Shrnuto a nepodtrženo: o íránském jaderném programu se dál jedná a všichni se tváří v zásadě spokojeně, USA nechtějí dodávat zbraně rovnou Al Kajdě, prezidentské volby v Egyptě a chaos, poslanci Knessetu vedli atak na přistěhovalce z Afriky v Tel Avivu…
Tak nám skončilo druhé kolo jednání ve formátu 5+1 o íránském jaderném programu a navzdory nedávnému optimismu výsledek nevidět, snad jen s výjimkou shody, že se bude jednat dál – po Istanbulu a nyní Bagdádu se bude pokračovat v půli června v Moskvě.
Co se tedy událo v Bagdádu? Íránci neustále opakovali, že coby signatáři dohody o nešíření jaderných zbraní (NPT) mají určitá práva – například obohacovat vlastní uran pro civilní účely – a chtěli je zahrnout do plánované dohody, nicméně zástupci USA konstatovali, že to „očividně není cosi, co bychom byli připraveni akceptovat“.
Podle dostupných zpráv přitom Západ údajně byl v Bagdádu připraven na tento íránský zákonný požadavek kývnout – a dokonce i izraelský ministr obrany Ehud Barak oznámil, že by Izraeli íránské obohacování uranu na 3,5 procenta nevadilo – ale pak to zamítl jeho premiér Benjamin Netanjahu s tím, že Írán musí zastavit nejen obohacování uranu pro civilní účely, ale musí se vzdát i všech svých zásob uranu. A bylo to.
Drtivá většina íránského uranu je obohacena na úroveň 3,5 procenta, což je úroveň potřebná k provozu jaderné elektrárny v Búšehru. Menší část je obohacena na 20 procent a snahou Teheránu je začít vyrábět i palivové tyče, které potřebuje pro stárnoucí Teheránský výzkumný reaktor (postavený Američany v 60. letech), který vyrábí izotopy pro zdravotnictví.
Západ nyní v Bagdádu Írán vyzval, aby zastavil produkci právě tohoto 20procentního uranu, a výměnou nabídl některé úlitby, mezi nimiž by byly například dodávky zdravotnických izotopů nebo náhradní díly k civilním letadlům. Odmítl přitom íránský požadavek na okamžité zrušení ekonomických sankcí. Íránský analytik Hasan Abídíní k návrhu Západu podotkl: „Vzdát se obohacování uranu na 20 procent výměnou za náhradní díly k letadlům je vtip. Je to nevyvážený balíček a proto je nepřijatelný.“
Sankce vyhlášené proti Íránu jsou přitom velmi rozsáhlé a mají svůj dopad na íránskou ekonomiku – zvyšují nezaměstnanost i inflaci. Nejsou přitom nějakým trestem za nezákonné počínání Teheránu, jen ho mají donutit k poslušnosti, přičemž ale nejvíc trestají prosté Íránce. Obamova administrativa i izraelský bezpečnostní establishment přitom dobře vědí, že Írán jaderné zbraně nevyvíjí a ani nemá v úmyslu tak učinit. Nicméně, bez ohledu na civilní charakter íránského jaderného programu a bez ohledu na ochotu Íránu prohloubit režim mezinárodních inspekcí svých jaderných zařízení, se postoj k celé věci nijak nemění. Možná je to opravdu jen součást dobře připravené šou, která má vydržet alespoň do chvíle, kdy bude Obama podruhé zvolen. Nasvědčovalo by tomu konstatování, že dohody sice v Bagdádu dosaženo nebylo, ale celému jednání „podle všeho kolaps nehrozí“.
A k tématu je i podivný příběh o íránské válečné lodi, který prý v Ománském zálivu zachránila americkou nákladní loď před piráty. Ani dánské rejdařství Maersk, ani pentagon nehodlají dát v této kauze Íráncům ani kus zásluh. Firma tvrdí, že loď Maersk Texas byla kontaktována Íránci, podle jejichž názoru jejich vlastní varovné výstřely piráty zastrašily. Mluvčí Pentagonu dokonce zpochybnil, že na místě nějací piráti vůbec byli. (Když americké námořnictvo ve stejné oblasti před časem před piráty zachránilo íránské rybáře, sláva byla převeliká.) To americké ministerstvo zahraničí událost nezpochybnilo, konstatovalo ale jen, že o „incidentu ví“.
Poslední k jádru: Přehledný graf světového jaderného klubu podle Al Džazíry: 14 zemí mi celkem 19 tisíc bojových hlavic.
Sýrie. Nastala zvláštní situace – Spojené státy sice zbraně syrským povstalcům už nějakou dobu dodávají, až nyní ale začaly zvažovat, zda-li by nebylo od věci pokusit se prověřit tamní ozbrojené milice a určit tak, jestli jsou vůbec vhodné k tomu, aby zbraně a munici – putující k nim přes monarchie Perského zálivu – opravdu dostávaly.
Rebelové v posledních týdnech začali dostávat mnohem více kvalitních zbraní, Barack Obama prý nově schválil dodávky protitankových zbraní, a to vše bez ohledu na to, že důkazů o zločinech páchaných rebely je neurekom. O tyto zločiny ale nejspíš nejde, protože podle zmíněné zprávy AP se má prošetřit, zda členové saláfistické Svobodné syrské armády (FSA) zbraní ze zahraničí využívají „k boji proti Asadovu režimu nebo zda zbraně nekončí v rukou Al Kajdy a dalších teroristických organizací“.
Není přitom zcela jasné, jak takové „zhodnocení“ provést, protože opozice v Sýrii je roztříštěná, nespolehlivá množina lokálních bojůvek, z nichž přinejmenším některé se opravdu řídí filosofií Al Kajdy. (BTW, zajímavý profil teroristické Džabhát Nusrá, která se přihlásila k atentátům v Damašku). Že by američtí činitelé vyrazili přímo do Sýrie a na místě si jednotlivé skupiny prověřili a usoudili, komu budou zbraně dávat a komu ne? A to se přitom zcela opomíjí dopad takového vyzbrojování. Blízkovýchodní expert Univerzity George Washingtona už zpochybnil nápad s vytvářením humanitárních koridorů v Sýrii a dodává, že „vyzbrojování syrské opozice ze všeho nejpravděpodobněji jen rozšíří násilí a zvýší počet obětí, aniž by se zvýšila pravděpodobnost pádu režimu“. A stejně jako v Libyi by ve finále ozbrojené skupiny uchopily moc na úkor těch, kdo dávají přednost nenásilí nebo politickým řešením.
Vyšetřování OSN mezitím konstatuje, že lidská práva v Sýrii závažně porušují jak vládní jednotky, tak i povstalci. Zpráva založená na rozhovorech s obětmi a svědky, protože šetření přímo v Sýrii Asadův režim nepovolil, tvrdí, že vládní vojáci zabíjeli celé rodiny, zatímco opoziční bojovníci mučili a vraždili zajatce a další osoby unášeli kvůli výkupnému. „Ve svých domech byly povražděny celé rodiny“ a terčem útoků vládních sil na demonstrace v různých městech se stávaly i děti. Povstalci zase popravovali a mučili nejen vládní vojáky, ale i lidi, kteří vyjadřovali režimu podporu.
Turecko do toho obvinilo Sýrii, že podporuje kurdské povstalce bojující proti vládě v Ankaře tím, že jim umožnila zřídit si na svém území základny. Turecko umožňuje na svém území totéž syrským rebelům. „Teroristické skupiny, které tam před rokem nebyly, tam byly spatřeny,“ konstatoval turecký ministr vnitra Idris Naim Sahin. „Sýrie zavírá oči před teroristickými skupinami v oblasti u hranic s Tureckem, možná jako odplatu Turecku.“ Kurdská strana pracujících (PKK) usiluje ozbrojeným bojem o autonomii na jihovýchodě Turecka a Ankara, EU i USA ji označují za teroristickou organizaci (na rozdíl třeba od íránských Lidových mudžáhedů).
Bašár Asad mezitím při jednání s íránským ministrem informací v Damašku mimo jiné prohlásil, že „Sýrie je s to překonávat nátlak a těžkosti, kterým čelí, celé roky a je s to vybřednout ze současné krize“. Ministr ropného průmyslu Sufján Alláv nicméně připustil, že sankce, které Západ na Sýrii uvalil, ztěžují chod země a už syrský ropný průmysl stály zhruba čtyři miliardy dolarů. V zemi navíc panuje nedostatek pohonných hmot, který alespoň zmírňují dodávky ropy z Venezuely.
A zatímco se Damaškem šíří spekulace, podle nichž byl otráven Asadův švagr Asaf Šaukát, což by byla další známka pokračujícího boje mezi špičkami režimu, nicméně nic není jisté. Jistější je, že rozpory rozkládají syrskou opozici, přičemž po rezignaci Burhána Ghaljúna z čela exilové Syrské národní rady (SNC) by měl být nový vůdce Západem dosazen v půli června.
Egypt. Dnes je druhý den prezidentských voleb a zdá se, že nic není rozhodnuto. Účast podle všeho zatím nebyla nijak oslnivá („státní“ muftíové z mešity Al Azhar už pohrozili, že neúčast ve volbách je prostě zakázaná) a dosavadní odhady jsou hodně zmatečné. V každém případě se zdá, že si bývalý šéf Mubarakovy diplomacie Amr Músa nevede až tak dobře a jeho štáb je jediný, kdo ho staví do čela kandidátů, a naopak zase vcelku překvapivě – přinejmenším v Káhiře a Alexandrii -- boduje násirista Hamdín Sabahí.
Na výsledky bude třeba ještě pár dní počkat, nicméně už dnes je jasné, že prezidentskými volbami začíná finální etapa přechodného období, na jejímž konci by mělo být předání moci v zemi civilní vládě. Voličská nálada je prý jiná, než atmosféra kolem parlamentních voleb, protože jsou to nyní „konečně“ volby, v nichž není vítěz dopředu známý a tudíž mají Egypťané před sebou „skutečnou volbu“. Píšu uvozovky, protože vše se odehrává za nedemokratických okolností – Centrální volební komise má totiž rozhodující pravomoci nastavené tak, že se proti jejímu verdiktu nikdo nemůže odvolat. V praxi se to projevilo například před pár týdny, kdy parlament drtivou většinou přijal zákon zakazující kandidaturu bývalých Mubarakových blízkých spolupracovníků a centrální komise ho prostě nevzala na vědomí a diktátorovy pohrobky do voleb pustila, zatímco vyškrtla jiné.
Do toho by měl ústavní soud 6. června rozhodnout o tom, byla pravidla parlamentních voleb ústavní či nikoli, čímž de facto může rozhodnout o rozpuštění celého parlamentu. Poslanci se nyní horečně snaží připravit zákon, který by verdikt soudu zbavil závaznosti a učinil z něj jen doporučení, ale kdo ví, jak to dopadne. Nejsou jasně stanovené ani pravomoci budoucího prezidenta, neexistuje dohoda o podobě ústavy, vojenská junta si chce očividně udržet pozici, takže lze s jistotou konstatovat, že Egypt nejspíš bude mít koncem června nového prezidenta, chaos ale přetrvá. A to pořádný.
Izrael. Pozoruhodně se u nás mlží o novém ataku na přistěhovalce v telavivské čtvrti Hatikva, který už tentokrát vedli rovnou poslanci za (ilegální) teroristickou stranu Kach. Ministr vnitra Eli Jišaj, který nedávno prohlásil, že všichni přistěhovalci z Afriky musejí být uvězněni, protože jsou zapojeni do zločinu, nyní konstatoval, že „obyvatelům čtvrti“ rozumí, zatímco poslanec Danny Dannon se vyslovil pro zřizování internačních táborů pro Afričany, kteří by měli být vyvezeni z osídlených míst. Izraelské blogy mluví o obdobě Křišťálové noci a Miri poslankyně Regevová považuje žadatele o azyl za „rakovinu na našem těle“.
Událostem v Hatikvě se obsáhle věnuje izraelský server +972.
Se vším výše (a v dřívějších blozích) uvedeným souvisí i jubilejní 50. výroční zpráva Amnesty International o lidských právech ve světě. „Rok 2011 byl plný turbulencí. Lidé požadovali svobodu a demokracii, vlády často reagovaly represivně nebo lhostejně. Bylo až příliš zřejmé, že oportunistická spojenectví a finanční zájmy dostaly přednost před lidskými právy. Globálním mocnostem šlo především o to, aby si udržely vliv na Blízkém východě a v severní Africe,“ řekl Salil Shetty, generální tajemník Amnesty International. „O lidských právech se mluví pouze tehdy, pokud to slouží politickým nebo firemním agendám. Přišel čas dát přednost lidem před korporacemi a právům před zisky,“
Amen.
-
|2012-05-25 11:03:54 Eva - přistěhovalci v IzraeliDnes o tom píší Lidovky a při čtení získává člověk až příliš silný dojem, že tleskají radikálnímu vymetání nežádoucích. Pár čtenářských komentářů dojem podtrhává.
-
|2012-05-25 12:40:19 papilio - A jak by psaly lidovky o našich přistěhovalcích?To si nejsem vůbec jist!Situaci nám komplikuje skutečnost,že mezi přistěhovalce třeba z třetích zemí se míchají ti ze Západu,třebaže někteří lezou establishmentu(lidovkám-nehodící se škrtněte)pěkně na nervy.Třeba ten drzý novinář Best z USA!
