Při pátrání po tom, které politické téma právě hýbe s lidmi, se mi osvědčila jedna dost primitivní technika: porozhlédnout se po různých fórech, kde se schází širší mezinárodní komunita, a sledovat, o čem se tam právě mluví a jakým tónem. Jestliže nějaké politické téma exploduje do šňůry 1500 příspěvků na fóru, kde spolu většinou líným tempem vykecávají dva-tři živí lidé a jeden spamový robot, je to dobrý příznak toho, že se něco děje.

Témata jako eurobondy, koronabondy, záchranné balíčky, Trojka, dluhy a austerita poslední dobou tuhle podmínku dokonale splňovala. Jediné další politické téma, u kterého v Evropě tečou „kolektivní nervy“ podobným způsobem, je divoká migrace z třetího světa.

Internet je dost různorodý, ale u myšlenky společných dluhů eurozóny se snad poprvé stalo, že se sobě navzájem začaly podobat debaty na tak odlišných webech, jako jsou Reddit a Financial Times. Ty přitom mají naprosto jinou demografii.

Reddit je spíš domovem mladších uživatelů, politicky daleko víc doleva než doprava, velké body tam sbírá třeba Bernie Sanders nebo zelená hnutí. Taky se tam vyskytuje viditelná komunita idealisticky laděných eurofederalistů, o které v realitě skoro nezakopnete.

Financial Times jsou naproti tomu domovským teritoriem manažerů, účetních, investorů, případně spekulantů, kteří se v diskusích navzájem častují pojmy jako spread, yield a forexové riziko. Tentokrát se ovšem tamní komunity začaly nápadně podobat – jak prudce zvýšeným provozem proti normálním poměrům, tak i celkovým tónem debaty a argumenty, které v ní padaly.

(Dvě dlouhá vlákna pro porovnání: Reddit, Financial Times – míněno komentáře pod článkem.)

Obě strany mají kus pravdy

Kdybych to měl shrnout stručně, vypadá základní kostra těchto debat asi takto:

Ze strany Severu, ke kterému se víceméně řadí všechny germánskojazyčné země, ale Belgie už ne, létají na adresu Jihu zhruba tyto invektivy:

  • flákači slunící se na pláži místo práce, vybíraví žebráci, prožrali svoji budoucnost, nevyužili žádnou příležitost k reformám, mafie, daňové úniky, poslouchají hloupé uřvané populisty, kdyby radši zdanili svoje nemovitosti atd.

Jih zase útočí na Seveřany zhruba takto:

  • podhodnocené euro je pro vás neférová výhoda, vytlačili jste nás z exportních trhů, jsme vám dobří leda jako hlídači hranic proti Africe, naše mládež studuje na naše náklady a vy si pak hotové kvalifikované lidi přetáhnete vyššími platy k sobě, chcete využít příležitosti a dostat pod kontrolu i poslední zbytky naší ekonomiky, Nizozemsko a Lucembursko fungují jako daňové ráje, my jsme Němcům po druhé světové válce jejich dluhy částečně odpustili (skutečně).

Do toho se občas připlete nějaký Brit se zdvořilou, leč samolibou poznámkou ve smyslu „jsem rád, že se téhle show nemusíme nijak účastnit“. Ještě před rokem by dostal nakládačku, teď ho ostatní ignorují a perou se dál.

Tragédií téhle debaty je přitom hlavně to, že obě strany mají kus pravdy. Člověk má raději pěkné černobílé příběhy, na jedné straně hrdinové, na druhé padouši, ale tahle dluhová historie je plná selektivního vidění světa a šedých skvrn.

Začneme-li u těch Němců, Nizozemců a spol., jejich hlavní argument zní „nechceme platit za cizí chyby“, což je naprosto pochopitelné. (Podstatně méně rádi to sami slyší, když jde o různá celoevropská schémata na redistribuci migrantů z třetího světa.)

Dost často si přitom stěžují na to, že si museli utáhnout opasky sami, že jejich kupní síla není, co bývala. Staří se obávají, že přijdou o celoživotně vytvářené úspory právě v té fázi života, kdy by je potřebovali nejvíc. Mladí nadávají na to, že nástupní platy jsou nic moc a že daně a nezbytné životní výdaje už jsou teď dost vysoké na to, aby jim ztěžovaly založení rodiny. Všechny věkové kategorie pak svorně nadávají na prudký nárůst nájemného v posledních letech, který jim užírá z rodinného koláče.

Italové a Španělé zase působí dojmem lidí přitlačených ke zdi. Mladší generace se na masivním zadlužení nijak nepodílely a celou tu mizérii, vysokou nezaměstnanost, chabý hospodářský růst a tvrdé škrty dostaly takříkajíc darem ke svému dospívání. Vědí, že chtějí-li mít budoucnost, musí opustit svoje rodiny a jít dělat kariéru do cizích zemí – nepříliš příjemná vyhlídka v dobách, které jsou občas chváleny jako nejlepší éra v dějinách lidstva vůbec. Těžko jim spravedlivě nařídit, že teď mají platit za hříchy svých otců a dědů, když ekonomika stagnuje.

(Právě tahle trvalost dluhového zatížení celých národů je důvod, proč být s veřejnými dluhy zatraceně opatrný. Člověk může umřít a firma zkrachovat, načež věřitelé utřou, což je zase součástí jejich rizika. Ale státy zanikají jen málokdy a olověnou vestu zadlužení pak táhnou další generace, kterých se nikdo neptal.)

Nevím, jak toto celé dopadne, ale jedno pokládám za jisté: Itálii nebude možno předepsat zvenčí stejný druh hospodářské správy jako Řecku. Její ekonomika je skoro desetkrát větší a země patří jak k zakládajícím členům celého společenství, tak k čistým plátcům do evropských rozpočtů, z čehož čerpá určitou duševní energii ke vzdoru a neochotu se podřídit požadavkům z ciziny.

Nikdo nechce být za pitomce

Ptají se mě občas čtenáři, zda pokládám nějaký Italexit za možný. K tomu lze říci, že na rozdíl od Spojeného království by Itálie musela opustit euro a přejít na jinou měnu, což je proces, který nemá žádný právní rámec. Evropské smlouvy prostě žádný mechanismus pro opuštění eura neznají. Je zamýšleno jako věčné, od dnešních dob až do plus nekonečna.

Na druhou stranu: historie ukazuje, že veškerá různorodá společenství lze udržet pohromadě jenom dvěma způsoby – vzájemnou důvěrou nebo represí. Nikoliv papírovými vazbami, což ty smlouvy v podstatě jsou.

Většina mocenských struktur v historii neváhala uplatňovat represi, proto mají dnešní národy panteony plné mučedníků. To v dnešní Evropě není možné. I kdyby měl někdo takové choutky, nemá k tomu adekvátní vojenskou sílu, na armádách se tady škrtalo nejvíce. Tady se poslední desítky let sázelo na vzájemnou výhodnost celé spolupráce a rostoucí přátelství národů.

Tenhle konflikt o peníze je pro pocit vzájemné blízkosti a sounáležitosti hodně korozivní. Platí to i v malém měřítku; dost manželských párů se odcizí, a nakonec rozvede kvůli penězům, hádkám a stresům s nimi spojeným. Na úrovni celých národů to nemůže být zásadně odlišné. Nikdo nestojí o nálepku černé ovce, rozhazovačné, neschopné a nedůvěryhodné. A nikdo nechce být za pitomce, který svojí dřinou vydržuje jiné lidi.

Tahle společná měna zastřešující naprosto odlišné země, to nebyl dobrý nápad. Představa jejích příznivců byla, že takto vznikne celý kontinent pokrývající zóna sdíleného bohatství a prosperity.

V praxi jsme ale došli ke stavu, kdy na sebe uražené a ponížené národy pokřikují z obou stran ekonomické i politické propasti, která se mezi nimi rozevřela. Takhle žádná utopie nevypadá.

Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.


Share on Myspace

Civilizace