Nepřijatelným úkazem v trestním řízení nejsou jen občasné rozsudky nad nevinnými lidmi, ale někdy také znemožnění postihu pachatelů skutečných darebáctví osobitým chováním orgánů činných v trestním řízení, policií počínaje a soudy konče.

Malou naději na úspěch mají trestní oznámení, podaná obviněnými proti oznamovatelům jejich trestné činnosti. Většinou skončí přiložením k trestnímu spisu jako podání obhajoby a na jejich prověření nikdy nedojde. Tímto způsobem se často nakládá i s podněty, které sice podává obviněný v neprospěch poškozeného, ale tematicky s projednávanou kauzou vůbec nesouvisí. A ochranou proti takovému postupu není ani předložení trestního oznámení nepříslušnému orgánu, u něhož se nepředpokládá jakýkoli vztah k podezřelému. Tak například pečlivě vypracované oznámení pro praní špinavých peněz, předložené krajskému ředitelství policie v Jihlavě, putovalo na policejní ředitelství ve Zlíně a tam zmizelo jako v černé díře.

„Dostanu vás do tepláků“

K odblokování dochází výjimečně a je nutné tomu nějak pomoci. Kdysi jsem sledoval případ policejního operativce, jemuž vyšetřovaný občan slíbil, že ho „dostane do tepláků“, pokud ho nenechá na pokoji, a skutečně dosáhl úspěchu. Nechal se kamarádem – důstojníkem z policejního prezidia – uvést na tehdejší Inspekci ministra vnitra, podal na policistu trestní oznámení kvůli údajnému požadování úplatku za odložení případu a půjčil inspektorům obrovskou částku na provedení předstíraného převodu peněz. Policista se skutečně dostal před soud, kde nakonec vyvázl s podmínkou.

Trestní spis „obtěžovaného“ občana ale zůstal založený na věky. Ve vyšetřování se nepokračovalo, ač podezření proti němu bylo důvodné, a určitě bylo na místě prověřování dovést do konce. Úspěšná hrozba „dostáním do tepláků“ měla asi trvalé účinky. Obnovené oznámení proti „obtěžovanému“ skončilo v policistově soudním spisu jako přílohové podání obhajoby, jimž se nikdo nezabýval.

V tomto případě zcela výjimečně boží mlýny mlely pomalu, ale přece jen domlely. „Obtěžovaný“, ukolébaný úspěchem, pokračoval v navyklém nezákonném chování a v další kauze si odnesl od soudu vysoký trest, patrně o hodně vyšší než ten, proti němuž se bránil spoluprací s inspekcí.

Obtížné bývá vyvolání postihu za hyenismus darebáků, kteří se přisáli na obviněné a pokoušejí se přijít k penězům zneužitím jejich tísně. Základní schéma jejich podvodu je jednoduché: obviněnému nabídnou, že za úplatu vyřeší jeho potíže, přičemž aspoň část zaplacených peněz jim zůstane, i kdyby jejich snaha o pomoc vyzněla naprázdno. Předstírají, že vyplacené peníze použijí jako úplatek pro činitele, kteří mají osud obviněného v rukou.

Tento druh hyenismu se uplatňoval již ve spojitosti s žádostmi o milost v době působení prezidentů Václava Havla a Václava Klause. Jejich kanceláře byly otevřené veřejnosti a debata s jejích pracovníky a někdy i s oběma prezidenty o důvodnosti žádostí o milost byla možná. Jako člen spolku Šalamoun jsem se takových vyjednávání několikrát zúčastnil. Dosáhli jsme dokonce i jistých úspěchů, aniž bychom kohokoli uplatili. Na úplatky jsme ostatně neměli prostředky a od podporovaných žadatelů jsme žádné zálohy nevybírali, ani jsme nedostávali odměny za úspěch.  

Hyeny, které si na předstíraném podporování žádosti o milost postavily byznys, nic neriskovaly: mohli se skutečně přimlouvat, nikoho nepodplatit a peníze strčit do kapsy, i když zákazník milost nedostal. Nikdo si nikdy nestěžoval, protože doznání k poskytnutí peněz na úplatky by zřejmě mělo pro plátce neblahé následky. O uplácení úředníků Kanceláře prezidenta republiky kolovaly divoké pověsti, ale pokud došlo na jejich prověřování, nikdy se nepodařilo prokázat jejich pravdivost. Policie nebyla úspěšná ani v případě, kdy se omilostněná mladá policistka pochlubila, že jí milost Václava Klause koupil strýc.

Netuším, zda se hyeny přiživují i na žadatelích o milost prezidenta Miloše Zemana. Prostor se jim zúžil již tím, že pan prezident zmocnil k předběžnému vyhodnocování žádostí ministerstvo spravedlnosti a celkově svou pravomoc téměř nevyužívá. Ale hyeny by mohla pokoušet skutečnost, že sám prezident ministerstvo spravedlnosti obchází a udělil pár milostí, které jím neprošly a dostaly se na jeho stůl nějakým záhadným kouzlem (korupce za tím jistě nebyla!). Například milost Jiřímu Kajínkovi určitě ministerstvo nedoporučilo.

Hyeny nabízejí záchranu

Hyeny ale nacházejí prostor k uplatnění i v běžném trestním řízení. Přisají se na obviněného, kterého netěší vyhlídka na pobyt ve státním zaopatření a nabízejí jeho záchranu. Předstírají, že mají osobní vazby na rozhodující osobnosti řetězce trestního řízení, které jim umožňují zbavit jejich oběť strachu o budoucnost. Za záchranu je ale třeba zaplatit, protože policisté, státní zástupci a soudci jsou jen lidé, kteří „nějakou korunou bokem“ nepohrdnou, dokonce bez odměny nehnou prstem.

Stíhání hyen není časté. V současné době zpovzdálí sleduji případ, v němž policisté odvedli vynikající práci a pachatelé jsou zřejmě na cestě před soud s naději na vysoké tresty. To je ale spíše výjimka.

I když občas vyjde případ zneužití obviněného najevo, neznamená to, že se příslušné orgány vždy samozřejmě pustí do pronásledování hyen. Překážkou je nejčastěji spojení pachatelů s vlivnými činiteli, kteří v jejich úsilí (ať předstíraném nebo skutečném) o záchranu obviněného by mohli sehrát rozhodující roli. Do řízení, v jehož rámci by možná bylo nutné jako podezřelého sledovat a později vyslýchat jako obviněného například předsedu soudu, se obvykle orgány nehrnou. Majestát úřadu odrazuje i lovce lebek.

Orgány činné v trestním řízení jsou již několik let obeznámeny se záznamy, jež při jednání s hyenami pořídil obžalovaný, zřejmě oprávněně odsouzený, jemuž se v žádném případě do vězení nechtělo. Postup hyeny je zde přesně popsaný: „dobrodinec“ může za poměrně malé peníze zařídit, aby policie zlikvidovala vyšetřovací spis a oznámila soudu, že na obviněného nic nového nemá. „Zpracovaný“ soudce pak uloží nižší trest. Následně se přiblíží na dosah ruky nárok na podmínečné propuštění, a to se dá také ovlivnit. Za zkrácení pobytu ve vězení by ovšem pan obviněný musel zaplatit velké peníze.

Nabízející se holedbal známostí se dvěma předsedy soudů, s vysokým policejním důstojníkem, významným pracovníkem GIBS, se státním zástupcem a dvěma soudci. Všechny má v rukou, čekají s nataženou dlaní a udělají vše, co se po nich žádá. Důvěryhodnost legendě dodával detailními údaji o soukromých setkáních s nimi, jež působí dojmem, že nějaké vztahy s nimi skutečně měl. To ovšem ještě neznamená, že je mohl zneužívat uvedeným způsobem. Pravdu nelze zjistit bez řádného prověření, ale raději ji dosud nikdo nechtěl znát.

Znojemský justiční zločin

Daleko drzejší a o to lépe chráněná byla dvojice mužů, kteří oslovili trestně stíhaného věřitele a nabízeli mu, že odpuštěním větší části stamilionového dluhu si vyslouží zastavení procesu. Pan obžalovaný je odmítl, ale jeho obhájci je později nechali předvolat jako svědky. Pánové se skutečně dostavili a uvedené jednání doznali. Uvedli i podrobnosti o tom, kdo jim úkol zadal a zmínili se o slíbené milionové provizi. Soudce, jenž za normálních okolností vedl výslech svědků přímo virtuózně, se nepídil, jakým způsobem by mělo dojít k zastavení rozjetého soudního řízení. Státní zástupce setrval v obvyklé pasivitě.

Považuji za pravděpodobné, že by pan obžalovaný, pokud by na nabídku přistoupil, přišel o velké peníze, ale jeho trestní řízení by bez ohledu na to proběhlo zcela normálně až do konce. Nevěřím, že by bylo možné rozjeté hlavní líčení zastavit. Čili pánové se vlastně v soudní síni doznali k pokusu o podvod. Nicméně také navodili podezření, byť slabé, že se připravovalo ovlivnění soudního jednání nezákonným způsobem: tak závažné podezření by jistě zasluhovalo prověření. Za pozornost jistě stálo jednání dlužníka. V nejlepším případě nabídkou provize vyvolal pokus o podvod. Ale na místě bylo také podezření, že by skutečně odměnil věřitele za shovívavost nezákonným zásahem do procesu.

Nikdo ale nic neprověřoval. Podvod směřoval proti obžalovanému a provizi nabízel pan poškozený. Škodit trestně stíhanému věřiteli není zřejmě hřích. Soudce a státní zástupce se podle jejich nadřízených netečností k doznání podvodníků nedopustili kárného provinění.

Zvlášť velké potíže při pokusu o odvetu může mít poškozený „zločinec“, pokud se na něm bezpráví dopustí přímo soudci a státní zástupci. Klasickou ukázkou takového příběhu je kauza, o které několik let píšu a činím i jiné kroky: znojemský justiční zločin. Stal se v roce 2012. Senát předsedy Jaromíra Kapinuse Okresního soudu ve Znojmě na návrh státní zástupkyně Jarmily Goldové nepovolil obnovu procesu nevinně odsouzenému, za jehož domnělý čin byl pravomocně odsouzen skutečný pachatel. Rozhodnutí potvrdil senát předsedy Aleše Flídra Krajského soudu v Brně. Do věci nakonec zasáhl Nejvyšší soud ČR, jenž vyslovil nezákonnost rozhodnutí a nařídil opakování řízení o povolení obnovy. Na konci příběhu byl zprošťující rozsudek. Cesta k němu byla ale dlouhá a o její neúčelné prodloužení se vydatně zasloužila státní zástupkyně Jarmila Goldová.

Účinkující v tomto případě jednali vědomě, úmyslně, nezákonně a způsobili škody materiální i nemateriální, navíc uškodili prokazatelně nevinnému. Z pohledu nadřízených měli ale zřejmě na takové jednání samozřejmý nárok. Nenašel se kárný žalobce, který by je poslal před kárný soud. Když marně vypršela objektivní lhůta pro kárné stíhání, došlo na trestní oznámení. Na jejich obranu se pak postupně postavila celá moravská část soustavy státního zastupitelství od Nejvyššího státního zastupitelství až na okresní úroveň. Podání skončilo v archivu příslušného policejního útvaru založeno ad acta. Dohled nad věcí se dostal do rukou věcně a místě nepříslušného okresního státního zastupitelství a tam asi zůstane až do konce světa.

Popření principů právního státu

Chápu, že policisté nemají v oblibě trestní oznámení, podaná obviněnými. Mnoho z nich je zatíženo subjektivním pohledem předkladatele a nemohou skončit jinak než odložením. Ale i na přípravu odložení je třeba vynaložit čas a energii, které možná chybí při vyšetřování oprávněného podezření. Se stejným pochopením přijímám postoje státních zástupců, kteří v takovém případě ochotně dávají souhlas k odložení případu.

Chápat mohu, ale přijmout nemusím. Nepřiznaný leč uznávaný názor příslušníků orgánů činných v trestním řízení, že obviněný nezasluhuje ochranu, je-li sám napaden útokem trestného činu, je ve skutečnosti popřením principů právního státu. I zločinec má právo na ochranu své osoby proti napadení, a orgány činné v trestním řízení mají morální povinnost mu pomoci.

Přimlouvám se za opuštění praxe, v které se vůbec neprověřuje podezření na trestný čin, podané obviněným.


Share on Myspace

Civilizace

Nevyčerpané předplatné vrátíme plátcům do poloviny měsíce června, a to na účet nebo složenkou, podle toho jak bylo předplatné uhrazeno.

Děkujeme všem předplatitelům za dlouhodobou  podporu Literárních novin

Miroslav Pavel

vydavatel