Strhávání a poškozování soch těmi, kteří si myslí, že to je jejich svatá povinnost v rámci tažení Black Lives Matter, je všedním signálem průběžné destabilizace lidské společnosti. Od starověku k tomu dochází neustále. Jde o nekonečné permanentní střetávání nepřeberného množství lidských skupin, které si momentálně myslí, že je osvítila nějaká pravda či poslání.

V rámci těchto rvaček od starověku získávají moc silnější, agresivnější, přičemž vše je oblečené do dobových náboženských skupinových a politických kostýmů. Cílem je jakýmkoliv způsobem prosadit momentální vizi chaoticky nadšené skupiny.

Sochy jako pěna dní

Hysterie a vandalismus v rámci druhá naplňuje základní prvky absurdity, je na půli cesty mezi groteskním vyjadřováním jakési frustrace a představ a bezstarostným křikem těch, kteří se považují za majitele zásadní pravdy. A nesnášejí jiné polopravdy a skoro-vize zakleté do soch. Vzdáleně mi to připomíná (ale v naprosto ošklivé verzi) Pěnu dní (L'Écume des jours) od Borise Viana.

Blouznění Black Lives Matter proto nepředstavuje nic nového, je to jenom další verze boje za lepší zítřky, při kterém byla například poškozena poetická socha malé mořské víly v Kodani nebo se v Praze na podstavci Churchillovy sochy objevily nápisy Byl rasista a Black Lives Matter.

Sir Winston Leonard Spencer-Churchill se ocitl v nemilosti obrazoborců, protože byl znám jako člověk kontroverzních názorů, mnohdy až rasistických. Proto si někdo myslí, že by bylo fajn jeho sochu strhnout nebo alespoň počmárat. Obrazoborci v tom vidí součást spásné očisty lidstva.

K tomu není od věci připomenout, co bylo o strhávání soch uvedeno v polovině roku 2016 v BBC. Odvysílala rozhovor s člověkem, jenž rozbíjel sochu Saddáma Husajna nedlouho poté, co Spojené státy a Velká Británie vtrhly do Iráku a porazily jeho jednotky. Muž měl na vztek nárok, protože Husajnův režim jej rok a půl věznil a asi 15 jeho příbuzných popravil. Socha padla v roce 2003 a o 13 let později tento člověk řekl, že by sochu klidně nechal znovu postavit, protože bezpečnostní situace v Iráku je mnohem horší než za Husajna. „Dříve jsme měli jednoho Husajna a dnes jich máme tisíc,“ uvedl doslova.

Z tohoto hlediska kácení soch nemá žádný, ani symbolický význam. Není důvod kácet či pomalovávat sochu nějakého britského premiéra Churchilla, ačkoliv kašlal nejen na Indii a obyvatele Středního východu, ale kašlal i na Čechoslováky, tedy na Čechy a Slováky v Československu.

Musíme zapomenout na liberalismus

Již před 20 lety jsem napsal na web Neviditelnypes.cz článek Nic se od té doby v hlavách člověčích nezměnilo… s následujícími větami o domnělém demokratovi Churchillovi: „Již v únoru 1925 se Churchill před britským výborem imperiální obrany vyjádřil, že žádná dohoda s Německem není možná bez revize ustanovení Versailleské smlouvy, pokud jde o východní hranice Německa. Byl přesvědčen, že bude muset jít o "podstatnou nápravu", jež se bude týkat území českých Sudet (na němž většinu obyvatelstva tvořili Němci) a polského koridoru vedoucího k moři u Gdaňska, který odděloval Východní Prusko od zbývající části země. Totéž Churchill opakoval před Dolní sněmovnou 23. listopadu 1932.“

Churchillovi se jenom hodilo, že od roku 1938 bylo politicky vhodné být na straně Hitlerem utlačovaného Československa. Přesto bych Churchillovu sochu neokopával ani nestrhával. Churchill je symbolem pomoci Britů v době 2. světové války, podobně jako byla socha Koněva připomínkou osvobozovacích bojů v roce 1945 na území Československa.

Lidské jednání je nekonečnou bažinou mnohdy protichůdných tendencí, neuvěřitelných zvratů a podivných kompromisů. Proto se příznivci Black Lives Matter se nemá čím chlubit. Bez širokého faktografického nadhledu jsme jenom zombíci.

Pokusím se to ukázat na postavě Churchilla. Jak jsem uvedl ve své knize Bombardovat nemocnice je normální (AOS Publishing 2017): „Kritici současných politiků států EU a představitelů parlamentu EU varují, že naši současní tzv. liberální politici jsou svou neschopností nebezpeční. Typické je, že v souvislosti s vlnami nelegální migrace z muslimských zemí se bojí razantně rozhodovat. Obávají se, aby náhodou nebyli obviněni, že jednají proti nějakému článku nějaké lidskoprávní úmluvy.

Evropští politici jsou většinou jenom průměrnými produkty stranických aparátů. Strany se bojí osobností nezapadajících do jejich zaběhnutých kolejí. Mezi našimi politiky nevidíme osobnosti typu de Gaulla a Churchilla, kteří mohou být lékem na dnešní chaos evropské politické bezzubosti. Je po nich poptávka, protože sílí obecné povědomí – hrozby je možné řešit, ale musíme zapomenout na liberalismus. Protože de Gaulle a Churchill krizové situace nemohli řešit s pomocí liberálních póz.“

Doba si žádá politiky Churchillova formátu

Winston Churchill byl také zastáncem afrických koncentráků a indických hladomorů. Ale propaganda po druhé světové válce z něho udělala velkého demokrata.

„V historické literatuře se o Churchillovi hovoří v posledních desetiletích s využitím archivních materiálů nejen jako o státníkovi, ale také jako o krutém člověku. Snad právě proto dříve než jiní pochopil, jak je Hitler nebezpečný pro britské impérium. Uměl toho beze zbytku využít ve svůj politický prospěch. A tím i ve prospěch Velké Británie. Znal styl uvažování Hitlera a Stalina. Patřil psychologicky do jejich smečky. Proto byl otužilejší (čili agresivnější) v odporu proti nim. Tím získal mediálně pověst velkého demokrata,“ uvedl politolog Zdeněk Zbořil v mé knize Ústecké lágry (AOS Publishing 2015).

Zbořil též upozornil na významný Churchillův životopis od vysokoškolského pedagoga Cliva Pontinga, který popsal Churchillovo schvalování použití chemických zbraní při bombardování odbojných domorodců.

Totéž jinak: „Churchill jako ministr kolonií ve 20. letech 20. století dal v Irsku volnou ruku notoricky známým kriminálníkům z Black and Tans, a když Kurdové povstali proti britské vládě, řekl: ,Jsem silně pro použití otravného plynu proti necivilizovaným kmenům‘,“ napsal v knize Churchill‘s Empire historik Richard Toye.

Vysvětluje to, proč po druhé světové válce Churchill hovořil o nutnosti vytvoření železné opony. Věděl, že Stalin je jako on. Věděl, po čem Stalin bezohledně touží, protože se v jistém smyslu také tak choval, pokud měl možnost. Proto věděl, čeho se mohou od Stalina na západě Evropy dočkat.

Americký obhájce lidských práv o Churchillovi prohlásil, že pokud v danou chvíli (za 2. světové války) byly zájmy Britského impéria shodné se zájmy ohromné většiny lidstva, šlo o vzácnou a šťastnou shodu náhod. Možná, že byl Churchill zločinec, ale když narazil na většího zločince, dokázal ho rozeznat. Slova velkého slavného Churchilla stavícího se na odpor diktatuře nakonec překonala činnost krutého a omezeného Churchilla. Tolik slova Richarda B. Moora.

Proto je úsměvné, že dnešní doba si žádá politiky Churchillova formátu. Chtít dnes v politice nové Churchilly znamená, že nezáleží na pověsti lidí označovaných za nesnášenlivé, militantní, populisty a xenofoby či rasisty (jako Churchill), hlavně když pochopí situaci a umí prosadit (jako Churchill) nepopulární kroky. Přitom musí udržet v EU nejzákladnější demokratické hodnoty (jako Churchill) a prosadit tvrdá opatření proti úhlavnímu protivníkovi (jak činil Churchill).

Je nutné zastavit nelegální migraci

A kdo je dnes protivníkem potenciálního Churchilla? Nejsou to lidé vyznávající islám, kteří žijí v EU již desítky let. Vždyť například ve Francii žije nejvíce muslimů v EU – pět milionů. Islám je náboženství značné části přistěhovalců, kteří přišli do Francie od konce šedesátých let.

Je ale aktuálně nutné zastavit nelegální migraci, protože nelegální migranti z posledních let se mohou postupně radikalizovat. Z bezpečnostního hlediska jsou nečitelní. Jsou rozladěni, že EU pro ně není zaslíbenou zemí. Stávají se cílem islamistů, kteří je chtějí proměnit na vyznavače radikální verze islamismu. Již dnes mají západní země problém s deziluzí druhé a třetí generace migrantů.

Politická praxe nazvaná „Churchillizace EU“ jako lék na současnou neschopnost europolitiků by znamenala přijmout agendu politiků, jako je maďarský Orbán či Francouzka Le Penová.

Kdyby lidé tohoto typu získali politickou moc, nedošlo by k demontáži demokratického státu, jak křičí tzv. liberálové. Jenom by následovala daleko přísnější bezpečnostní a protimigrační opatření. Protiliberální (tím i antiglobalizační) agenda by jenom směřovala ke zrušení přebujelé lidskoprávní agendy. Politici jako Orbán či Le Penová, pokud by se dostali k moci v klíčových státech EU, by nakonec neměli potřebu vyvést svůj stát z unie. Neboť ta by díky této politice začala (aniž by to úředníci chtěli, ale museli by) tvrdě posilovat dosavadní kulturní a bezpečnostní status quo v evropském prostoru.

Po úspěšném zamezení další nelegální migrace a zostření bezpečnostní politiky by lidé tohoto typu nakonec byli svým tvrdým pohledem na svět příliš militantní. A již uklidnění občané by je při dalších volbách vyhodili ze sedla stejně jako Churchilla v roce 1945.

Politické strany, které jsou dlouhodobě u moci, se tohoto trendu obávají, protože nemají na skladě své mutace Churchillů. K churchillizaci evropské politiky proto v nejbližších letech spíše nedojde. Nedochází ještě k natolik vážným signálům destabilizace EU, aby se voliči zmobilizovali k odporu proti současnému bezzubému vedení unie a evropských států. Liberálními iluzemi trpí zhruba polovina evropských voličů. Proto (bohužel) čas nahrává i v blízké budoucnosti invazi nelegální islámské migrační vlny…

Tolik k tématu proklínaného Churchilla.

Post scriptum

Není od věci menší zamyšlení z hlavy ministra kultury Lubomíra Zaorálka na webu Novinky.cz: „To, že se shazují sochy, není řešení. Nelíbí se mi to. V roce 1989 jsme si říkali, že bychom tu měli všechny ty Leniny nechat, protože když je všechny sundáme, zapomeneme na to, co bylo. Přesto jsme dělali čistky, odstraňovali jsme všechny srpy a kladiva a Marxe a Leniny, přejmenovávali jsme ulice. Pak jsme si říkali, jestli je to dobře. Až to vše vyčistíme a jednou zapomeneme, tak tím ztratíme kus sebe samých, protože jsme to 40 let strpěli.“


Share on Myspace