Malá zprávička, která proběhla na evropském serveru Politico právě před týdnem: francouzská firma Qwant, konkurent Googlu ve vyhledávacích službách, žádá čínskou firmu Huawei o investici ve výši osm milionů eur za účelem přežití. Podle téhož zdroje prodělal Qwant v uplynulých letech značné množství peněz: 13 milionů eur v roce 2020, 23 milionů eur v roce 2019 a 11,2 milionů v roce 2018, to vše při velmi nízkých celkových tržbách (tři až 7,5 milionu eur ročně). Není to tedy zrovna zdravá firma, a to přesto, že ji svého času chválili jak Emmanuel Macron, tak dánská europolitička Margrethe Vestager.

Jiná malá zprávička, z téhož serveru Politico a jen o dva dny později: prezident Macron má vizi vytvoření deseti lokálních evropských technologických gigantů o tržní hodnotě aspoň 100 miliard eur, a to do roku 2030. (Tatáž zpráva u Reuters, s jedním zajímavým citátem, ke kterému se vrátíme později.) Samozřejmě nevíme, jaká bude hodnota dolaru roku 2030, ale kdyby k žádné významnější inflaci nedošlo, je to, řekněme, velmi odvážná vize.

Třetí malá zprávička, z jiného serveru, ale z téhož týdne: nejúspěšnějším státem, co se technologických startupů týče, je v Evropě Velká Británie. Překročila hranici 100 takzvaných „jednorožců“, jak jsou označovány mladé firmy s hodnotou nad jednu miliardu dolarů. Ačkoliv počet těchto firem roste i v jiných státech, zatím mají Britové výrazný náskok i před Francií s Německem dohromady. Což vůbec není špatné, na zemi, ze které podle těch nejdrastičtějších líčení budoucnosti měl po brexitu uprchnout zděšený a ohrožený kapitál.

Zdá se, že tam dělají něco lépe než ve Francii. A v kalifornském Křemíkovém údolí ještě lépe. Co?

Florencie byla jen jedna

To je podobně těžká otázka, jako jak to, že město jako Florencie dokázalo v patnáctém století chrlit fantastické množství špičkových uměleckých děl, kdežto Frýdek-Místek roku 2021 to nedokáže. Ano, Florencie byla vůči zbytku tehdejšího světa nepochybně bohatší než Frýdek-Místek dneska. Ale to je Rijád, Luxembourg nebo Mnichov dneska taky a žádný zjevný Michelangelo tam nepůsobí.

Ona ostatně ani ta dnešní Florencie, která je z hlediska HDP na hlavu nepochybně bohatší než ta tehdejší, nedokáže napodobit svůj pět set let starý úspěch, a to i přesto, že o něm dobře ví a možná na něj surčitou nostalgií vzpomíná. A abychom nechodili až do Itálie – zcela podobně je dnešní Praha architektonicky nanicovatá (myslím tím nové budovy, převážně nudné a anonymní konstrukce ze skla a oceli), kdežto předkové z ní udělali stověžaté město atd.

Největší západní „technologický park“ je Křemíkové údolí, a i ono je v USA jenom jedno. Poslední dobou sice některé velké společnosti začínají uvažovat o stěhování do Texasu, protože Kalifornie se se svým břemenem regulací a daní posunula příliš doleva, ale to nemění nic na tom, že historicky bylo Křemíkové údolí v USA jen jedno. Existují sice i technologické firmy sídlící jinde (Texas Instruments, Microsoft), ale takový konglomerát jako v Silicon Valley už jinde nenajde.

On přitom samozřejmě funguje nějaký efekt sněhové koule; když už nějaké takové centrum vznikne, začnou se mladé talenty stěhovat spíš tam, než aby vytvářely svoje vlastní konkurenční podnikatelské zóny na opačném konci země. Ale i tak se zdá, že vznik fenoménů, jako je Křemíkové údolí, je vzácnější než, dejme tomu, vznik dobrých univerzit. Ty jsou rozptýleny po mapě všude možně a rozhodně se tak nekoncentrují. To by vypovídalo, že Křemíkové údolí je spíše něco jako ta renesanční Florencie: jev velice vzácný, který vůbec vzniknout nemusel, a který se jinde bude jen těžko replikovat.

Proč tedy nemáme nic takového v Evropě, i když by si to prezident Macron přál? Proč je vyhledávač Qwant „černou dírou v červených číslech“ a žádá o peníze Číňany, i když do něj investoval veřejný i soukromý sektor a Macron a Vestagerová jej veřejně chválili? Programátorů je tu dost a peněz taky, nebo ne?

Investorskou zkušenost vládním usnesením nenahradíte

Když dva dělají totéž, není to totéž. Investice je strašně široký pojem; nalít peníze je možno do libovolného ztrátového projektu. Skutečný „kumšt“ je vybrat ty nadějné a pak je dostrkat k tomu, aby se staly ziskovými.

Teď přijde ten slibovaný citát od Macrona, jak jej přetiskla agentura Reuters: „Dokážeme přitáhnout řadu čínských a amerických investorů, protože když se podívám na to, do čeho investují, jsou to naprosté kraviny, do kterých tečou peníze, protože peněz je teď na trhu příliš mnoho.“

Toto mi zní jako naprosto neuvěřitelná karikatura investorské kultury v Křemíkovém údolí, která je jedním ze základů jejich současné technologické hegemonie. Tam opravdu nejde o to, nalít přebytečné peníze do čehokoliv. Případy jako Juicero, které se dostaly do seznamu černých legend digitálního světa, nejsou typické a slouží jako varování pro další investory.

Investorská kultura v Silicon Valley je hodně stará. V podstatě stejně stará jako součástka jménem tranzistor. Nestorem tamních investorů byl profesor z Caltechu Arnold Beckman, chemik, který ve 30. letech vydělal velké peníze na svém vynálezu měřidla pH, a následně až do své smrti ve věku 104 let investoval do technologických společností.

Už z té první generace inženýrů, kteří přišli do Kalifornie v padesátých letech, se vydělilo několik dalších investorů – někteří založili dnes světoznámý Intel, jiní, jako rakouský rodák Eugene Kleiner, vytvořili investiční společnosti, které vkládaly peníze do dalších projektů. V současnosti zde působí například Y Combinator, masivní technologický inkubátor vedený dalším veteránem oboru Paulem Grahamem. Y Combinator akceptuje jen jednu ze sta přihlášek – to je míra selektivity, která rozhodně neodpovídá Macronem malované představě „přehazujeme peníze vidlemi, protože jich máme zbytečně mnoho“!

Tito investoři mají vesměs v IT zkušenosti, které prezident Macron a jeho úředníci mít nemohou. Založili svoje firmy, vydělali na nich, leckdy předtím aspoň jednou zkrachovali (což je v Americe daleko menší stigma než v Evropě a bere se to spíš jako součást podnikatelské zkušenosti). Investicím se věnují desítky let, za tu dobu viděli desítky tisíc žadatelů. Většinu z nich odmítli, ale tisícům nějaký ten startovací kapitál dali. Pak na ně průběžně dohlíželi, protože pokud ten čerstvě zainvestovaný podnik má mít vůbec nějakou šanci k přežití, nesmí si „naběhnout“ do mnoha různých pastí, které jsou pro veterány oboru dobře předvídatelné, ale pro mladé nadšence nikoliv.

Přes veškerou péči také viděli, jak část těchto sotva založených firem umírá. Když se tak stalo, uspořádali „post mortem“ jakousi virtuální pitvu s ohledáním, co se stalo špatně, a šli dál. Ale výsledky té „pitvy“ berou v úvahu při dalším rozhodování, aby se stejná chyba pokud možno nestala znova.

Tahle kombinace obrovského penza zkušeností, znalostí a kapitálu je něco, co v podstatě nejde replikovat na jiné straně světa, leda podobně dlouhým a organickým procesem. Rozhodně ne usnesením vlády, i kdyby do toho nalila miliardy a sehnala pár veteránů-kapitalistů ochotných se této činnosti věnovat. Oni totiž vesměs budou z jiných oborů a IT jim bude cizí, a v jiných oborech platí jiné principy. Takového bankéře by ani nenapadlo přišmatlat před obecenstvo v kraťasech a sandálech, jako to v USA učinil miliardář Paul Graham; a určitě by mladých mužích v obecenstvu vyžadoval oblek s kravatou. Ale na kvalitu nově vzniklých firem by ty kravaty neměly žádný kladný vliv…

Myslím si, že na přebytek státní péče a nedostatek péče odborné doplatil i Qwant, francouzský konkurent Googlu. Abych to jeho selhání nějak kvantifikoval, pro účely tohoto článku jsem obepsal deset svých známých programátorů. Jde o množinu lidí, kteří se mezi počítači pohybují od útlého mládí a nejeden z nich proháněl už Pacmana na ZX Spectrum.

Výsledky průzkumu vypadají takto: Devět z nich o Qwantu ani neslyšelo. Jeden o něm slyšel, ale nikdy jej nepoužil.

 

Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.


Share on Myspace