Když vám provedou vitrektomii, jste na několik týdnů odsouzeni zírat zbylým okem do země, ať stojíte, sedíte nebo ležíte. Ša nagba ímuru, ten, jenž hlubinu zřel. Tak si po několika dnech začnete připadat. Tento akkadský začátek Eposu o Gilgamešovi se vám bude vtírat tak dlouho, dokud nevyhovíte své perseveraci a nevezmete si jej znovu do ruky a nezačnete se do hlubin věků nořit i myslí.

 

Epos o Gilgamešovi. Z akkadských, sumerských a chetitských originálů přeložili a úvodními studiemi opatřili Jiří Prosecký, Blahoslav Hruška a Marek Rychtařík (Nakladatelství Lidové noviny 2003)

„Gilgameš otevřel ústa svá a říká,/ Enkiduovi praví:“ Hieratické uvozovací věty rozhovorů dvou přátel na život a na smrt rytmují text na části dvanácti tabulek standardní babylonské verze. V sumerských praverzích se podobná figura nevyskytuje, ani v chetitštině nezazní, zatímco v dochovaných zlomcích starobabylónských ji nacházíme také. Dva tisíce let křesťanského letopočtu jsou lidé posedlí pokrokem. Tři tisíce let předtím přežívali v civilizaci, která lpěla na opakování kruhového času a zachovávání tradice pokud možno beze změn. Přitom o světě a sobě věděli prakticky totéž co my. Trápili se nesmyslností smrti a snažili se překonat ji slavnými činy. Marně. Jako my. „To je on, Šamchat, odhal svoje ňadra,/ rozevři svůj klín, nechť půvabu tvého se zmocní,/ neboj se a dechu ho zbav!...“ Kromě soulože polidšťovaly divochy a do civilizace je včleňovaly chléb a pivo.

 

Adolf Leo Oppenheim: Starověká Mezopotámie. Portrét zaniklé civilizace (Academia 2001/ překlad Jana Pečírková a Jiří Prosecký)

Standardní dílo asyriologie chicagského profesora (1904–1974) je naprosto nezbytnou druhou knihou po Eposu o Gilgamešovi, lepší je dokonce, když je knihou první a iniciační. Oppenheim je natolik seriózní, že nepíše dějiny plné letopočtů a jmen vládců, jak býváme zvyklí v podobných případech. Kultivovaně nahmatává obrysy toho, co nám ze čtyř tisíců let před naším letopočtem zachovaly klínopisné zlomky na hliněných tabulkách a kamenných stélách. Odmítá kategorické soudy a přiznává s potěšením, kolik toho nevíme a nikdy vědět nebudeme. K mezopotamským pláním času nepřikládá naše hektická měřítka. Když vyjmenovává, co tehdejší lidé znali, co pěstovali za plodiny a co chovali v domácnostech za zvířata, nejsme dál. A pověrčiví byli, horoskopy milujeme dodnes. Smutné je, že z našich myšlenek, snů, tuh a věr nezbudou stopy tak trvalé jako ty tabulky. Naše virtualita vyzáří do kosmu beze zbytku. Bezodpadové hospodářství. Pravý konec lidstva. Vesmírná potopa.  

 

Jean Bottéro: Nejstarší náboženství Mezopotámie (Academie 2005/ překlad Jiří Prosecký)

Oppenheim ve své knize tvrdí, že by se nikdo neměl pokoušet psát přehled náboženství Mezopotámie, protože mu nikdo ze současníků není schopen porozumět. Francouzský asyriolog Bottéro (1914–2007) se proti tomu ohradil, protože prý nikdo nemá právo stavět hranice poznání. Probírat se světem náboženských představ od Sumerů přes Akkaďany, Asyřany a Babylóňany je svůdná procházka, protože míří k bibli, na kterou my západní lidé nedáme dopustit. Zvlášť svůdné je to při rozboru představ o stvoření světa, potopě nebo o posmrtném životě. Když někdo přemýšlí o začátku světa, logicky dospěje k názoru, že musí přijít i jeho konec. Podle mezopotamských úvah Bottéro píše, že nám zbývá „o něco více než dvanáct ‚sarů‘ let, tj. čtyřicet tři tisíce dvě stě let existence“. To jsem si oddechl!


Share on Myspace

Civilizace