Milí čtenáři, dotazujete se, jak se vyvíjí souboj mezi Arminem Laschetem a Markusem Söderem o to, který z nich dvou bude kandidátem frakce CDU/CSU na kancléře. Nuže, vyvíjí se. Jsou to takové malé války o dědictví merkelovské.

I když se vedení CDU (s výjimkou právě Merkelové, která mlčí – důležitá výjimka!) postavilo velkou převahou na Laschetovu stranu, nepodařilo se jim nastolit ve straně jednotný názor. Jestli v grémiu doufali, že celou otázku smetou se stolu rozhodnou rétorikou shůry, nevyšlo jim to. Osmý den od začátku souboje má Söder v CDU větší otevřenou podporu než na začátku. Za Södera se postavilo mládežnické křídlo CDU (Junge Union). Získal zřetelnou podporu v dolnosaském zemském sdružení, které je početně silné, a také v méně významném (z hlediska CDU!), ale přesto viditelném Berlíně. Saský premiér Kretschmer řekl do médií, že i v Sasku má Söder hodně příznivců.

Do věci chce zasáhnout poslanecká frakce CDU/CSU v Spolkovém sněmu, která by ráda uspořádala „Kampfabstimmung“, hlasování o obou kandidátech. To je v německé politice netypické a vedení to zneklidňuje. Na druhou stranu toto jsou ti lidé, kteří po volbách skutečně volí budoucího kancléře, takže jim bude těžké to hlasování nějak odepřít; bude-li jej požadovat aspoň 100 poslanců, procedurálně to vlastně ani nejde. Panuje podezření, že při hlasování frakce by Söder nad Laschetem mohl vyhrát, možná dokonce výrazně, což by Laschetovo postavení učinilo velice nepříjemným. Ale prý by se Laschet ani v takovém případě nevzdal.

Místopředseda frakce Linnemann varuje právě před takovým hlasováním a požaduje „společné řešení“. To je v daný moment naprosto nereálné volání na poušti. Z těch dvou lidí nedokáže nikdo udělat nějakého hybridního Armina Södera. Do čela kandidátky půjde jenom jeden a příznivci toho druhého utrpí porážku. To se nedá zamalovat žádnými řečmi o společném řešení, jehož konkrétní podobu beztak Linnemann nenastínil.

Kromě frakce jsou tu ještě „Kreisvorsitzende“, předsedové okresních organizací CDU, kterých je několik set a kteří hrají ve straně obdobnou roli jako různí seržanti a praporčíci v armádách. Jsou mezistupněm mezi mužstvem a štábem, který po většinu času předává informace směrem dolů, ale v případě vnitrostranické krize naopak zprostředkovává vedení pojem o současné realitě na nejnižší úrovni, pakliže o něj to vedení stojí. I mezi nimi by mohl mít Söder navrch.

Celkově vzato je to zajímavá situace. Štěpení mezi „pouličními masami“ a „elitami“, které bylo v Arábii, anglosaském světě nebo ve Francii zřetelné už před deseti lety, postihlo teď největší německou stranu zevnitř. Německá politika mívá zpoždění tak 5-15 let proti té světové, což se i tentokrát časově dobře naplnilo.

Markus Söder sám není žádný tribun lidu, dokonce bych řekl, že je to oportunista jak vyšitý. Ale ví, jak s tímto doutnajícím resentimentem zacházet a jak převést boj na území protivníka. Odcházející kancléřka Merkelová byla mistryní zákulisní politiky, ale Laschet a jeho kolegové nemají tenhle talent ani zdaleka tak vyvinutý a ve srovnání s ní odvádějí amatérskou práci. To není náhoda, protože Merkelová by vedle sebe nestrpěla nikoho, kdo by se jí v tomto smyslu rovnal. Ale tím zároveň učinila svoji stranu zranitelnou vůči „hacknutí“ zvenčí poté, co odejde, což se teď právě stalo. Naproti tomu Laschetova podpora v bavorské straně je zanedbatelná; menší sesterská strana (CSU) vyrovnává své šance právě kohezivitou.

Armin Laschet může stále ještě celou situaci ustát, ale se značně nakřápnutým renomé. Během posledního týdne vyšlo zřetelně najevo, že určitá část jeho stranických kolegů mu coby kandidátovi prostě nedůvěřuje, a to je přitom v křesle předsedy CDU jen nějakého čtvrt roku. Nedůvěra je podporována čerstvým průzkumem, podle kterého by CDU/CSU pod jeho vedením ztratila 98 poslaneckých křesel v Bundestagu.

Veterán politické novinařiny Robin Alexander také píše ve Weltu zajímavou věc, i když nevím, jak dobře ji má podloženou. Argumentace předvolebními průzkumy, které přiznávají Laschetovi zřetelněji horší postavení než Söderovi, může mezi poslanci frakce sloužit jako zástěrka pro hlubší politické rozpory. Nakonec v rámci války o dědictví merkelovské nejde jenom o tom, kdo bude napsaný na čele kandidátky, ale i o tom, jestli CDU/CSU v nějakých záležitostech (migrační politika, evropská politika, zadlužení státu) změní do budoucna kurz nebo bude pokračovat v tom, co dělala až dosud.

To je docela podstatné i z našeho hlediska. Zelení si v pondělí zvolili za kandidátku kancléřství Annalenu Baerbock. S nějakým druhem ekopolitiky musíme počítat tak jako tak, v německé střední třídě je po něm velká poptávka. Ale na tom, kdo bude skutečným kancléřem, bude záležet, jestli bude prosazována opravdu striktně nebo v nějakém kompromisním duchu podobném tomu rakouskému. Zhruba řečeno, kancléřka Annalena by byla vůči automobilovému i jinému průmyslu nejspíš podstatně tvrdší než kancléř Markus.

Což pro Českou republiku, montovnu střední Evropy, není zrovna malý rozdíl.

(Popisovaný stav odpovídá pondělku 19. dubna ve 14:30.)

 

Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.


Share on Myspace