Ukoptěná snaha Jana Hamáčka o zabrzdění jízdy ČSSD do politického propadliště je nepřehlédnutelná. Věnuje tomu spoustu umu a energie. Stylizuje se do postavení zachránce národa proti coronavirové pohromě a s velkou pílí využívá kdejakou příležitost k „okopávání kotníků“ koaličního partnera, tedy hnutí ANO a osobně Andreje Babiše. Těžce tím poškozuje důvěryhodnost vlády v očích veřejnosti. Na řízení vnitřního chodu ministerstva vnitra mu kvůli těmto koníčkům zřejmě nezbývá čas. Někteří jeho úředníci pak bezostyšně porušují zákony upravující jejich činnost a bezohledně škodí lidem.

 

Projevuje se to v jimi ovlivněnému příběhu, který mi absurditou silně připomíná Kafkův Proces. Týká se rodiny starousedlých Gruzínců, přišedších do naší vlasti v roce 1994. Psal jsem o nich již v lednu letošního roku v článku Úředníci rozbíjejí rodinu.

Rodinu tvoří rodiče, tři synové s partnerkami a jejich čtyři zdařilé děti. Z mně neznámých důvodů pouze nejmladší syn požádal o české státní občanství a uspěl. Ostatní zde žijí s trvalým povolením k pobytu. Ke Gruzii již dávno nemají žádný vztah. Vztahově jsou vázáni na Českou republiku jako na svou vlast.

Jeden ze synů, Emil, zapomněl požádat včas o prodloužení povolení k pobytu. Když se dostavil do úřadovny Cizinecké policie s prosíkem o prominutí prošvihnutí lhůty, policisté jej prolustrovali. Zjistili, že se kdysi v minulosti dopustil bagatelní trestné činnosti. Místo prodloužení povolení k pobytu jej přímo ze služebny eskortovali do střediska pro běžence. Soud na základě jejich návrhu rozhodl o jeho vyhoštění na dobu tří let.

Možná měl tehdy smůlu, že jeho obhájce neměl chuť pokoušet osud a neobrátil se k Ústavnímu soudu. Dnes již máme k dispozici judikát, podle něhož spáchání trestného činu na našem území samo o sobě nemá být důvodem k vyhoštění cizince. Ostatně v daném případě by v právním státě trestní minulost žadatele již dále nesměla hrát roli, protože soud rozhodl o zahlazení všech rozsudků. Z hlediska práva je nadále bezúhonný a takto s ním má být nakládáno.

Emil si pak po tři roky každý večer povídal s dcerou prostřednictvím skypu. Podle názoru úředníků tak jeho vyhoštění není významným zásahem do rodinného života. Když po vypršení lhůty vyhoštění přiletěl s turistickým vízem do Prahy, nesměl vstoupit na území ČR, protože byl zapsán v seznamu nežádoucích osob. Policisté, kteří jej do země nepustili, mu o důvodech zápisu nedokázali podat vysvětlení. Časem se zjistilo, že seznam je nástrojem vydírání vracejících se vyhoštěných osob: podmínkou vymazání ze seznamu je úhrada nákladů, které stát vynaložil na vyhoštění. Soudržná rodina se tedy složila na „nekřesťanské“ výpalné a Emil znova přicestoval do vlasti s pevnou vůlí dožít mezi svými.

Předem si obstaral a smluvně zabezpečil zaměstnání. Již v července 2019 podal žádost o zaměstnaneckou kartu. Podle zákona má být žádost vyřízena do 60 dnů, ve zvlášť složitých případech do 90 dnů. Ale Hamáčkovi úředníci žijí v přesvědčení, že mají výjimku ze zákona, takže čas běžel, ale ministerstvo mlčelo. Po řadě stížností žadatele vydala v říjnu 2020 Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců jako nadřízený orgán imigračnímu a azylovému odboru příkaz k vyřízení věci do 30 dnů. Ale její pokyn měl hodnotu hrachu házeného na zeď. Uvnitř Hamáčkova ministerstva zákony a vnitřní příkazy neplatí. Zvůle úředníků stojí nad právem.

Rozhodnutí padlo nakonec až po 595 dnech a je záporné, takže Emil musel svou pravou vlast znova opustit a bude si opět s dcerou povídat jen přes skype. Důvodem zamítnutí je tvrzení, že „je důvodné nebezpečí, že by účastník řízení při svém pobytu na území mohl ohrozit bezpečnost státu“. Znám osobně celou rodinu včetně dětí a znám podrobně Emilovu trestní minulost. Nemohu proto pochopit, jak Hamáčkovi podřízení k takovému nesmyslu dospěli. Důvodnost jejich závěrů ale nelze přezkoumat, protože dokument, na který se odvolávají, je tajný. Postižený se tak nemůže bránit proti nařčení. To je čistá „kafkárna“: Člověk, jehož práva úřad krátí, je vystaven jako bezbranná oběť svévoli úředníků nedbajících zákona a dobrých mravů. Hamáčkovi podřízení si asi nevšimli, že byl nějaký 17. listopad 1989, že mravy předlistopadových úřadů jsou dnes mimo zákon, a bez rozpaků pokračují v bolševických manýrech.

Emil je z hlediska práva bezúhonný. Právo celé jeho rodiny na zachování rodinné pospolitosti je chráněno právem národním i nadnárodním. Nikdy se nedopustil jednání, jež by se dalo považovat za ohrožující bezpečnost státu. V právním státě by s ním úřad takto jednat nesměl.

Rodina je základ státu. Stát, který svévolně rozbíjí rodinné společenství, není právní, ale zločinný.

S vědomím, že obracet se na jakékoli ministry jakékoli české vlády je neúčelné, jsem učinil zoufalý pokus: poslal jsem ministrovi vnitra Janu Hamáčkovi stížnost s podrobným vylíčením bezpráví, jemuž jsou Emil, jeho dcera a všichni členové jeho rodiny vystaveni ze strany jeho úřadu. Dostal tedy možnost zabývat se zhůvěřilostí svých podřízených. Nevyužil ji. Neomlouvá jej nedostatek času, způsobený jeho plýtváním na vytváření profilu hlavního záchrance proti pandemii a okopáváním kotníků koaličního partnera. Ministr nese odpovědnost za nedbání zákona a dobrých mravů jeho podřízenými. Je odpovědný za to, že jeho úřad jedná způsobem, jenž je v rozporu s pravidly chování právního státu. Je na čase, aby zmizel v politickém propadlišti.


Share on Myspace

Civilizace