Rusko a Čína patří ke globálním velmocem, trvale zasedají v Radě bezpečnosti, disponují mimořádnou ekonomickou či vojenskou silou. Pro nikoho nejsou jednoduchými partnery, nastavení vzájemně výhodných vztahů vyžaduje politickou citlivost i praktický um. Většina států to řeší na nejvyšší politické úrovni a uskutečňování svěřuje diplomacii, zpravodajským službám či ozbrojeným silám. Česko se vydalo jinou cestou. Hlavní slovo si už nějakou dobu berou starostové, poslanci a senátoři.

Pražskému primátorovi leží v žaludku politika jedné Číny, kterou respektuje většina států včetně našich spojenců. Ukončuje spolupráci se svými čínskými protějšky a spouští eskalaci, která naruší vzájemné vztahy. Starostové pražských obvodů se pouštějí do pomníků. Nemohou se smířit s tím, že větší část Československa a podstatnou část Evropy osvobodila v roce 1945 od nacistů komunistická Rudá armáda, což je navzdory úsilí pobaltských a polských revizionistů uznávaný historický fakt.

Aby primátora nikdo nepodezíral, že pro samou Čínu snad zanedbává Rusko, tak provokativně mění adresu ruské ambasády. Předseda jednoho senátního výboru rozesílá po všech institucích dotazníky, které mají zjistit jejich kontaminaci Čínou. Asi moc nevěří našim zpravodajcům. Jiní senátoři se chystají na Tchaj-wan bez ohledu na stanovisko vlády. Poslanci sněmovního výboru pak posuzují úroveň údajné diplomatické korespondence čínské ambasády a předseda Senátu chce odvolat čínského velvyslance.

Takové věci obvykle dělají ministerstva zahraničí. Někdo by poslancům mohl také vysvětlit, že na čínskou výkonnou moc se jejich kompetence nevztahují a že si těžko mohou na svá jednání předvolávat velvyslance jiného státu, pokud o to sám neprojeví zájem.

Dozvídáme se tím dvě věci. Za prvé, patrně u nás máme řadu představitelů, kteří snadno plní nudné úkoly spojené s funkcemi, do nichž byli zvoleni; zbývá jim dost času na vyšší záležitosti. Pražská doprava šlape, byty se staví, legislativní proces běží jako na drátku, tak vzhůru do světa! Nebo je to všechno jinak? Není to tak, že tito političtí Brouci Pytlíci na své funkce vlastně nestačí a že se svými levnými výpady v zahraniční politice pokoušejí předvést alespoň něco?

Jejich prázdná, rádoby morální gesta nevyžadují žádné znalosti či dovednosti, stačí mít správně nastavený morální kompas a vykročit směrem pravdy a lásky. Pokud žádný kompas nemají, mohou se nechat nasměrovat Bakalovými médii či nějakou angažovanou hvězdičkou z kulturní scény.

Za druhé, zmizelo ministerstvo zahraničí. Tedy ne úplně. Zaměstnanci docházejí do úřadu, diplomati rotují, budovy se rekonstruují. Pouze to nikdo nevidí a nikoho to nezajímá. Politika je plná virtuálních realit bez fyzické existence. Česká diplomacie je fyzickou existencí zbavenou politické reality.

Ministr zahraničí býval v zahraniční politice rovnocenným partnerem premiérovi a prezidentovi, díky svým informacím a kontaktům často míval lehce navrch. Dnes jen může brát na vědomí jejich více či méně informovaná rozhodnutí. Jeho hlas ve veřejné debatě nemá punc národního zájmu, nýbrž jednoho z mnoha možných názorů, vedle stanoviska pražského primátora, starosty Řeporyjí či kohokoliv dalšího.

Ke zmizení ministerstva přispěla několikaměsíční, surrealistická hra jeho obsazování (v hlavních rolích Zeman, Babiš, Hamáček, Poche) i její dadaistické rozuzlení. Problém je však hlubší. Sklízíme plody dlouhodobé eroze státních institucí a vytlačování ministerstva zahraničí jinými hráči vládními i nevládními. Ale o tom někdy příště. 

 

Autor je politolog a bývalý velvyslanec ČR ve Francii.


Share on Myspace

Civilizace