V souvislosti s koncem války v květnu 1945 se každoročně uvažuje například o osudu českých Němců. Ale v podstatě lze jejich jednání shrnout do jedné věty: Když koncem 30. let se jevit Hitler jako superman, šli většinově čeští Němci za ním, a když nacistické Německo bylo rozbombardováno a rozstříleno, rádi by se stali ihned dobrými československými sociální demokraty nebo komunisty. O tom se ale příliš nehovoří.

Psal se rok 1945, květen končí, k životu se klubal červen. Obnovená československá administrativa ustavila antifašistické komise. V okresech komise prověřovaly chování místních Němců za války. Kdo neprošel úspěšně kádrováním, nebyl uznán antifašistou a měl před sebou odsun do Německa. Místní Němci by udělali doslova cokoliv, aby nemuseli do odsunu.

O tomto fenoménu jsem napsal knihu Ústecké kádrování (AOS Publishing 2016) o prvních poválečných čistkách a o kádrování desítek tisíc Němců žijících v okresu Ústí nad Labem v roce 1945.

Důležité je jenom žít co nejpohodlněji

Pročetl jsem stovky dotazníků nazvaných Komise. Antifašistický okres Ústí nad Labem. Ze studia dotazníků jsem porozuměl tvrzení, že lidé udělají cokoliv, aby si zachovali život tak, jak jim vyhovoval. Důležitá není idea, kterou do včerejška zastávali, ale dlouhodobé přežití v určitě kvalitě, kterou nechtějí ztratit.

Po roce 1989 řada česko-slovenských úředníků a různoobčanů zmutovaných do podoby politiků též vystřídala řadu politických idejí/stran. Lidé jdou prostě za momentálně lepším. Co jim vyčítat, když na světě není žádné jistoty – pokud ovšem v nějakou specifickou jistotu nevěříte? Prostě lidé se chovají stále stejně – podle momentální potřeby.

Typologie „dotazníkových“ Němců

Je-li člověk při změně mocenského stavu vydán na milost vítězi, snaží se vydávat signály, které mu zaručí pokud možno klidný běžný život „neviditelného“ člověka. To platilo i pro české Němce v roce 1945.

Z tohoto hlediska lze ústecké Němce podle antifašistických dotazníků rozdělit do několika skupin, a sice na:

- typické antifašisty – členy komunistické strany, sociální demokracie,

- antifašisty vzhledem k prokázané odbojové činnosti,

- slušně se chovající Němce s dobrozdáním Čechů,

- Němce, kteří zdůrazňovali, že se ničeho nedopustili, v žádné fašistické straně nebyli, nic špatného Čechům neprovedli, tedy byli v pozici mrtvého brouka, a proto jsou vlastně antifašisty,

- Němce, kteří byli v nějaké fašistické organizaci (ale jen krátce), nebo tam údajně museli být kvůli svému zaměstnání,

- Němce organizované v SPD či NSDAP nebo „opferring der NSDAP“ – čekatele (kandidáty) členství v NSDAP.

Typickým „českým“ Němcem byla například Anna Grunichová z Ústí nad Labem (narozena 6. 10. 1883), bydlící v ulici dr. Ed. Beneše 42. Všechny kolonky v dotazníku proškrtala. Ničeho pronacistického se nikdy nezúčastnila – ani do roku 1938, ani po obsazení Sudet nacistickým režimem.

Její profesí byla starost o domácnost. Připojena je fotografie starší ženy v prostém oblečení s domácí kočkou.

Grunichovou považujeme za typického místního Němce z pohraničí. Žila svůj nenápadný tichý život tzv. bezvýznamného jedince v obrovském soukolí. Ale ani nenápadnost nikoho neochraňovala.

Byla Němkou, tedy podléhala kolektivní odpovědnosti za kolektivní politiku tzv. sudetských Němců. Proto i neviditelný Němec měl narýsovaný jasný osud – odsun z Československa. Protože neviditelný Němec nebyl v odboji proti nacismu (jako drtivá většina Němců) vlastně pasivně souhlasil s konáním nacistů. Tím spadal do kategorie kolektivní viny.

Katalog svatouškovství

Jak se čeští Němci snažili sbírat antifašistické body, bylo zřejmé z vyplněných dotazníků antifašistické komise. Pokud ústečtí Němci nebyli před válkou sociálními demokraty, komunisty nebo nebyli v odboji. Přesto doufali, že získají výjimku z poválečného německého osudu (odsunu) s pomocí drobných zásluh a kádrových bonusů v životopisu.

Měli ale smůlu, protože členy antifašistické komise byli také němečtí antifašisté, kteří dobře znali situaci v regionu, a chování svých německých spoluobčanů. Ředitel ústeckého muzea Václav Houfek k tématu uvedl: Na identifikaci nacistů na Ústecku významně pomohli němečtí antifašisté. Lze přímo říci, že organizovali čistky mezi Němci a nahlašovali je ústeckému českému revolučnímu národnímu výboru. Příkoří, kterému byli antifašisté během války vystaveni, nacistům s koncem války vraceli.

V knize jsem uvedl, že uváděné pozitivní informace v dotazníku ve prospěch prověřovaných Němců lze rozdělit do několika skupin:

  1. poslouchání zahraničního rozhlasu

1a. prosté poslouchání zahraničního rozhlasu potvrzené svědky

1b. k tomu ještě aktivní rozšiřování zpráv mezi lidmi potvrzené svědky

  1. slušné chování vůči Čechům

2a. slušné chování vůči Čechům s podpisy svědků

2b. doplněné o slušné chování vůči zajatcům, případně židům

  1. pomoc perzekuovanému člověku

3a. přímluvou či svědectvím ve prospěch nacisty ohroženého člověka

3b. skrývání osoby nebo věci patřící člověku z odboje

3c. hmotná pomoc perzekuovanému člověku

3d. pomoc perzekuovanému člověku formou zaměstnávání Čechů, židů, sociálních demokratů a komunistů, což spojoval s ústrky, které kvůli tomu měl ze strany nacistických organizací

  1. manželství jako alibi

4a. jeden z manželů v širší rodině byl Čech

4b. žena měla dítě s Čechem

(František Roček, Ústecké kádrování, str. 99-101)

Ani antifašisté neměli na růžích ustláno

Protiněmecké nálady byly na konci války natolik silné, že je pociťovali i němečtí antifašisté, kteří nemuseli do odsunu. Antifašisté se setkávali:

1. s vypočítavou protiněmeckou hysterií zakrývající cílevědomé rabování českými „revolučními“ zloději,

2. s liknavostí až lhostejností československých úřadů při napadání německých antifašistů,

3. byli sice v dobrém vztahu s místními Čechy, ale museli být ve střehu vůči českým novo-osídlencům z vnitrozemí, kteří v německých antifašistech viděli jenom Němce – čili pakáž, která zapříčinila druhou světovou válku,

4. byli v dobrém vztahu s místními Němci, které osobně znali a věděli, že během války, byť nebyli uznáni antifašisty, se chovali slušně. Měli mezi nimi i přátele. Podobně, jako mnohým místním Čechům – sousedům, jim bylo líto, když museli jejich němečtí sousedé jít do odsunového transportu. Proto jim pomáhali, čímž se dostali do střetu s protiněmecky orientovanou československou státní mocí.

Typickým příkladem problému, naznačeného ve čtvrtém bodu, je článek nazvaný „Antifašisté – náš stálý problém“. Noviny Sever (číslo 5, 30. října 1945, str. 3.) v něm informovaly, že na Mostecku v Janově a v Horním Litvínově proběhly domovní prohlídky u některých antifašistů. Byla u nich nalezena jízdní kola, rádia, zásoby ovoce a potravin – uložili si je u nich evakuovaní Němci. Proč i potraviny? Protože nikdo z nich nevěřil, „že to tak zůstane, jak to nyní je, a chtějí se se svými věcmi shledat, až se zase vrátí“, jak uváděli antifašisté. Několik antifašistů bylo zatčeno.

Na toto téma ředitel ústeckého muzea Václav Houfek řekl: „Němečtí antifašisté byli loajální vůči československému státu. Spolu s Čechy přebírali 8. a 9. května moc v Ústí n. L. Bohužel, protiněmecké nálady následkem války a represí byly vyhraněné. Proto raději v letech 1945 a 1946 požádala většina antifašistů o dobrovolný odsun do Německa.“


Share on Myspace