Prezident pak žádost o milost zamítl. Schneidrová musela strávit sedm měsíců ve Světlé n.Sázavou v „domě smutku“ na přiléhavé adrese „Rozkoš 990“. V prosinci 2018 ale Nejvyšší soud ČR zrušil její rozsudek a v dalším řízení u obecných soudů dosáhla pravomocného zproštění obžaloby. Prezident republiky v tomto případě propásl možnost ušetřit zbytečného trýznění prokazatelně nevinnou odsouzenou. A mimo jiné zpochybnil způsobilost svou a jeho právních poradců vyhodnotit objektivně rozsudek.

Přímým protikladem výše uvedeného případu je udělení milosti šéfovi Lesní správy Lány Miloši Balákovi. Byl pravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, peněžité pokutě a dočasnému zákazu činnosti. Prezident republiky smazal jeho odsouzení v plném rozsahu. Balák nevyčerpal mimořádné opravné prostředky, jimiž by možná dosáhl aspoň nějakého zmírnění, například změny z nepodmíněného trestu na podmíněný. Nelze proto tvrdit, že mu nezbýval jiný nástroj k nápravě možná (?) nespravedlivého rozsudku než milost prezidenta republiky. Nebudu se zabývat výčtem právních pochybení, jichž se prezident republiky dopustil, neb k tomu se vyjadřují nezpochybnitelní odborníci, například v článku na České justici Eliška Wagnerová, bývalá předsedkyně Nejvyššího a místopředsedkyně Ústavního soudu.

Za podstatné považuji, že prezident použil svou pravomoc ve prospěch odsouzeného, který patří k osobám zprostředkovaně blízkým jeho úřadu, popřípadě jeho osobě. Použití se tím mění ve zneužití. Kdyby prezident republiky nebyl chráněn imunitou, bylo by na místě napadnout jej trestním oznámením pro zneužití pravomoci úřední osoby.

Je pozoruhodné, že jeho nepřístojnost vyvolala bouři téměř výlučně jen v odborných kruzích. Politici, kteří se nestyděli uvažovat o impeachmentu v době těžké nemoci prezidenta, dosud nezahájili řízení o jeho odvolání z úřadu, ač tentokrát viditelně zneužil svou pravomoc k soukromému prospěchu. Je to ovšem jen další důkaz jejich nezájmu o kvalitu právního prostředí České republiky.


Share on Myspace

Civilizace