Evropská rada je jednou z nejvyšších institucí v Bruselu; tvoří ji šéfové exekutiv členských států, což jsou většinou premiéři, a kromě toho má voleného předsedu. Tím je aktuálně bývalý belgický premiér Charles Michel. Běžnému občanovi se ER dost často plete s Radou Evropské unie či dokonce Radou Evropy, což jsou ale úplně jiné organizace, byť vesměs financované tímtéž daňovým poplatníkem. (Nejsme ale šťastní lidé, že o nás pečuje takové množství institucí?)

Předseda Evropské rady Michel teď způsobil určitý rozruch v bruselských kruzích tím, že zveřejnil výsledky právní rešerše, podle které je financování hraničních překážek z evropských peněz naprosto legální. Navíc tak učinil na společné tiskové konferenci s polským premiérem Mateuszem Morawieckim, což má vzhledem k současné situaci na polsko-běloruských hranicích určitou symbolickou váhu.

Právě tato symbolika ale asi bude jedním z důvodů, proč návrh na evropské financování zdí a plotů naráží na odpor jinde, totiž u předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyen. Ta před pár týdny rozhodně odmítla možnost, že by EU financovala „ostnatý drát a zdi”, o kterou žádalo dopisem dvanáct států EU včetně České republiky.

V Bruselu je tedy zaděláno na pořádný konflikt mezi Willkommenskultur a jejími oponenty, vyostřený skutečností, že i poměry na polsko-běloruské hranici se zhoršují. Polská pohraniční stráž například sdělila na Twitteru, že z druhé strany hranice se ji snaží oslepit lampami a lasery a že běženci dostali k dispozici slzný plyn k použití proti Polákům. Což je velmi nevítaná novinka.

Zdi nefungují?

Celkem pravidelně se v proimigračních kruzích setkávám s myšlenkou, že „zdi nefungují“. Myslím, že stejně jako máme anti-vax, měli bychom mít i pojem anti-wall. V obou případech jde o zhruba stejné zkreslení situace dané tím, že dotyčný si nechce měnit určitý životní názor, tak si raději přiohne realitu, případně si ji vykládá nějakým zavádějícím způsobem.

Zdi a jiné překážky nedokážou zajistit bezpečnost hranice samy o sobě, ale to neznamená, že „nefungují”. Kdo si tyto dva pojmy plete, měl by si položit otázku, jestli auto, které se neumí řídit samo a bez řidiče jen tak mrtvě stojí na parkovišti, je taky „k ničemu”. Kdyby zdi byly k ničemu, vysoce ohrožené státy jako Izrael by se ani nenamáhaly s jejich stavbou a používaly by ušetřené prostředky na něco efektivnějšího.

Smyslem bariér je vyvolat to, čemu starý válečný teoretik von Clausewitz říkal Friktion čili tření: zbrzdit, zpomalit, zkomplikovat, dát čas reagující síle k tomu, aby se mohla přemístit na ohrožené místo: „Všechno ve válce je jednoduché, ale i ta nejjednodušší věc je těžká. Tyto obtíže se kupí a vytvářejí tření.”

S masovými přechody hranic je to podobné. Vypustíte-li jako příslušník převaděčské mafie tisíc lidí na zcela nechráněné zelené hranici, prostě ji přejdou nebo přeběhnou dle libosti. Se zdí v cestě už to tak jednoduché není, i kdyby dotyční měli žebříky; její přelézání se nutně musí realizovat v podstatně menším měřítku, totiž po jednotlivcích, a pokud je ta zeď vybavena nějakou detekcí pohybu lidí – což je dnes levné a technicky snadné – poskytuje to pohraniční stráži možnost zasáhnout v kritickém místě dříve, než těch tisíc lidí skutečně bariéru překoná. Jednotlivce, kterým se přechod přece jen povedl, jde pochytat snáz.

(Mimochodem, běžně se setkávám s neporozuměním, k čemu kdysi sloužila Velká čínská zeď. Dost často u těch samých jedinců, kteří z ideologických důvodů odmítají zdi moderní a uvádějí VČZ jako příklad plýtvání. Velká čínská zeď sloužila – kromě jiného – k radikálnímu zpomalení nájezdníků ze stepi, třeba Mongolů, kteří jinak měli ošklivou tendenci přiřítit se na svých koních nesmírně rychle a bez varování, udeřit na nic netušící obyvatele, vyplundrovat pár měst a stáhnout se i s kořistí dříve, než stihla na místo dorazit stálá armáda. Tyto rychlé akce se s mohutnou zdí v cestě zas tak snadno realizovat nedaly, a také se přes tu zeď velmi těžko utíkalo zpátky s onou naloupenou kořistí, která zatěžovala jinak lehké a hbité stepní koně.)

Komu se hodí cihly s evropským logem

V případě evropského financování zdí a jiné hraniční infrastruktury jde hlavně o menší státy. Polsko na tom zas tak strategicky špatně není, i když se to na jeho hranicích momentálně mele. Je to velký, skoro čtyřicetimilionový stát se solidní průmyslovou základnou, a k ochraně vnější schengenské hranice může využít veškerých svých zdrojů – peněz, techniky, surovin i lidí.

Daleko hůř jsou na tom řídce osídlené a chudší země jako Bulharsko, Lotyšsko a Litva. Ty mají na starost dlouhé úseky vnějších hranic, ale nemohou k jejich ochraně mobilizovat ani zdaleka tolik zdrojů, co Poláci. Právě jim by se nějaká ta cihla s evropským logem docela hodila.

Zbývá o tom přesvědčit von der Leyenovou, případně ji nějak přehlasovat. To, že se na protistranu postavil Belgičan Michel, naznačuje, že i Francie by mohla být pro. Michel, významný člen ALDE, má k Macronovi celkem blízko.

Popravdě řečeno, i kdybych se omezil jen na finanční stránku věci, zdá se mi to levnější než nekonečné začleňování.

 

Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.


Share on Myspace