Současné nepříliš velké úspěchy ruské invaze na Ukrajině vzbuzují v mnoha lidech otázku. Je ta ruská armáda opravdu v tak žalostném stavu, nebo jde jen o elaborátní strategii, při které jdou nejdřív na jatka ty nejhorší jednotky a teprve pak bude následovat opravdová ofenziva tvrdých chlapů a nejlepšího vybavení? Tu druhou spekulaci jsem v poslední době slyšel asi osmkrát. Hodně lidí si nechce připustit možnost, že by velká ruská armáda byla takový papírový tygr.

Nuže, myslím si, že situaci lépe pochopíme, půjčíme-li si k uvažování dva poznatky, které se neustále opakují na blogu ACOUP, což je jednomužný projekt profesora vojenské historie Breta Devereauxe. Jeho autor se specializuje na Římany, ale rozsah má očividně široký a ony se ostatně také některé ty věci opakují už od doby faraónů.

První Devereauxova lekce: každá armáda odráží společnost, ze které vznikla

V podstatě to ani nejde jinak. Jestliže jde o mnohonárodnostní říši (Rakousko-Uhersko), bude i její vojsko mluvit mnoha jazyky a velení s tím musí počítat. Jestliže jde o zemi s vysokým procentem negramotných (Afghánistán), nemůžete předpokládat, že si vojáci za domácí úkol přečtou manuál. Chudé země budou mít hůře vybavenou armádu než bohaté, výjimky jako trestuhodně zanedbaný Bundeswehr jen potvrzují pravidlo.

Italští vojáci budou určitě víc pít víno a zpívat, od Finů se to čekat nedá, ale jako národ osamělých lovců budou mít zase skvělé snajpry (a vskutku). Británie coby mořeplavecký stát má silné námořnictvo. Japonci, poslušní do roztrhání těla, bojovali za druhé světové války (i předtím) až suicidálním způsobem. Decentralizovaní Švýcaři si dodnes udržují miliční model armády. A ruský voják bude nepochybně tolerovat nedostatek jídla a zimu lépe než jeho kolegové ze západu, ale zase asi zažil od svých spolubojovníků dost šikany na to, aby pak některé z nich třeba s chutí nechal ve štychu, nastane-li k tomu příležitost.

No, a teď se tedy podívejme na Rusko. Putinovo Rusko je stát, ve kterém byli oligarchové politicky tvrdě zkroceni, ale ekonomicky se jim stále daří. Dokud jsou poslušní, můžou si hrabat, jak se jim zachce. Ruská ekonomika z velké části stojí a leží na vývozu nerostných surovin, což je obor, který má tendenci přitahovat spíš mafiány než mozky – všude na světě.

Propast mezi tím, jak bohaté je Rusko na všechny možné druhy přírodních surovin, a mezi životní úrovní běžného Rusa, je také docela dramatická. Jiné státy založené na podobném principu (ropná království) sice taky mají tisíce princů a boháčů, ale snaží se aspoň přerozdělit zisky z prodeje ropy mezi zbytek svých občanů natolik, aby byla jejich životní úroveň uspokojivá a nelákalo je to k nějakému džihádu apod. To v Rusku neplatí, tam je mezi vládnoucí vrstvou a řadovým Rusem poměrně značná propast a vždycky byla. Takže taková propast bude i v armádě.

Může být armáda funkční, když zbytek státní struktury je zkorumpovaný? Proč by měla tvořit nějakou ojedinělou výjimku? Koneckonců těch peněz, které se v ní točí, je hodně – ideální terč pro to, pořádně ji vytunelovat a nějak to zakamuflovat před carem, který sedí daleko, předaleko a do provincií zas tak dobře nedohlédne.

Druhá Devereauxova lekce: každá armáda bojuje tak, jak předtím cvičila

Zase, v podstatě to nejde jinak. Ve vysoce stresové situaci upadají lidi do zajetých postupů (je to pořád lepší než zpanikařit).

Před pár dny vyšel velmi dlouhý článek na serveru RUSI, který rozpitvává záhadně slabou přítomnost ruského letectva na bojišti. Jeho gró zní, že Rusové cvičí svoje piloty v podstatně menším rozsahu než NATO, které vydává za cvičení obrovská množství peněz. Žádné desítky letadel ve vzduchu naráz, které by musely koordinovat svoji činnost s pozemním vojskem a námořnictvem, žádné realistické nasazení protileteckých zbraní, ale jen daleko jednodušší úkoly typu „leťte někam ve dvou a svrhněte bombu na označený cíl”. Pak ale samozřejmě v ostrém boji nemůže to letectvo předvádět stejné výkony, jako když koaliční jednotky rozbily roku 1991 Husajnovu armádu napadrť.

Cvičení jsou drahá. Chcete-li simulovat opravdu velké operace, nemůže to být nějak řádově levnější než vést tu válku pár dní doopravdy. Množství vystřílené munice a spáleného paliva je fantastické, stejně tak opotřebení strojů; jedna letová hodina vrtulníku nebo stíhačky vyjde na statisíce korun. Aspoň vám v rámci cvičení nikdo tu techniku skutečně neničí, ale i tak je to velmi drahý špás.

A Rusko má přitom HDP srovnatelné s Itálií čili poměrně malou mocností. Respektive před sankcemi mělo. Itálie si už dávno nemůže dovolit vést velké pozemní války sama, leda v rámci NATO. (Ano, na paritu kupní síly je Rusko bohatší než Itálie, ale zas takový drastický rozdíl to není.)

Pak ale ta ruská armáda nemůže být moc dobře vycvičená. Z principu, nejsou na to peníze a ta armáda je přitom poměrně velká, tudíž se ty peníze ještě rozřeďují. Klidně je možné, že by se teď Rusům na Ukrajině dařilo lépe, kdyby svého času tu armádu osekali třeba na třetinu její současné velikosti, ale dopřáli té zbylé třetině prvotřídní výcvik a vybavení.

Tanková dopravní zácpa

Když jsem napsal článek, ve kterém byla fotka tlustého pilota ze sestřeleného Suchoje, dostal jsem od řady čtenářů verbální výprask, že je to povrchní, stupidní, podle jednoho člověka nelze soudit celou armádu atd.

Nuže, ano, mohl jsem si to odpustit, ale některé věci by se neměly stát ani jednou nebo sporadicky, a taková obezita v kokpitu stíhačky patří mezi ně. Pokud třeba potkáte elektrikáře, který olizuje dráty v otevřené zásuvce, nesvěřujte mu proboha svůj dům, i kdyby vás ujišťoval, že to dělá jen každého 1. srpna a zbylých 364 dnů v roce se chová normálně. Takové věci se prostě nemají stávat vůbec.

Ukážeme si nyní dvě videa obsahující chyby, na které člověk nemusí být žádný Guderian, von Clausewitz ani Devereaux, aby je viděl.

První z nich, tanková kolona na předměstí Kyjeva napadená Ukrajinci. (Zvuk je z hovoru, který údajně Ukrajinci odposlechli.)

 

Vidíte tu „dopravní zácpu” zhruba patnácti vozidel v čase 0:20 a dále? To by se vůbec nemělo stávat. Nikdy. Toto je zastavěné území, poměrně nepřehledné, z každé boudy na vás může vylézt nějaký ten zahradní skřítek se sv. Javelinem na rameni a udělat z vás sekanou. Nikdy nevíte, čím vším nepřítel disponuje a co se proti vám chystá použít. A základní zásada je, že si ta vozidla v takové situaci mají udržovat určitý odstup. Jinak by se mohlo stát i to, že jeden zásah z nějaké těžší zbraně poškodí nebo zničí ne jedno, ale dvě či více vozidel naráz.

Toto by správně měli mít ti tankisté nadrilováno až do podvědomých reflexů. Nemají. Ještě si navíc v takové skrumáži navzájem překážejí a ze čtvrtého či pátého vozidla nemají moc šanci vidět, co se děje před nimi, přitom v relativně malé vzdálenosti kolem 50 metrů.

Z tanků se obecně kouká dost blbě a správně by je v zastavěném území měla doprovázet početná pěchota, sledující právě to, jestli z těch zahradních bud nevylézají nepřátelští skřítkové. Není tam. Kde je?

Jak se chytit do pasti

Další video, nejspíš od doněckých nebo luhanských separatistů. Rusové vesměs sebrali svým vojákům mobily, takže většina videí z druhé strany je od separatistů. Nakonec ale prašť jako uhoď, ti separatisté bojují po ruském způsobu a jsou vycvičeni Rusy.

Video je pěkně chaotické a hodně skáče, málokdo by dokázal držet rovně mobil, když se po něm střílí. Ale stejně chvílemi uvidíte, že ta silnice je v některých úsecích lemovaná zátarasem z ostnatého drátu. To není běžný prvek ukrajinského venkova. To tam ten nepřítel nachystal, aby vám v daném místě znemožnil z té silnice utéct a rozptýlit se po okolní krajině.

Takovým místům, připraveným k nemožnosti úniku, se v anglické hantýrce říká kill zone, a překlad snad ani není potřeba. Žádný kompetentní velitel do něčeho takového dobrovolně nevleze, leda by měl superjistotu, že už žádný nepřítel v okolí nezbyl. Tato jednotka vpochodovala do celkem zjevné kill zone za bílého dne a taky to předvídatelným způsobem schytává.

No nic, konec videí. Armády odrážejí společnosti, ve kterých vznikly, a bojují tak, jak jsou vycvičeny. A současná válka na Ukrajině z toho není žádnou výjimkou.

 

Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.


Share on Myspace