Co v něm najdete?
Máme vůbec nějakou hudební identitu? Tuto otázku si pokládá hudební kritik Jaroslav Raušer. Česká média vyžadují zaručenou masovost. A tu u nás v hudbě splňuje jen podbízivá komerce, ne nepodobná normalizační éře. Kudy z toho ven? X Permakultura jako alternativa ke konzumu. V posledních letech sílí trend vystěhovávání z měst na venkov a pokusů o samostatné hospodaření a samozásobitelství. Jde o desítky, možná stovky nadšenců – a někteří z nich svému snažení říkají permakultura. X Součástí nového čísla Literárek je tentokrát oblíbená příloha Interview a v ní například rozhovor s herečkou Divadla v Dlouhé Helenou Dvořákovou, která aspiruje na Cenu Thálie.
Česko v exekuci
Po roce 2008 se v ČR objevil úplně nový fenomén, který postupně začal negativně ovlivňovat pracovní trh, aniž by to politiky začalo znepokojovat. Exekuce. V novém čísle LtN se tímto fenoménem zabývá publicista Milan Daniel, který mj. píše:
Od začátku platnosti zákona č. 120/2001 Sb. o soudních exekutorech a exekuční činnosti uplynulo již jedenáct let. Dluhy se do té doby vymáhaly obtížně, většinou prostřednictvím soudů, někdy i profesionálními vymahači, kteří používali dost nevybíravých metod. Zákon měl tyto praktiky odstranit a nastolit účinný právní řád, na jehož základě by bylo možno dlužníky efektivně postihovat. V praxi se však ukázalo, že zákon ve svých důsledcích postihuje i dlužníky, kteří o svých dluzích ani nevěděli, či si jich nebyli vědomi. Právní rámec navíc umožnil, aby exekuční byznys využíval i nástrojů, které byly na hranici korektnosti. Počet exekucí v České republice v průběhu minulých let neustále rostl a v současné době už dávno přesáhl dvoumilionovou hranici, když v posledních dvou letech se jejich počet pohyboval kolem sedmi set tisíc.
Lavina bez brzdy
Dluhy a následné exekuce se týkají z velké části stejné kategorie lidí, která zajišťuje výkon práce v českých montovnách. Jde v prvé řadě o mladé lidi do pětatřiceti let. Vlastníci stojí zejména o takové pracovníky, kteří budou mít dostatečnou motivaci k řádnému výkonu práce. Protože však exekuce postihly sociální skupinu nekvalifikovaných či málo kvalifikovaných pracovníků s nízkou finanční gramotností masově, nemohlo se to neprojevit na pracovištích konkrétních firem jinak než tragicky. Firmy zjišťují, že na českém trhu práce je stále méně lidí, kteří jsou v montážních firmách připraveni podávat očekávaný výkon a začínají dávat zpátečku.
Člověk, kterému dluhy přerostly přes hlavu, má v podstatě jen dvě možnosti, jak exekutorovi unikat – buď si sežene práci načerno, nebo takovou práci, kde se dohodne se zaměstnavatelem na tom, že ten mu dá jen oficiální minimální mzdu a zbytek dostane bokem.
Zatímco v Polsku, Německu jakoby nezaměstnanost klesá, u nás nezaměstnanost jakoby stoupá. Tento pohled je však deformovaný tím, jak trh práce vypadá ve skutečnosti. Není totiž pravda, že by v ČR práce nebyla. Téměř devítiprocentní oficiálně vykazovaná nezaměstnanost je zkreslována tím, že sedm procent lidí pracuje načerno. Pracovní trh tedy zatím dokáže i tyto lidi vstřebat, problém však je, za jakých podmínek.
Na situaci dnešních dlužníků se paradoxně projevila uplynulá „tučná" léta. Lidé si v dobách relativní prosperity zvykli na určitou úroveň spotřeby a nastalou krizi vnímali jako přechodnou záležitost, kterou mohou v tomto smyslu překonat překlenovacími půjčkami. Hypoteční krizi, která nastala v USA už na přelomu let 2007 a 2008, pocítily tuzemské personální agentury tak, že pro jejich zákazníky přestaly být dostupné peníze. Začalo se později splácet a lavina se začala dávat do pohybu.
„Zatímco v roce 2007 jsme měli v naší firmě, která zaměstnává cca 500 lidí, pouze 14 exekucí, dnes má exekuce padesát procent našich zaměstnanců," říká manažer jedné personální agentury Jaroslav Krupka. „Je pravda, že ne všichni splácejí velké položky, dva tři tisíce se z platu dají ještě utáhnout, ale v případech, kdy má ten zaměstnanec pět šest exekucí, si začínají konkurovat exekuční firmy," dodává.
Exekucemi k prosperitě
Mnoho lidí v kritické době zavětřilo, protože zákony jim umožnily na lidské bídě velmi dobře vydělat. Systém je nastavený tak, že když chcete z někoho dostat peníze, stačí napsat formálně správnou žalobu, poslat ji na soud, který nezkoumá meritum věci, ale jen formální správnost a žalovaného automaticky odsoudí. Ten potom platí dluh, soudní náklady, náklady na advokáta, náklady na výkon exekuce, atd. Při české vynalézavosti a volném právním rámci, který kdejakou zlodějnu posuzuje jako legální způsob podnikání, jsou tak dveře byznysu s lidskou neodpovědností, hloupostí a naivitou otevřeny dokořán.
Rychlé půjčky nebankovních institucí s lichvářskými úroky jsou poskytovány v souladu s platným právem. I po přijetí zákona o spotřebitelských úvěrech (platí od začátku minulého roku) obsahují smlouvy o jejich poskytování rizikové rozhodčí doložky. Na rozdíl od dřívějšího stavu však zákon nyní alespoň dává spotřebiteli možnost od smlouvy odstoupit do čtrnácti dnů bez udání důvodu a jakékoli sankce.
Ještě větší riziko než „zavedené" firmy poskytující půjčky znamenají pro potenciálního dlužníka opravdoví lichváři, kteří nabízejí prostřednictvím inzerátů „peníze na ruku" do několika hodin za podmínek, které jsou často naprosto neprůhledné a jsou sto dlužníka oholit tak, že by se i exekutor pýřil.
Celý článek najdete v novém čísle Literárek, které vyjde už ve čtvrtek.
Naslouchat a neubližovat
Mezi každoročními Cenami Thálie je jedna jakoby menší, juniorská, určená výraznému činoherci do 33 let. Helena Dvořáková by jí ještě letos mohla být zaslouženě odměněna. Místo toho aspiruje na „dospěláckou" Thálii – ve finálovém výběru je dokonce už potřetí! V rozhovoru, který přináší příloha Interview, Jan Plachetka herečky mj. zeptal:
Zatím vás dvakrát Thálie na poslední chvíli minula. Říkáte si – do třetice všeho dobrého?
Nominace je každopádně hezký dárek k lednovým narozeninám. Cena by byla určitě velká radost a asi i životní mezník – když k tomu přičtu svá letošní Kristova léta.
Říkáte si snad „do třetice" i v tom ohledu, že máte na kontě už dvě úspěšné divadelní „pětiletky" – nejdřív brněnskou, nyní pražskou, v Divadle v Dlouhé? Uvažujete o změně?
Asi to souvisí s tou mou třiatřicítkou. Cítím, že bych měla nějak bilancovat, že by měla přijít nějaká změna, ale ještě přesně nevím, jaká. Může to být rodina, anebo nějaký nový divadelní úkol.
V Brně, v muzikálově orientovaném souboru, jste si musela užít dost rolí, ve kterých jste alternovala s jednou nebo i více kolegyněmi. Jak se vám líbí takové „multiobsazení", potažmo střídání jevištních partnerů?
Má to své pro i proti. Výhodou je, že se na svou postavu můžete při zkouškách dívat zvenku, když ji zrovna zkouší ta druhá. Takže máte zároveň i oči režiséra. A vidíte kolegyni, kde a jak se v roli případně plácá, a snadněji zjistíte, co udělat jinak, vymyslet líp. A úskalí je v tom, že pokud je alternujících víc, jako se to stalo u Kabaretu, kdy jsme byly na Sally Bowles čtyři, tak potom vzniká dost obtížná situace, že se musí vybrat jedna finální verze postavy, do které se musí napasovat všechny interpretky, aby se jí mohli přizpůsobit spoluhráči a inscenace se při různých kombinacích hereckého obsazení nerozpadala. Aby měla nějaký setrvalý tvar a rytmus.
Proč jste se vlastně vydala do Prahy?
Hlavně proto, že jsem dostala nabídku od režisérky Hany Burešové, se kterou jsem se seznámila v Městském divadle při zkoušení Prostopášníka. Hodila mi lano, abych šla do Divadla v Dlouhé, kde dlouhodobě pracuje, a protože si s ní rozumím a důvěřuji jí, tak jsem se toho lana chytla.
Brala jste to i tak, že Praha znamená vzestup?
To nepochybně.
Jak se s odstupem díváte na Brno jako Pražanka?
Brno je oproti Praze maloměsto, ale ne jen v tom smyslu, jak se to obvykle, s despektem bere. Je tam spousta života, energie, kultury, škol – průvan, mladá atmosféra a přitom je to přátelské, milé. To mi v Praze schází, ten domácký rozměr.
V Dlouhé teď v osmi představeních hrajete a další dvě zkoušíte. Takže to už jste „pilířem souboru". Jak snášíte tu odpovědnost?
Zvykám si. Ale uvědomila jsem si to až nedávno, když jsem v hovoru s režisérkou Burešovou naznačila, že od příští sezóny bych možná ráda chvíli nehrála a nezkoušela, a Hana vyletěla jak čertík ze škatulky: „Počkej, počkej, to není tak jednoduchý, vždyť my bychom neměli co hrát."
Hrajete osudové ženy i rozverné ženušky. Vyhovuje vám střídání žánrů?
Hana mě vzala proto, že byla přesvědčená, že mě může použít jak na dramatické figury, tak na ty komické. A já si to o sobě myslela taky... Úplně první představení, které jsem nazkoušela v Brně, byla Shakespearova Marná lásky snaha, a to je docela veselý kousek.
V které z těch poloh se cítíte lépe?
Mám ráda obě. Když mám na programu třeba tři večery po sobě dramatickou roli, tak bývám dost vyčerpaná. Například Lékaře své cti, Faidru a Polední úděl, to je pak záběr. A moc ráda bych aspoň jednu vyměnila za komediální úlohu. Ne, že by byla fyzicky snazší, ale prostě to hraní je jiné, jaksi uvolněnější.
Celý rozhovor v novém čísle LtN.