Pašuju umění do médií. O pohyblivých hranicích umění u nás, v Rusku i v Palestině, zakuklené české cenzuře, šikaně na cizinecké policii a neodkladnosti změny si Literárky povídají s performerkou, kurátorkou a dokumentaristkou Tamarou Moyzes. * Revolty z paralelních vesmírů. Po „arabském jaru" vtrhla do Egypta i sexuální revoluce. Dvacetiletá studentka Alia se svlékla a vyvolala bouři. Na Facebooku se píše i to, že v plné nahotě odhalila nejen své tělo, ale především pokrytectví všech těch pokrokářských bojovníků za svobodu projevu. * Nevěřte jim ani slovo. Jak je možné, že rok po výbuchu ropné plošiny Deepwater Horizon dosahuje firma BP rekordních zisků? Krize, vyšetřování, veřejná skandalizace. Nic z toho neotřáslo pozicí ropného giganta.
Součástí nového 50. čísla Literárek je příloha Le Monde diplomatique.
Pašuju umění do médií
S performerkou, kurátorkou a dokumentaristkou se židovsko-slovensko-maďarskými kořeny Tamarou Moyzes si povídal Ondřej Mrázek:
Průrazným a na české poměry nebojácným způsobem tvoříte provokativní happeningy a performance na hranici politicky angažovaného umění a politického aktivismu. Narážíte?
To víte, že ano. A jak! Začíná to poznáním, že v češtině neexistují přesně vymezené pojmy. Je jenom politické umění, angažované umění a pak aktivismus, ale ten už je tu považován za cosi, co je za hranicí. Na většinu lidí to působí jako červený hadr na krocana.
Nejspíš to má na svědomí rozšířené postkomunistické dogma, že politické umění mělo opodstatnění pouze za minulého režimu, zatímco tento je tak dokonale demokratický, že lze dělat jen umění čistě apolitické. Jaké jsou argumenty, které slyšíte nejčastěji?
Nejsou to argumenty, spíše projevy podrážděnosti. Politickému umění je podsouváno, že není dostatečně estetické, nebo že když dá umělec najevo angažovanost, je to alibismus, protože jde jen o prostinkou message, která nemá s uměním nic společného. Pojem angažované umění je v Čechách skutečně chápán předpojatě, což je dosti zásadní rozdíl oproti jiným zemím.
Jak byste charakterizovala politické umění?
Žádný teoretický termín na to nemám, třeba ho ještě někdo vymyslí. Navíc si myslím, že angažovanost je obsažena v každém dobrém umění, estetično odtržené od reality mě jako umělce ani jako diváka nevzrušuje. Dalším papouškovaným nesmyslem je, že angažované umění nemá estetickou hodnotu. Je to proto, že jeho vizualita čerpá z každodenní reality, z reklamy a masmédií. To estetizující snobi nedokážou vydýchat. A co se týče úvah, co ještě je umění, a co už není, je třeba si přiznat, že ty hranice nejsou neměnné, neustále se posouvají a mě baví k tomu pohybu tvůrčím způsobem přispívat. Osobně si myslím, že žádná hranice třeba mezi vtipnou demonstrací aktivistů a dobře udělaným happeningem neexistuje – podívejte se na současné dokumentární filmy!
Není pes zakopaný v tom, že estetiku reklamy a masmédií vnímáme jako přízemní, protivnou a otravnou?
Právě proto je přece zábavné s ní pracovat, pohrávat si a provokovat. Politické umění vzniká na ulici, a i když později skončí třeba v médiích nebo v galeriích, musí používat jazyk ulice, kam dnes reklama patří. Ale to jsou jen prostředky – cílem je samozřejmě poukázat na nehoráznosti současné politické praxe a z toho plynoucí svinstva, která nás sužují, snažit se lidem otevřít oči, aby se mohli podívat na problémy z jiného úhlu, udělat si z nich legraci, získat nadhled. To je základ.
Věříte tedy, že je možné politickým uměním probudit lidi z letargie?
Jasně, že věřím. Kdybych tomu nevěřila, nemělo by smysl, abych to dělala. Nežiju v iluzi, že to změní masy, ale některé jednotlivce to změnit může. Právě proto se snažím tolik využívat média (i když to je některým lidem z uměleckého prostředí proti mysli), aby se to dostalo k lidem, které to překvapí a snad i někam nasměruje. Na ulici navíc umělec oslovuje náhodné kolemjdoucí, nikoli fajnšmekry, což mi připadá mnohem více vzrušující a nevyzpytatelné.
O vašich provokativních uměleckých akcích čas od času píší i pokleslé bulvární listy. Není vám to trochu eklhaft?
Podívejte se, bulvární tisk čte v této zemi úplně nejvíce lidí – každý den 800 tisíc. Takže když napíší o mé performanci, 800 tisíc lidí má ten den možnost si říct buď že to je nějaká blbost, nebo na to zareagovat a třeba se pousmát nebo zamyslet. Mnozí umělci a teoretici hájící staré dobré hodnoty na to reagují znechucenými gesty, ale já nevidím důvod, proč se na to nepodívat jinak a nevyužít to. Mé akce tím vyvolávají dvojí, rozložený účinek. První jako klasické performance na přítomné diváky, a další, když je partyzánským způsobem propašuju do médií. Klidně i bulvárních.
Nemáte strach, že to bulvár přežvýká, vytrhne z kontextu, překroutí význam?
Moje zkušenost je taková, že jediný, kdo mi nic nepřežvýkal, byl paradoxně bulvár. Když mi někdo něco přežvýkal, byly to tiskoviny, které se uměním odborně zabývají. Já vždycky ty akce, které mají oslovit co nejširší publikum, speciálně připravuji tak prostince, tak nejvíc simple, aby se to přežvýkat a překroutit nedalo. Ale nevylučuji, že mě taková zkušenost může potkat.
Není vaše partyzánská taktika reakcí na to, že u nás vůči současnému umění panuje v klasických uměleckých institucích nedůvěra spojená s jistou zabedněností?
Současné umění jako takové vzbuzuje u lidí zájem mizivý a čím dál tím mizivější. Je to tím, že používá specifický jazyk – buď jsme na něm vychovaní, nebo je to těžko pochopitelné. V tomto směru je politické umění přijatelnější a pochopitelnější pro běžné lidi. Ale vezměte si třeba i ceny za vstup do galerií. Nedávno jsem byla v galerii DOX, kde stojí studentské vstupné 90 korun, o přemrštěném vstupném do Národní galerie ani nemluvím. No, a když má český student dát za vstup 90 korun, tak to si asi radši dá tři piva, což úplně chápu. Je špatné, že takto vychováváme další generaci lidí, kteří by se o umění zajímat chtěli, ale prostě na to nemají. Viděla jsem pár takových smutných studentů u vstupu do galerií v Rudolfinu nebo v DOXu: když jim řekli cenu, podívali se do peněženky a naštvaně odešli.
Celý text najdete v novém čísle LtN.
Revolty z paralelních vesmírů
Jemen je sice naplno v občanské válce, tamní hackeři si ale 29. listopadu přesto vedle útoků na weby vládních úřadů – našli čas a energii a napadli také facebookovou stránku Egypťanky Alii Mahdíové. Velkými písmeny na ní zdůraznili, že podporují egyptskou revoluci, a proto celou stránku přeškrtli. Alia se na ní totiž ukázala nahá.
Svým provokativním gestem z půli listopadu chtěla dvacetiletá studentka univerzity podpořit svého přítele Karíma Amira, známého egyptského bloggera a ateistu, který pro své názory v poslední době tráví stále víc času ve vězení, než u počítače. Vyvolala bouři. Liberálové ji odsoudili za to, že je krátce před prvními postmubarakovskými volbami v Egyptě zničila v očích egyptské veřejnosti, fundamentalisté ji obvinili z „porušování morálky, podněcování k neslušnosti a urážky islámu".
Po vlně facebookových hrozeb, z nichž mnohé odvážné mladé ženě přály rovnou násilnou smrt, Koalice absolventů islámského práva podala na Aliu i Karíma žalobu, která je založena na tvrzení, že oba chtějí šířit svou „obscénní", tedy ateistickou, ideologii prostřednictvím nahatých obrázků, a mají proto být potrestáni podle islámského práva. „Stará egyptská ústava i přípravné dokumenty ústavy nové konstatují, že zdrojem státní správy je islámské zákonodárství, a proto požadujeme, aby byli oba bloggeři ztrestáni podle islámských principů," míní koalice v podání k soudu. „Je to urážka egyptské revoluce, když tito dva lidé, kteří se vydávají za revolucionáře a požadují cizí a zahraniční výmysly, jakými je i sexuální svoboda, poškozují dobré jméno naší revoluce."
V době, kdy se život v Egyptě odvíjí výhradně v diskusích o politice, volbách a promarněné šanci na rychlý přechod k demokracii, se Aliin čin může jevit až jako dětinský výstřelek s nedozírně nepříjemnými důsledky. „Faktem ale je, že za situace, kdy islamisté získali lví podíly na moci ve volbách v Tunisku a Maroku a k jasnému triumfu míří i v Egyptě, začínají mnohé ženy stále naléhavěji přemýšlet o svém budoucím postavení v konzervativních společnostech, jejichž nastolení islamisté slibují. A Alia tak jen prostřednictvím internetu nabídla světu globální perspektivu, jak arabský svět nahlíží na ženy," podotkl egyptský internetový magazín Bikya Masr, zatímco profesor filosofie Káhirské univerzity Ahmad Bakr pro Literárky poukázal na skutečnost, že je „ironií, že zatímco Aliina facebooková stránka byla opravdu zaplavena desítkami tisíc nenávistných vzkazů, celkový přístup na ni dosáhl milionů. Alia zveřejněním svých nahých fotek symbolicky vyjádřila protest proti postavení žen v Egyptě i v arabském světě jako takovém. Jako by nám všem řekla, že už bylo dost útisku žen ve společnosti, kterou tradičně ovládají muži."
Celý článek Terezy Spencerové z Egypta najdete v novém čísle LtN, které vychází už tento čtvrtek.