Stručně: O budoucím egypstkém prezidentovi možná rozhodne ústavní soud, ale nejlepší by bylo volby anulovat rovnou, masakr v syrské Húle, zahraniční média a povstalci, co chtějí chemické zbraně, vojáci USA v Afghánistánu mají zakázáno fotit…
Takže první kolo prezidentských voleb má konečné výsledky, které opravdu stvrdily neuvěřitelnou skutečnost, že rok a půl po revoluci se o post prezidenta ve druhém kole utkají neslaný nemastný islamista s Mubarakovým pohrobkem, inženýr studovaný v USA Muhammad Mursí s maršálem letectva a posledním Mubarakovým premiérem Ahmadem Šafíkem. Jsou to jen silně polarizující varianty Muslimského bratrstva či „temných sil“ z časů diktatury, obě na hony vzdálené občanským ideálům revoluce z loňského 25. ledna.
Výsledek je to natolik marný, že rozzuřený dav odmítl uznat nejen výsledky, ale i volby jako takové, napadl Šafíkovu káhirskou kancelář a zapálil tam minimálně garáže.
Šafíkův mluvčí hned po oznámení prvních výsledků hlasování pro New York Times prohlásil: „Revoluce skončila.“ Když mu pár hodin na to došlo, že svými slovy může znovu vyhnat miliony lidí na náměstí, obvinil zpravodaje deníku, že si vše vymyslel.
Revoluce přitom ale prvním kolem prezidentských voleb alespoň teoreticky opravdu skončila, neboť dál už Egypt čeká jen kolo druhé a po jeho rozuzlení by mělo následovat předání moci v zemi civilní vládě. Nejistot ale zůstává příliš mnoho. Nejsou jasně stanovené pravomoci budoucího prezidenta, neexistuje dohoda o podobě ústavy, vojenská junta si chce udržet pozice a k tomu má ústavní soud 6. června rozhodnout, zda se parlamentní volby konaly podle ústavy či nikoli, čímž de facto rozhodne o možném rozpuštění parlamentu.
Tisíce lidí vyšly do ulic Káhiry a Alexandrie, protestuje se znovu na Tahríru, další demonstrace jsou svolávány klasicky na pátek, zatímco Mursí se už pokouší získat hlasy pro druhé kolo, snaží se vystupovat jako kandidát konsensu a slibuje revolučním hnutím a kandidátům následné utvoření koaliční vlády. Faktem ovšem je, že Muslimské bratrstvo, za které Mursí kandiduje, už i po parlamentních volbách v praxi ukázalo, jak rychle a bezstarostně zapomíná na své politické spojence, a tak jsou jakékoli diskuse o případné koalici hodně předčasné.
Poražení kandidáti volby nyní, tedy ex post, zpochybňují s tím, že důkazem o jejich zmanipulování už je samo Šafíkovo jméno. Centrální volební komise se sice dopustila neuvěřitelných „přehmatů“ už během parlamentních voleb, nicméně proti jejímu verdiktu podle stávajících, juntou prosazených zákonů není odvolání, a tak brblání neúspěšných nemá valného smyslu. Jiná by ale byla situace, kdy by se politikům, kteří tak nějak zastupují demonstranty v ulicích a souzní s nimi, podařilo zatlačit na zneplatnění voleb opravdu hodně – v jednu chvíli se totiž zdálo, že i šéf volební komise je nalomený a zvažuje anulaci voleb. Možná by to šlo, kdyby se kandidáti revolučních hnutí konečně sjednotili, ale i tak zůstává velkou neznámou, jak by se zachovalo Muslimské bratrstvo. Nejspíš by ale zvolilo zase svou osvědčenou taktiku a postavilo se někam mezi hnutí protestu a stát, aby si nezadalo ani s revolucionáři, ani s juntou.
Většina hnutí, která vzešla z loňského lednového Tahríru, tvrdila, že dokud jsou u vlády generálové, nemá smysl pořádat volby nebo sepisovat ústavu. Politici je v tom – snad až na čestnou výjimku v osobě Muhammada Baradeje, který stáhl svou kandidaturu a volby bojkotoval – příliš nepodpořili. Nyní ale někteří z nich chtějí volby zrušit – třeba islamistický populista Abul Futúh připomíná, že ústavní soud by měl do tří neděl rozhodnout o egyptské obdobě lustračního zákona, který by eliminoval Šafíkovu účast ve volbách, a proto je prý nutné druhé kolo hlasování odložit. Hodně podobně se vyjadřuje i levicový kandidát Hamdín Sabbáhí, který překvapivým volebním ziskem v Káhiře i Alexandrii, která byla během parlamentních voleb baštou ortodoxního islámu, skončil na třetím místě a v případě Šafíkova vyloučení z voleb by – podle svého názoru – měl postoupit do druhého kola právě on.
Na Šafíka se mezitím provalil jeho projev před Egyptsko-americkou obchodní komorou v Káhiře, kde slíbil, že pokud se stane prezidentem, nastolí pořádek v zemi během jednoho měsíce – a to s pomocí obnovených poprav, ozbrojeným bojem proti islamistům, kteří prý mají své milice a chtějí proměnit Egypt v obdobu Libanonu, načež dodal, že egyptský národ je „poslušný“. Většina členů komory z egyptské strany bývali horlivými členové Mubarakovy Národní demokratické strany, na režimu byli přímo finančně i jinak přímo závislí, a tak jejich posezení nejspíš připomínalo sraz starých kamaraden.
Problémem přitom ale je, že jak Futúh, tak dlouholetý opozičník Sabbáhí nejsou zrovna žádné politické megastars. Ten první je čistý produkt Muslimského bratrstva, od kterého žádné radikální reformy čekat nelze, a ten druhý dodnes vyznává násirismus, byť v současnosti vůbec není jasné, co že by tento myšlenkový proud měl ještě znamenat. Navíc se za Sabbáhím táhnou stíny kontaktů se Saddámem či Kaddáfím, o aktuálním konfliktu v Sýrii vyhýbavě mluví jako o „syrské vnitřní záležitosti“ (zatímco Muslimské bratrstvo po masakru v Húle požaduje do Sýrie mezinárodní intervenci). Nicméně, kdyby se všem pospolu podařilo tyhle volby anulovat, možná by to pro Egypt bylo přece jen přínosnější, než začínat dlouhou cestu takhle nešťastně.
Uvidíme.
Sýrie. Taky chaos. Jak už jsem několikrát psala, nemá valného smyslu věřit zdrojům opozice (exilové i domácí), stejně jako nemá moc smyslu věřit oficiálním zdrojům z Damašku a jeho médiím. Ani jedna strana nechce do éteru pouštět pravdu a obě se ze všech sil snaží očernit tu druhou. Západní média až na malé výjimky bezduše papouškují zprávy opozice, OSN dělá v zásadě totéž: popisuje realitu, ovšem na základě „několika zdrojů, které nejsou jmenovány“. Řeč je o masakru v Húle, který prý spáchali příslušníci vládních jednotek – hodiny město ostřelovali z děl a tanků, pak se ale na místě objevili „provládní“ banditi (nevím, jak líp překládat termín „šabíha“) a podřezávali obětem (už mrtvým?) krky. Proč by takhle postupovala pravidelná armáda, na to nikdo neodpovídá. BBC alespoň jako ilustraci hrůzy v Húle nabízí snímek, který byl ale ve skutečnosti pořízen v roce 2003 V Iráku.
Podle New York Times je Húlá sunnitské město, ale okolní vesnice jsou vesměs alávitské a jedna šíitská. Co z toho má jako vyplývat není moc jasné, snad jen náznak, že Asad je taky alávita a tak… Týž text pak alespoň pro úplnost cituje i šéfa pozorovatelské mise OSN v Sýrii, podle něhož jsou okolnosti masakru „nejasné“. Zmínka o šíitech ale možná nabízí oslí můstek k tvrzení izraelského premiéra Benjamina Netanjahua, který za masakrem v Húle nevidí syrský režim, nýbrž tradičně Írán a jeho libanonské vazaly z Hizballáhu. Jako by syrská armáda nedokázala zabíjet lidi sama a potřebovala k tomu pomoc právě z Íránu. Jako na zavolanou pak ale zničehonic v médiích promluvil šéf elitních tajných íránských oddílů Al Kuds a íránskou vojenskou přítomnost v Sýrii potvrdil. Proč by ale vlastně něco takového dělal, tím spíš, že je považovaný za vysoce inteligentního stratéga? A zvláštní je, že se zpráva s jeho citacemi objevila a zase zmizela a stala se z ní lochnesska, všichni o ní mluví, ale nikdo ji vlastně neviděl a nečetl. A třeba saúdská Al Arabiya vymýšlí protiíránské „zprávy“ vcelku pravidelně, takže…
Ale ono je to vlastně jedno. Syrský režim popírá zodpovědnost za masakr, a pokud na něm opravdu nenese vinu, spáchal válečné zločiny jinde. A pokud za něj není zodpovědná ani saláfistická Svobodná syrská armáda (FSA), tak její ozbrojené skupiny napáchaly válečné zločiny jinde. Hlavní vinu má ale samozřejmě režim, protože je už z principu odpovědný za ochranu svých občanů, byť i OSN připouští, že gangy FSA kontrolují významné části některých měst.
V každém případě vlády Británie, Francie a dalších zemí po masakru v Húle vypověděly syrské diplomaty, ty jemenské si ale ponechaly, byť jejich vláda v posledních dnech s podporou USA pozabíjela stovky lidí. Všichni mrtví byli následně jemenským ministerstvem obrany označeni bez výjimky zlegitimizováni jako „příslušníci Al Kajdy“. A nic se neděje ani s velvyslanci států NATO, byť při náletech v Afghánistánu zahynula další místní rodina. A izraelští diplomaté jsou rovněž v klidu, byť se celkový počet zabitých Palestinců na okupovaných územích letos dostal už k číslu 55, z čehož 11 obětí tvořily děti.
Kuriózní je mimochodem rozhodnutí vlády Velké Británie nevpustit na olympiádu do Londýna světové politiky, u nichž existují „nezávislé, spolehlivé a důvěryhodné důkazy, že porušují lidská práva“. Tento krok je podle všeho zacílen na íránského prezidenta Ahmadínežáda, nicméně – kdybychom žili v ideálním světě – olympiádu by mohlo vidět jen pár politiků, protože sehnat „nezávislé a spolehlivé důkazy“ o činnosti vlád NATO, USA, Izraele, Saúdské Arábie, Bahrajnu, nové Libye, Uzbekistánu, Ázerbajdžánu… a spousty dalších opravdu není problém.
No nic, poslední poznámka k Sýrii: zatímco Patrick Cockburn soudí, že masakr v Húle je předehrou k vleklé a krvavé občanské válce v zemi, nejmenovaný velitel FSA v rozhovoru pro izraelský Haarec oznámil, že jeho oddíly mají v plánu ukořistit zásoby chemických zbraní syrské armády. Prý je to jedna z jejich priorit a prý vědí, kde sklady chemických zbraní jsou. A ukořistit je prý chtějí proto, aby nepadly do rukou „teroristů“. Vzhledem k tomu, že sebevražední atentátíci z řad FSA už za sebou pár útoků mají, nabízí se otázka, koho že myslí těmi „teroristy“ (nebo je to snad jen snaha opít rohlíkem zahraniční média?).
Afghánistán. Po letech problémů s fotografiemi, které se vždy nějak dostaly do médií a zostudily okupační jednotky třeba tím, že odhalily mučení, močení na mrtvé, uřezávání rukou coby suvenýrů atd atp, američtí velitelé na jihozápadě Afghánistánu konečně našli řešení – zakázali prostě fotografovat. Velitelství, pod které spadá 36 tisíc vojáků, oznámilo, že od nynějška budou vojáci moci fotografovat jen pro „ofociální účely“ a všechny „momentky“ už jsou tabu. „Není to žádná vysoká fyzika,“ prohlásil generál Charles Gurganus a zdůraznil, že focení různých zvěrstev „může podkopat válečné úsilí“. A je to.
BTW, Ryan J. Wilson, 26 let, námořník, USA – 3000. padlý voják NATO v Afghánistánu.
A už jen stručně:
Íránské jádro. Minule jsem naznačila, že Spojené státy zasabotovaly poslední kolo jednání s Íránem o jeho jaderném programu na přání Izraele, ale není to pravda. Podle nejmenovaného amerického činitele Izrael nemusí Spojené státy k ničemu tlačit, protože v otázce íránského jádra „mezi USA a Izraelem nejsou žádné rozdíly“.
Palestinské aerolinie znovu začaly létat. Dva stroje budou ob týden startovat z egyptského Aríše (asi 60 km od Gazy) do jordánského Ammánu a obráceně. Aerolinie na počátku 90. let, kdy se zdálo, že palestinská nezávislost je hotová věc, létaly na desítkách tisíc linek ročně, pak ale Izrael vybombardoval mezinárodní letiště v Gaze a všechno se zastavilo v roce 2007, kdy společnost oficiálně patřící palestinské samosprávě po rozkolu v palestinském hnutí skončila v rukou Hamasu.
Izraelský vicepremiér Moše Ayalon naznačil, že Izrael opravdu stojí za počítačovým virem Flame, který udeřil na počítače hlavně v Íránu a na okupovaném západním břehu Jordánu.
Nadnárodní ropný koncern Royal Dutch Shell oznámil, že končí s průzkumem nových nalezišť v Libyi, protože dosavadní výsledky jsou „neuspokojivé“.
Ačkoli je Írán doslova zavalen mezinárodními sankcemi, americká firma Lawrencewille Plasma Physics a teheránská Islámská univerzita Azad uzavřely smlouvu o společném vývoji stroje umožňujícího provádět jadernou fúzi.
Turecký prokurátor vydal zatykače na čtyři izraelské armádní důstojníky, kterým za masakr na palubě Mavi Marmara z roku 2010 navrhuje doživotí plus 18 tisíc let navrch.
Vždyť „Proč by takhle postupovala pravidelná armáda (autorka překládá „regular“ jako „pravidelnou“ ((sic!), což ale s ohledem na její referenční pravidelnosti tohoto druhu je vlastně oukej, co!?), na to nikdo neodpovídá.“
Proč by taky měl, když se nikdo neptá, ne?
“No nic, poslední poznámka k Sýrii:” Kurňa! Jaké mi to soudy Patricka Cockburna!?! Jakési západní figurky!!
Copak pan venkovní zástupce svobodného a demokratického Ruska pana prezidenta Putina, pan nestranný Lavrov před pár hoďkama rovněž neusoudil, že opozice (SNC) v Sýrii hodlá rozpoutat občanskou válku?!
Háálóó!!! Na ruské námořní základně ruské flotily v syrském Tartu dochází mouka, ale syrská opozice na to ohled nebere, a klidně si provokuje, a ruští herojští matrózi mají hlad!