Boží tělo. Zamyšlení spisovatelky Lenky Procházkové nad tím, jak dochází k posmrtné krádeži Václava Havla. Kurátorská fraška v Národní galerii. Samuel Paučo, finalista ještě Milanem Knížákem zřízené Ceny 333 pro mladé umění, se pozastavuje nad neprofesionálním konáním ze strany Národní galerie a má pocit, že nejen jeho práce byla dehonestována. Petr a Pavel – Agenti. Takový název má nový komiks na poslední straně Literárek, kterou obohatila i další nová rubrika – Kuloáry.
Součástí nového čísla Literárek, které se objeví na stáncích už tento čtvrtek, je příloha Interview a v ní například rozhovor s Michelem Piccolim, jedním z velikánů evropské kinematografie.
Spisovatel Ludvík Vaculík snímek pořídil v roce 1986 při natáčení samizdatového filmu – Ať žije Fronda! Václav Havel v něm měl dvojroli, kromě ústřední postavy vévody Beauforta prchajícího z vězení a pak dělajícího revoluci ztvárnil i jednoho z pařížských žebráků. Na fotce je s ním Dominik Tatarka a Karel Pecka.
Šťastné a veselé
Americké války v Iráku a Afghánistánu dobíhají a dlouhodobé náklady na péči o ty, kdo v nich byli raněni, zřejmě převýší obdobné náklady z války ve Vietnamu. Tam sice padlo víc amerických vojáků než ve „válce proti teroru“ – 58 000 ve srovnání s 6 300 (dosud) – ale počet dokumentovaných postižených ze současných konfliktů se blíží situaci ze 70. let. To píše z New Yorko pro Literárky Štěpán Steiger a pokračuje:
Tisková agentura McClatchy na základě zákona o svobodném přístupu k informacím zjistila, že veteránů aktuálních válek, kteří žádají o odškodné za utrpěná zranění (a odškodné dostávají), je více než mezi jejich otci a dědy: k letošnímu 30. listopadu jich bylo 32 226.
Ministerstvu pro záležitosti veteránů (VA) se přitom o předkládaných žádostech nedaří rozhodovat rychle, účinně a přesně. Už léta přitom zápasí zejména s velkými rozdíly v odškodném, které vyplácejí jednotlivé státy a dokonce i okresy za tytéž zdravotní újmy. Pro vojáky, kteří se nyní vracejí z Iráku nebo Afghánistánu, to znamená, že výše odškodného závisí na tom, odkud pocházejí. Přičteme-li fakt, že zdravotní postižení dnešních vojáků se dost liší od těch dřívějších, odhadnout konečné náklady je velmi obtížné. Profesorka Harvardské univerzity Linda Bilmesová, která spolu s nobelovským ekonomem Josephem Stiglitzem v knize Válka za tři biliony dolarů (The Three Trillion Dollar War) uveřejnila rozsáhlou studii o dlouhodobých nákladech válek, říká: „Ocitli jsme se v nezmapovaných vodách.“ Její odhady z loňského roku ukazují, že výplaty odškodného za zranění pro vojáky z Afghánistánu a Iráku by se v příštích 40 letech mohly pohybovat mezi 355 a 534 miliardami dolarů, k nimž by ovšem bylo třeba připočíst náklady léčení v systému VA, jež by mohly dosáhnout až 348 miliard. Znamená to, že v příštích letech výdaje ministerstva porostou, i když jinak budou – v době hospodářské krize – vládní výdaje klesat.
Ztráty na životech jsou navíc jen menší částí „lidských nákladů“ – vojáci se totiž z Afghánistánu, Iráku a z dalších amerických válek vracejí s doživotními fyzickými i duševními následky. Podle Organizace Veterans for Common Sense (Veteráni pro zdravý rozum) se válek od 11. září 2001 zúčastnilo 2,2 milionu příslušníků ozbrojených sil, přičemž nejméně než 942 tisíc absolvovalo nejméně dvě „bojové mise“. Z nich 6 300 (většinou) padlo v boji a dalších 46 tisíc bylo zraněno, ale více než 600 tisíc požádalo VA o odškodné a přes 700 tisíc jich muselo být v rámci ministerstva léčeno. Paul Sullivan, výkonný ředitel Celostátní organizace obhájců veteránů, k tomu dodal: „Nyní dostává ministerstvo měsíčně asi 10 tisíc nových žádostí iráckých a afghánských veteránů. Jsou to zdrcující čísla.“ Ministerstvo se dlouho řídilo slovy prezidenta Abrahama Lincolna: „Dbát o toho, kdo nesl tíži boje a o jeho vdovu a sirotky.“ Tuto schopnost – či spíše ochotu – dnes veteráni zpochybňují s poukazem na složitou byrokracii, byť mnozí pozorovatelé namítají, že ministerstvo v mnoha ohledech své systémy zdravotní péče a odškodňování zlepšilo. Zápasí přitom právě se záplavou nových žádostí bývalých vojáků, jejichž tělesný a duševní stav po prožitých válečných traumatech se často zhoršuje s věkem, přičemž do čtyř měsíců po návratu hlásí zhoršení svého psychického i fyzického zdraví asi 30 procent veteránů. Znepokojující jsou zvláště údaje o sebevraždách veteránů: v letech 2005 až 2010 zhruba každých 36 hodin spáchal příslušník ozbrojených sil sebevraždu. Jen v červenci 2011 kvalifikovala armáda jako sebevraždu smrt 33 aktivních a rezervních vojáků. VA odhaduje, že nyní dobrovolně se životem končí jeden veterán každých 80 minut.
V databázi ministerstva je vedeno 3,2 milionu veteránů všech válek, nicméně agentura McClatchy se zaměřila na ty, kteří z aktivní služby odešli po roce 2003, což zhruba odpovídá skupině vojáků z Iráku a Afghánistánu. Za povšimnutí stojí zejména zjištění, že příslušníci ozbrojených sil z těchto válek požadují odškodnění častěji než veteráni válek předchozích, že odškodnění je stát od státu velmi nerovnoměrné, a že se zpomalilo vyřizování žádostí, přičemž míra omylů ve schvalovacím procesu dosáhla 16 procent.
Ministerstvo najalo 2 700 nových zaměstnanců a je přesvědčeno, že jakmile byly problémy odhaleny, vše už poběží tak, jak má, nicméně to nijak neřeší otázku skutečných nákladů válek pro americký federální rozpočet: ty nemohou být známy ještě i mnoho desítek let, tedy dlouho poté, co bude v té či oné válce vypálen poslední výstřel. Profesorka Bilmesová poukazuje na to, že platby za zranění a jiné újmy z druhé světové války vyvrcholily až v 80. letech 20. století a vrchol odškodnění za válku ve Vietnamu nenastal dodnes. „Tentýž časový rozdíl očekáváme i nyní,“ říká.
Nový je přitom i kulturní posun vztahu veteránů k VA. Dnešní vojáci předkládají své požadavky na rentu, která podle závažnosti zdravotní újmy kolísá mezi 127 a 2 769 dolary měsíčně, častěji a asertivněji než předchozí generace. Linda Bilmesová to zčásti připisuje odlišné povaze válek. Dříve například generál, ve chvíli, kdy usoudil, že jeho muži jsou pod přílišným bojovým tlakem, mohl konkrétní vojáky odvelet z přímého boje, aby si oddechli při jiné činnosti, třeba v kuchyni. Dnes však podobné „klidové“ činnosti smluvně zajišťují civilní dodavatelé, takže „bojové oddíly jsou na bojišti bez přestání“, poukazuje Linda Bilmesová. Kromě toho je mnohem více vojáků, kteří jsou v současnosti už jen dobrovolníky, vysíláno do bojů opakovaně, takže dopad explozí na jejich sluch nebo mozkovou činnost trvá roky.
Jsou tu však i další faktory: lepší lékařská péče přímo v bojové oblasti znamená, že se domů vrací sice více živých, ale zato zraněných vojáků, a ti jsou v uplatňování svých požadavků asertivnější než jejich předchůdci. Zatímco průměrný vietnamský vysloužilec měl dokumentovány 3,5 zdravotní újmy – více než veterán z korejské nebo druhé světové války, ale méně než z války v Zálivu – vojín, jenž odešel z války po roce 2003 má zdokumentováno v průměru šest „poškození“. Za současné vysloužilce je v souhrnu zaznamenáno 3,5 milionu zdravotních škod – ve srovnání s 3,9 milionu z vietnamské války. Roční náklady na vietnamské veterány jsou sice vyšší, avšak měsíční platby pro veterány z válek současných se s jejich rostoucím věkem zvyšují také.
Celý text najdete v novém čísle LtN.
Co se skrývá za reálným ekonomickým růstem
Zajímavou úvahu na toto téma napsal filozof Josef Šmajs:
Nikdo dnes nepochybuje o tom, že pro Zemi i celý vesmír platí fyzikální zákon zachování látky a energie. Představa růstu, odvozená z běžné životní zkušenosti s organickým světem a šířením lidské materiální kultury, je jakoby v rozporu s tímto zákonem. Však také v živé přírodě může růst či upadat jen konkrétní organismus nebo dílčí biotické společenství. Země jako neživé těleso ani její biosféra jako celek kvantitativně růst nemohou.
V případě ekonomiky, která je spolu kulturou (civilizací) umělým útvarem na povrchu planety, mohou bez destrukce staršího přírodního systému růst jen virtuální veličiny, např. konkurence, koupěschopnost, množství peněz v oběhu atp. Pokud jde o ekonomický růst v reálném fyzikálním významu, tj. o rozšiřování výroby a zvyšování objemu finální produkce, jsou už veškeré analogie s organickým růstem zavádějící. Kultura včetně ekonomiky a celé technosféry vzniká totiž jiným způsobem: rozbíjením a odlišným formováním původně jen přírodního bytí. Přestože kulturní bytí přirozená evoluce nevytváří, jeho umělé struktury (pro které platí 2. zákon termodynamiky) přirozené rozkladné procesy rozbíjejí. I kdyby tedy dnešní kultura už dále nerostla, tj. pouze by reprodukovala svůj dnešní rozsah, pustošila by Zemi svými nároky na látkovou a energetickou výživu, zamořovala by ji svými odpady.
Kultura potřebuje přírodu
Ekonomika jako subsystém kultury přijímá tedy z přírodního prostředí látkovou a energetickou výživu, vytváří užitečné kulturní produkty a do přírodního prostředí je nakonec vrací jako neužitečný odpad. Ale tato zdánlivě správná systémová úvaha, pomineme-li problém odpadu, je stále ještě poplatná konvenčnímu myšlení. Pouze při nekritickém pohledu se může zdát, že ekonomika z hostitelského prostředí pouze čerpá výživu: ekonomickou mluvou řečeno, odnímá přírodě zdroje. Problém je ale v tom, že neuspořádané přírodní zdroje včetně energie neexistují. Proto je pojem vyčerpávání zdrojů v případě hospodářské činnosti zavádějící. Vztah růstu a zvyšování uspořádanosti systému k vyčerpávání jeho vnějšího prostředí dává smysl jen při možnosti vzájemných přechodů látky, energie a informace mezi příslušným systémem a prostředím. Platí v přírodě, kde v rámci téhož řádu dochází k neustálé reprodukci a zániku živých systémů uvnitř neživého i živého prostředí a kde každý živý systém musí chemické prvky, z nichž je postaven, opět vracet planetě. Také proto příroda žádný nestravitelný odpad nevytváří ani jej jinému systému nevrací.
Představa čerpání zdrojů z prostředí je v rámci konfliktu kulturního a přírodního bytí mylná. Protože ekonomika jednak přírodní struktury destruuje (při výrobě zboží) a jednak jejich další rozpad připravuje (po distribuci zboží prostřednictvím trhu), je aktivně škodicím subsystémem přírody, který připomíná bujně rostoucí abiotický tumor v jejím přirozeném těle. S částečnou výjimkou pro zemědělství ekonomika totiž neumí, ale ani nemůže tvořit jako odlišně organizovaná živá příroda. Přirozené struktury musí nejprve rozbíjet a potom nově skládat, přičemž produkuje výrobní i spotřební odpad, který je pro přírodu obtížně stravitelný. Kultura proto přírodu nejen jakoby konzumuje, ale také nevratně poškozuje a zatěžuje svými umělými strukturami.
Vidíme dnes velmi názorně, že v abiotické hospodářské činnosti, do níž patří hromadná výroba i hromadná osobní spotřeba (včetně užívání osobních automobilů, bytové techniky a počítačů), již nejde o prostou zápůjčku látky a energie pro konstruování a provoz kulturních produktů. Jde stále více o záměrné technické konstruování z vytěžených, upravených, a proto nutně poškozených struktur přirozeně uspořádané přírody. Jedná se o nevratnou likvidaci jedinečného přírodního bytí, a to nejen s ohledem na budoucí produktivní schopnost ekonomiky, nýbrž i s ohledem na tvořivé schopnosti živé přírody. A tuto obvykle totální strukturní likvidaci neodstraníme ani důsledným oddělováním umělého ekonomického metabolismu od přirozeného metabolismu živých systémů.
Protože nám pro pochopení podstaty tohoto nevratně destruktivního procesu (skrytého za dnešním blahobytem) chybějí slova, neboť přirozené jazyky nikdy nemusely podobnou situaci vyjadřovat, jsme nuceni pojmenovat tento proces dnes běžnými pojmy „destruktivní krádež“. Fakticky jde o „kutilské mocenské“ přeformování (organizační poškození) jedinečných abiotických i biotických částí celistvé a vnitřně sladěné přírody umělou, dočasně existující kulturou. Proto ani pojem ničení či nevratné zcizování podstatu problému nepostihuje. Vždyť např. způsob návratu přírodě zcizených a po té kulturou využitých (přeformovaných) surovin (kovových rud, stavebních hmot, uhlí, ropy atp.) zpět do přírody nesvede ani kultura, ani příroda. Vzhledem k nevratnosti času příroda ani kultura nemohou např. zpětně transformovat teplo, které vzniká spalováním fosilních paliv, zpět na výchozí energetické suroviny. A právě toto využité a dále už nepotřebné odpadní teplo dnes nebezpečně ohřívá planetu.
Výsledkem nadměrné ekonomické aktivity v nynějším predátorském duchovním paradigmatu kultury je proto nejen nebezpečné snižování přirozené abiotické uspořádanosti Země, zmenšování rozlohy (drobení) přirozených ekosystémů, ale také poškozování člověka a přírody umělým technickým metabolismem. Výsledkem je ztráta jedinečné přirozené informace (uspořádanosti), zamořování Země produktivními i spotřebními odpady.
Konvenční ekonomické myšlení však vytrvale spojuje hospodářský růst pouze s představou zvětšování blahobytu lidí, přičemž odhlíží nejen od toho, jak a na úkor čeho se blahobytu dosahuje, ale i od toho, že tyto statky nejsou ani v rámci příslušné země, ani v rámci planety spravedlivě rozdělovány. Toto myšlení nebere v úvahu, že ekonomický růst zahrnuje rozšiřování měst, komunikací a spotřební techniky a že musí probíhat na úkor úbytku biologicky aktivní půdy, volně žijících zvířat a vegetace, tj. za cenu zatlačování původní přírody, s níž lidský organismus, a to navzdory technickému a ekonomickému vývoji, zůstává sourodý.
Záměrně tu odhlížíme od faktu, že ekonomickou aktivitu dnes provází rozvinutý finanční trh, který kvantitativními abstrakcemi a propočty celý problém zkresluje, v jistém smyslu kryje. Dnes však již pozitivně víme, že finanční obchodování svým objemem mnohonásobně překračuje objem produkce zboží a služeb a že podnikatelům nabízí vyšší zisky než tradiční ekonomika. Víme, že národní státy jsou dnes slabé a velké podniky a banky naopak silné a že politická kontrola ekonomiky včetně finančního sektoru je už dlouho nedostatečná. V situaci, kdy banky půjčují peníze na splácení úvěrů v jiných bankách, se po sérii takových kroků může stát, že nikdo v příslušné zemi (ale ani v planetárním měřítku) neví, kolik peněz je vlastně v oběhu. Z hlediska účinné kontroly ekonomiky politikou by bylo logické, že přibližně tolik, kolik bylo vytvořeno společenského bohatství, kolik bylo vyrobeno užitečného zboží a kolik je poskytováno služeb. Víme však, že je to mnohonásobně víc, protože právě tímto způsobem se dnes uplatňuje anonymní moc korporací a místní i světové finanční oligarchie.
Řetězová reakce
V souvislosti s hospodářským růstem však vznikají i další problémy. Abstraktní ekonomické přístupy nemohou brát v úvahu, že užívání jednoho druhu zboží, např. osobních automobilů, vyvolává řetězovou reakci opatření, která znovu destruují přírodu, aniž by občanům či místní kultuře přinášela příslušný užitek. V případě výroby a užívání osobních automobilů jde například o stavbu a údržbu komunikací, čerpadel pohonných hmot, restaurací, parkovišť a garáží, o přestavbu měst a budování obchvatů obcí, o výstavbu rozsáhlé a na zábor půdy náročné dálniční sítě. Jde však také o rozšiřování zdravotní a policejní služby, prodejen, reklamy, opraven, pojišťoven, nemocnic atp. Investice do všech těchto činností se totiž stávají součástí hrubého domácího produktu (HDP), který je pak pouze fiktivním ukazatelem zlepšování podmínek lidského života. A již na tomto jediném příkladu vidíme, že množství peněz v oběhu (zachycených v údajích o HDP) nemůže odpovídat množství užitečného zboží a služeb pro občany. Nemůže odpovídat užitku hospodářské činnosti, který rovněž neumíme definovat. Jinými slovy, HDP nás neinformuje o ničem podstatném pro člověka, kulturu ani přírodu.
Ilustrace: L’ubomír Kotrha
Celý článek najdete v novém čísle LtN, které vyjdou už tento čtvrtek.