Taliban se posmívá summitu NATO, který se rozhodl dál vyhazovat miliardy do kábulské stoupy, v Libanonu vznikla odnož saláfistické Syrské svobodné armády, což je fakt zlé, režim v Damašku prý řídí ruská rozvědka a v Egyptě začínají prezidentské volby, ale ještě před nimi zajímavý dokument o egyptských Židech.
„Ze zoufalství opakují pořád to samé,“ ohodnotil afghánský Taliban summit NATO, celé jednání označil za „zbytečné“ a poukázal na to, že se v Chicagu nemluvilo o civilních obětech, z nichž většinu mají na svědomí okupační jednotky, ani otázky „chudoby, bující korupce a nestability, které pohltily Afghánistán“ během desetiletého konfliktu. „Spojené státy se dál tváří, jako by všechno bylo v pořádku.“
Hodnocení Talibanu je vcelku trefné, protože summit NATO jednal hlavně o Afghánistánu a hlavně zase nepřišel s ničím novým. Cíle, kterých by měly okupační síly dosáhnout, ale byly podstatně „zmírněny“ a ty nové už se nezmiňují o vznešených mantrách demokracie nebo snad dokonce vítězství, bohatě bude stačit jakási „stabilita“. Nejdřív se odsun z Afghánistánu označil za „neodvratný“ krok k ukončení války, nicméně vojenské operace, útoky, nálety a další věci, které válku dělají válkou, budou pokračovat dál. A pak už se jen tak motaly pojmy, aby řeč nestála.
Obama nikdy nebyl v prohlášeních ohledně Afghánistánu důsledně konsistentní, nicméně v projevu na aliančním summitu už rovnou nabídl celou škálu názorů. Nejprve po bushovsku (pokolikáté už?) prohlásil, že válka v Afghánistánu „jak ji chápeme je over“ a slíbil, že si Afghánci užijí „transformační dekádu míru“ (ať je tím myšleno cokoli), v další pasáži už ale mluvil o „těžkých dnech“ války, které okupační síly v Afghánistánu čekají, a vyzval NATO, aby byla jednotná v podpoře dalšího válčení. „Stále ještě musíme vykonat mnoho práce,“ dodal a jedním dechem trval na tom, že válka dosáhla „skvělého pokroku“ a že jsme prý „na správné cestě“. Mimochodem, první květnový den podepsal dohodu, podle níž američtí vojáci v Afghánistánu zůstanou nejméně do roku 2024. O tomto datu se ale na summitu ani nemuklo a všichni se tvářili, že „konec bojových misí“ přijde s koncem roku 2014.
Nový francouzský prezident Francois Hollande ale zatím podle všeho hodlá splnit slib z předvolební kampaně a stáhnout francouzské vojáky z Afghánistánu do konce letošního roku. Bossové NATO rozhodnutí Francie bagatelizují a zároveň ale tlačí na ostatní členské země, aby veřejně projevili podporu válce. Šéf NATO Anders Fogh Rasmussen v tomto směru vyjádřil „optimismus“ s tím, že věří, že ostatní země budou držet basu a budou se po roce 2014 podílet na následném financování afghánské armády a policie, které má ročně přijít na čtyři miliardy dolarů. Zatímco kritici tvrdí, že cpát peníze Karzáího vládě je stejné, jako bychom je rovnou spálili, Česká republika by Kábulu měla ročně přispívat milionem dolarů. Afghánský prezident Hamíd Karzáí v Chicagu ale zdůraznil, jak je důležité posílat mu peníze, hodně peněz, a podporovat jeho vládu v dohledné budoucnosti, protože v určitém okamžiku se Afghánistán prý stane soběstačným, cituji „přestane být zátěží“.
Kdy se tak má stát, Karzáí podle očekávání neupřesnil. Není divu. Ve zprávě, kterou nedávno předložil Kongresu USA, Pentagon připouští, že vláda v Kábulu je prolezlá korupcí, Taliban je „houževnatý“ a mnozí experti připouštějí jeho přinejmenším částečný a neodvratný návrat k moci. A do toho se v Afghánistánu jen prohlubuje chaos. Od Talibanu se odtrhla radikálnější odnož, které se dosavadní koncept osvobozeneckého boje zdál příliš umírněný. Hlavní hnutí Talibanu se už skupiny, která si říká Fronta mully Dadulláha, distancovalo. Mulla Dadulláh byl obávaný fanatický polní velitel Talibanu, kterého americké zvláštní jednotky zabily v roce 2007. Mezitím se objevily zprávy, podle nichž příslušníci afghánské armády uzavírají dohody s Talibanem při jejich útocích na zásobovací konvoje NATO – výměnou za zpravodajské informace o konvojích získávají podíl z ukořistěného zboží. Terčem takových přepadení je prý až 20 procent všech armádních konvojů. No, hlavně že budeme tuto armádu financovat.
Zkrátka, válka v Afghánistánu je prohraná, je prohraná dávno. A svým způsobem to svými řečmi nepřímo přiznali i šéfové NATO, když si hověli v Chicagu. Neudržitelnost veškerého počínání – zesílená sérií nechutných skandálů -- nejspíš konečně došla i americkému velvyslanci v Kábulu Ryanu Crockerovi, a tak v červnu končí. Předtím sloužil v Iráku, Pákistánu a Sýrii.
Ve svém blízkovýchodním blogu jsem se doposud prakticky vyhýbala Libanonu, protože tamní neuvěřitelně spletená a zároveň roztříštěná politicko náboženská situace, do níž se silně promítají zájmy Sýrie, Izraele, USA, Íránu a Saúdské Arábie, činí z této jinak nevelké země takřka nepopsatelný fenomén (tedy, pokud bych tomu nevěnovala půl roku textů na pokračování důsledně jen a jen o Libanonu, a i tak bych se v tom nakonec zamotala). Teď už se tomu dál vyhýbat asi nelze, takže alespoň v hrubých rysech:
V posledním týdnu sílila intenzita ozbrojených střetů mezi přívrženci syrského režimu, který svým neomaleným vměšováním do libanonských vnitřních věcí v letech 1976 až 2005 de facto Libanonu panoval a udržoval v zemi jakýs takýs klid, a odpůrci politiky Damašku. Ti se rekrutují vesměs z řad sil napojených na někdejšího premiéra Saáda Harírího, který je pro změnu napojen na Saúdskou Arábii, zatímco stoupence lze velmi zhruba popsat jako koalici Hizballáhu, současného premiéra Nadžíba Mikátího a roztodivných sil kolem nich.
Střety v Tripolisu na severu Libanonu propukly poté, co byl zatčen Šádí al Mauláví, muž s údajnými vazbami na Al Kajdu. Prozápadní koalice Hnutí 14. března zatčení okamžitě odsoudila, v libanonských médiích, které tato koalice nemá pod kontrolou, se ale okamžitě vyrojily zprávy, podle nichž bylo zatčení provedeno na přání CIA. Média, která má Hnutí 14. března pod kontrolou, okamžitě kontrovala, že to není žádná pravda, ale ať tak či tak, Šádí byl propuštěn na kauci a jeho spojenci a ochránci slaví.
Skutečné přestřelky pak ale propukly poté, co vojáci před třemi dny na jednom z vojenských checkpointů na severu Libanonu zastřelili sunnitského klerika šajcha Ahmada Wahída. Prý jeho auto nereagovalo na výzvu k zastavení. V některých oblastech prudce stouplo napětí a šajchův pohřeb se proměnil v protisyrskou demonstraci. Střelba už propukla i v Bejrútu, kdy bylo při střetech sunnitských obyvatel předměstí hlavního města s vojáky zraněno nejméně šest lidí a sunnitší náboženští vůdci už oznámili vznik Libanonské svobodné armády (podle vzoru saláfistické Syrské svobodné armády, FSA) a varovali, že sever Libanonu „může explodovat“. Syrský konflikt se před časem nakrátko přelil i do Turecka, nicméně vznik Libanonské svobodné armády může vytvořit jeho zcela novou frontu, vše ještě víc zamotat a navíc vést i k občanské válce v samotném Libanonu a ve finále i k plnohodnotné regionální válce – to vše i bez potenciálního izraelského útoku na Írán.
Největší napětí z celého Libanonu ale prozatím panuje podle všeho v oblasti (libanonského) Tripolisu, kde zabití sunnitského šajcha jen akcelerovalo doutnající sociální napětí. Podle dostupných údajů v Tripolisu a okolí žije bezmála 40 procent všech Libanonců, o nichž oficiální statistiky mluví jako o chudých, a více než polovina obyvatel města je klasifikována jako „chudí“ či „mimořádně chudí“. V nejproblematičtějších čtvrtích, jejichž obyvatelé se nyní bouří nejvíc, 82 procent (tradičně velepočetných) rodin žije s méně než (v přepočtu) 10 tisíci korunami na měsíc a nezaměstnanost a negramotnost v této oblasti citelně převyšuje celonárodní průměr. Ideální situace pro příchod nějakého fanatického Usámy.
Výbušnost situace v zemi ještě vzrostla poté, co blíže nespecifikovaní (nejspíš sunnitští) syrští povstalci unesli 13 (šíitských) libanonských poutníků, kteří se přes Sýrii vraceli z modliteb ze svatyně z Iráku. Jejich příbuzní na bejrútských předměstích se okamžitě začali bouřit a zdá se, že vše zatím zklidňuje šéf Hizballáhu Hasan Nasralláh. (Sunnitští) saláfisté ze Syrské svobodné armády se od únosu distancují, byť únosci za propuštění Libanonců požadují po syrském režimu propuštění právě zajatých bojovníků Syrské svobodné armády.
A to už jsme plavně v Sýrii. Povstalci tvrdí, že policie v Dejr-i-zoru zastřelila dva demonstranty, kteří se zúčastnili pochodu na uvítanou pozorovatelů OSN, ti ale sami zprávu okamžitě zpochybnili s tím, že nějakou střelbu sice slyšeli, ale že by při ní někdo zahynul, netuší. Další skupina pozorovatelů OSN se mezitím stala terčem útoku v Homsu. Nikdo nebyl zraněn, jejich vůz byl ale zničený. Měl by to být už pátý útok proti pozorovatelské misi za poslední měsíc, včetně toho, kdy bojovníci Syrské svobodné armády zajali pozorovatele OSN, prý pro „jejich vlastní ochranu“, to vše v době, kdy si už ani USA údajně nemyslí, že by Asadovy dny byly sečteny. Nejspíš i proto podle izraelského zpravodajského serveru Debka Barack Obama tajně schválil zásilku protitankových zbraní pro syrské rebely. Oficiálně je americká pomoc povstalcům dál „neletální“. Mimochodem, když FSA onehdy oznámila, že zabila několik vysokých generálů syrské armády, jeden z nich vystoupil v televizi a svou smrt popřel.
Nicméně, některé arabské zdroje z Damašku naopak tvrdí, že Asadovy dny v čele státu už byly sečteny dávno, neboť chod země de facto řídí ruská tajná služba, v jejíž hře prý stále významnější roli zaujímá dosavadní „přijatelný“ a halasný opozičník Kadrí Džamíl, z něhož by Rusové údajně rádi měli budoucího premiéra Sýrie. Asadovy příkazy prý už nikdo neposlouchá a v nejvyšších režimních patrech zuří tuhý boj o to, kdo si v „nové“ Sýrii uchová jakou pozici. I v rámci tohoto konfliktu se prý zabíjí, a tak je Sýrie lapena v bojích ze všech stran…
A ještě dodatek: syrsko palestinský spisovatel Salámí Kajlí strávil tři měsíce v syrském vládním vězení a popisuje ho jako „lidská jatka“…
Írán se dohodl s Mezinárodní agenturou pro atomovou energii (MAAE) na dalších kontrolách a inspekcích svého jaderného programu, a to v rámci jednání, která šéf MAAE Jukia Amano vedl přímo v Teheránu. Podle Amana byla „uzavřena dohoda“ o mechanismu, který poskytne MAAE další přístup na íránská jaderná zařízení, včetně vojenské základny v Parčínu. Podpis dohody by měl následovat „vcelku brzy“.
Tento diplomatický průlom přišel pouhý den před zahájením bagdádského kola rozhovorů s Íránem ve formátu 5+1. Obamova administrativa ho zatím nijak nekomentovala, nicméně v rámci summitu G8 před pár dny ještě Obama tvrdil, že „Írán není schopen přesvědčit světové společenství, že neusiluje o zbrojní jaderný program, což je pro nás všechny hluboká obava.“ Obama ale podle všeho dobře ví, jak to s íránským programem ve skutečnosti je, a tak jsou podobné slovní manifestace jen jakýmsi pláštíkem k uchování tváře obou stran. Svědčí o tom mimo jiné o prohlášení ministra obrany USA Leona Panetty, podle něhož vojenský úder proti Íránu „není v této chvíli vůbec zvažován“.
Podle izraelské televize uzavírání dohody v Teheránu přece jen trochu drhlo, když Íránci otevřeně obvinili MAAE, že informace, které získala při inspekcích, cíleně předává Izraeli, a to včetně jmen íránských jadernách vědců, kteří se pak stávají obětmi atentátů.
Proti dohodě mezi Íránem a MAAE se ale ostře vyslovil izraelský ministr obrany Ehud Barak, podle něhož se tím Íránci jen snaží vytvořit „klamný pokrok“, aby se před jednáním v rámci 5+1 vyhnuli nátlaku. Odmítnutí dohody o rozšíření mezinárodních inspekcí svým způsobem prokazuje, že Izrael není ve skutečnosti neznepokojuje íránský jaderný program jako takový. Možná v tom svou roli hraje hluboce zakořeněný iracionální strach, jak o tom mluvil Tom Segev, možná se jen izraelská vláda příliš upnula k představě, že válkou proti Íránu odvede pozornost od své expanze na palestinská území. Čert ví, od všeho trochu. Izraelský deník Haarec nicméně konstatuje, že neustálým odmítáním dohody s Íránem se „Izrael ve světě bude izolovat víc, než samotný Írán“.
Možná tím reagoval na neuvěřitelně „nenečasovský“ postoj rakouského ministra obrany Norberta Darabose, který připomněl, že Írán není s to vyrobit jadernou zbraň, a tak jsou izraelské pohrůžky zbytečné, a navíc dodal, že přítomnost Avigdora Liebermana v izraelské vládě je „nesnesitelná“. Útok na íránská jaderná zařízení by podle Darabose „vyvolal nekontrolovatelný konflikt v regionu a vytvořil by solidaritu a empatie v arabském světě vůči Íránu i ve světě jako takovém“. Tím, že Izrael „ukazuje prstem na nepřátele, jakými jsou Írán nebo Palestinci, se jen vyhýbá tomu, aby musel řešit vnitřní sociální problémy.“
Egypt. Historicky první -- lehce svobodné a hodně chaotické -- prezidentské volby jsou tu. Volební právo má 50 a půl milionu lidí, volit se bude v bezmála deseti tisících volebních místnostech (některé z nich jsou vyhrazeny jen pro ženy, většina je ale smíšených), ale co hlavně, o post se uchází hned 11 kandidátů – muslimové takoví i makoví, sekulární i pár Mubarakových pohrobků. Podle průzkumu by měli do druhého kola postoupit bývalý Mubarakův ministr zahraničí Amr Músa a bývalý Mubarakův premiér Ahmad Šafík, ale tvrdí to Al Ahrám, bývalá Mubarakova hlásná trouba, tak si raději počkáme (nemluvě o tom, že spolehlivý průzkum veřejného mínění v Egyptě je cosi velmi podezřelého). Obecně se ale velké šance opravdu dávají Músovi, zatímco o druhém kandidátovi pro druhé kolo rozhodnou dosud nerozhodnutí voliči.
Policie a speciální jednotky jsou ve stavu zvýšené bojové pohotovosti a juntovní premiér Kámil Ganzúrí nařídil všem ministerstvům a státním úřadům, aby daly svým zaměstnancům buď na dnešek nebo na zítřejší druhý den hlasování volno. Většina soukromých firem dává volno na hlasování na čtvrtek – pak bude pátek a sobota a hned je tu prodloužený víkend!
Než se ukáže, kdo tedy bude novým prezidentem a kterým směrem tudíž země bude zkoušet vyrážet, je tu trailer (s anglickými titulky) k dokumentárnímu filmu režiséra Amira Ramsíse Jews of Egypt:
Je to snímek svým způsobem přelomový. Egypťané (a já taky) se v něm úplně poprvé dozvědí, že to byl právě jeden z egyptských Židů, kdo v roce 1956 Násira varoval před invazí tří velmocí, a „Násir, jako vždy, nic neudělal, stejně jako v roce 1967“. Nebo že z Egypta pocházel známý levicový antisionistický aktivista Henri Curiel, který se angažoval v boji proti monarchii v Alžírsku.
BTW, dnes v Egyptě, nebo spíš vlastně v centru Káhiry, žije posledních asi osmdesát z původních Židů, vesměs už v pokročilém věku. K zajímavým okolnostem, za kterých ostatní odešli do Izraele, se třeba někdy vrátím.
A na závěr: Světová hokejová federace přijala za nového člena Katar. Tamní hokejový svaz byl ustaven před dvěma roky a týž rok už se hrálo mistrovství Kataru, kterého se zúčastnilo pět týmů. V současnosti mají v Kataru dvě kluziště a sedm desítek registrovaných hráčů. Už před Katarem do světové federace vstoupili hokejisté Kuvajtu a Spojených arabských emirátů. Podivné. Nebo ne?
