Globální pandemie, které čelíme a která odráží civilizační krizi, nám umožnila v klidu pozorovat únavu a vyčerpání tradiční filozofie. Hegemonistická evropská filozofie a její veřejní představitelé (Žižek, Chul Han, Agamben, Preciado atd.) se točí v antropocentrických, logocentrických kruzích, aniž by něco zajímavého přinesla k vícerozměrné (ekologické, ekonomické, politické, morální) katastrofální situaci, která je den ode dne vážnější. Filozofie znavená, do sebe zahleděná, shnilá.

Je nějaká naděje v takové filozofii, která by byla praktikována na jiném místě světa? Zdálo by se, že tomu tak není. Více než půl století nekritické reprodukce evropské tradice, dekády elitářství a epistemického rasismu, které nás posuzují a ověřují před tváří hegemonistické filozofie (evropské a severoamerické), desetiletí pokusů o „vybílení“ ukazují dnes své výsledky. Až na některé výjimky nefilozofujeme, ale autorizujeme se před Globálním severem, před akademickou mocí a jejími strukturami ustrnulými v dějinách filozofie a filozofické literatury. Ale nemyslíme. O neautenticitě naší filozofie toho bylo již mnoho napsáno, nezapomeňme na slavnou debatu mezi Augusto Salazarem Bondym, Leopoldem Zeaem a Enrique Dusselem.

Dnes, na obzoru lidského sebezániku, v kritickém dekoloniálním a interkulturním klíči, se vracíme ke stejným otázkám. Snad jedním z mnoha dramat filozofie praktikované na územích, která trpěla důsledky evropské koloniální expanze, je zapomenutí dvou počátků: klasického helénského a vlastní. Z helénského původu zapomínáme na otázku po moudrosti (philos-sophos) jako integrální „pravdy“ bytí (metafyzika, logika a etika) a zapomínáme i na svůj vlastní původ, na vědomí toho, že jsme kolonizovaným územím, a tedy na zděděnou domorodou moudrost předků, která existovala – a existuje – v Naší Americe / Abya Yala.

Filozofie vyplývající z tohoto dvojího zapomnění se obecně stala věcí neautentických kulturních specialistů eurocentrismu – to není antievropanismus – odpojených od jejich vlastního území (spojení země, duchovnosti a kultury), od jejich vlastního dědictví, od jejich vlastní moudrosti a spirituality. Je závažné, že až na některé výjimky se ani Evropané nezajímají o toto simulacrum filozofie psané „nižším jazykem, nevhodným pro filozofování“ (španělsky nebo portugalsky), a ani obyvatele těchto zemí se nezajímají o takovou eurocentrickou pózu, protože jim říká málo nebo vůbec nic o jejich realitě, jejich nepohodlí, jejich problémech.

Faktem je, že filozofická výuka je ukončena, zbývající kurzy jsou bez studentů, zejména v soukromých institucích. Její zastánci nám řeknou, že filozofie nemá odpovědi, pouze otázky, ale toto rétorické řešení již není uspokojivé, protože dnes čelíme společně výzvám, které jdou nad rámec klasických otázek. Čelíme vyčerpání tradičních odpovědí a selhání stejných a opakovaných otázek.

Až na několik výjimek se filozofie stala profesionální činností založenou na zasvěcení celého života autorizaci před akademickou mocí jednoho nebo dvou evropských (nebo severoamerických) autorů a jejich komentátorů. „Vampýrismus a zvracení“ nazývá takovou praxi kolumbijský filozof Damián Pachón Soto. Onanistická aktivita, která je pěstována mezi gentrifikovanými společenstvími vzájemné chvály, která se sama publikují a pravidelně slaví své zvláštnosti na nějaké národní nebo raději mezinárodní akci. Šedá, napodobitelná, postradatelná filozofie.

Tento typ specializované filozofie, založený na různých formách intelektuálního kolonialismu (Fals Borda) a epistemického kolonialismu (Quijano), uzavřen dialogu o znalostech a praktikách s vyloučeným trojkontinentem (Afrika, Asie, Amerika / Abya Yala), s epistemologiemi jihu (De Sousa Santos), přestal reflektovat národy a komunity.

Co nám tedy zbývá? Musíme říct sbohem ... ale říct sbohem této naturalizované, hegemonní formě filozofie a filozofování. Co tedy říct starým učitelům? Možná nic. Splnili svůj úkol uprostřed dominantního paradigmatu – nebo epistému – většinou se směsí nevědomosti a poctivosti. Nemůžeme nyní od nich očekávat „filozofickou revoluci“, kterou neprovedli a kterou jsme neprovedli po desetiletí.

Ale mladé, vzdělávající se lidi musíme varovat: filozofie musí a může být něčím jiným, pokud se nám sebezničení nepostaví do cesty, vše je jako vždy k přehodnocení, vše k znovu objevení, tady odtud, s nohama na zemi, bez pocitu hanby za to, kdo jsme, abychom společně šli s národy v odporu a znovu uchopili náš domorodý a africký rodový potenciál. Vždy v napětí s evropským dědictvím.

 

Autor je matematik a filozof ze Santiago de Cali, Kolumbie. Text podobně jako série prvních 10 článků v tématu Globální pandemie, lokální přístupy poukazuje na to, že je nutné neopomíjet další makroregiony světa v Latinské Americe, Africe a Asii. Antonín Kosík článek přeložil ze španělského jazyka a zprostředkoval jeho české vydání. Článek byl původně publikován v časopisu Periferikas


Share on Myspace

Civilizace