Západ i Írán dodávají zbraně do Sýrie, ale jen jedni jsou přitom ti zlí, Obama zkouší zakázat prodemokratické demonstrace v Jemenu, „Proč je česká vláda tak proizraelská?“ ptal se mě Tom Segev ještě před příjezdem Netanjahua do Prahy… a trochu navíc.
Začneme trochu obecněji o Sýrii, pro lepší pochopení faktu, že konflikt v Sýrii se z rámce „arabského jara“ přece je vymyká, a to hlavně svou komplexností. V Sýrii se totiž prolíná hned několik zásadních regionálních i mezinárodních konfliktů, což vše jen dál zamotává. Sýrie je například v centru arabsko-izraelského konfliktu, neboť leží na „ose“ Írán – Sýrie – Hizballáh, která přímo konfrontuje třeba americkou dominanci v regionu a izraelskou okupaci. Syrský sekulární režim je také protipólem feudálních islámských monarchií z Perského zálivu a k tomu je navíc svým způsobem garantem stability situace v Libanonu, a to i za cenu, že v mnoha případech těžce porušuje jeho svrchovanost. Proto je tamní konflikt nejen snahou zbavit se diktátora, ale pro mnoho vnějších sil i příležitostí prosadit své zájmy a překreslit tak politickou mapu regionu. Pokud by tedy mělo silám, které loni na jaře nastartovaly původní protivládní a prodemokratické protesty, jít o znovuoživení jejich cíle, měla by asi vzniknout nějaká nová opozice, nezávislá na USA či Saúdech.
To se ale snadno napíše, hůř provádí, byť půda pro takový krok rozhodně existuje. Dezorganizovaná exilová Syrská národní rada (SNC) se propadla do ještě hlubších problémů, když její nový šéf, v týdnu zvolený (nebo jmenovaný, vedou se o tom vášnivé diskuse) Burhán Ghaliún už nabídl svou rezignaci, a jak podotýká Joshua Landis na Syria Comment, SNC se dál rozpadá, neboť uvnitř jen sílí kritika nepravostí a „netransparentního zacházení s penězi“. Skutečným centrem opozice tak už nejsou západní metropole, které organizují sankce proti Damašku, ale ozbrojené, vesměs saláfistické gerily přímo v Sýrii. A do toho šéf OSN Pan Ki-mun nedávné krvavé sebevražedné útoky v Damašku připsal na vrub Al Kajdě: „Věřím, že za tím musí být Al Kajda,“ prohlásil. „Vytváří to velmi závažné problémy.“ Představa, že po boku Západu a „jeho“ rebelů bojuje v Sýrii i Al Kajda, je ale jaksi až nepatřičná, a tak Panův mluvčí následně slova svého představeného zmírnil, když prohlásil, že „OSN nemá pevné důkazy“, že by za teroristickými útoky opravdu byla Al Kajda. Nově se tedy mluví jen o „skupině s dostatečnou organizací a odhodláním“ a o terorismu, který „má podobný styl“ jako útoky kdekoli jinde. Aktuálně zabil sebevražedný atentátník v Dejr-i-zoru devět lidí a dalších sto jich zranil.
Další nepěkností syrských ozbrojených náboženských fanatiků je nově veřejná snaha popravit syrského exilového básníka Adonise, za to, že je stejně jako Asad alávita a k tomu ještě čímsi uráží islámské náboženství. Adonis, věčný čekatel na nobelovku za literaturu, přitom není žádný fanda Asadova režimu (a rozhovor, který před časem poskytl Literárkám, si můžete přečíst tady). Takové fatwy ale podle našeho vnímání regionu mohou vyhlašovat jen „šílení ajatolláhové“ z Íránu, a tak se v týdnu odváděla pozornost od vlastních problémů právě tímto vhodným směrem. Ve středu snad hlavní zahraniční zpráva dne konstatovala, že Írán dál posílá zbraně Bašáru Asadovi, a to navzdory sankcím OSN. Nejde přitom jen o to, že Západ si vyzbrojuje své vlastní diktátory zcela běžně a bez pozornosti mainstreamových médií, v tomto případě je dvojí metr ještě dvojitější.
Třeba Obamova administrativa zbraně do Sýrie posílá také, jen míří k dezorganizovaným a nekontrolovatelným gerilám, z nichž přinejmenším některé mají přímé vazby na Al Kajdu. Rada bezpečnosti OSN výslovně zakázala dodávky zbraní režimu, o vyzbrojování rebelů se výslovně nezmiňuje, nicméně rezoluce z února umožňující takový postup byla vetována a zvláštní vyslanec OSN Kofi Annan výslovně varoval Západ, aby rebelům nepomáhal dodávkami zbraní, protože se tím situace jen komplikuje.
Navzdory tomu (nebo právě proto?) ale začali rebelové v posledních týdnech získávat stále větší množství kvalitních zbraní, které jsou placené z Perského zálivu a jejich dodávky jsou koordinovány Spojenými státy (oficiálně se tomu říká „neletální pomoc“). Podle Washington Post je to známka nové strategie Obamovy administrativy, která vychází z předpokladu, že eskalace vojenského konfliktu je neodvratná.
Jistě, dodávky íránských zbraní syrskému režimu dosažení míru nepomáhají, nicméně házet vše jen na Teherán, zatímco USA, Turecko, EU, Saúdská Arábie, Katar a Spojené arabské emiráty budou dál v rámci sankcí OSN vyzbrojovat fanatické muslimy, je poněkud trapné. Ve finále je to tedy právě zahraniční zasahování do syrského konfliktu, co tento konflikt ve skutečnosti prodlužuje a navíc směrem, o němž jen málokdo něco tuší. Nicméně, až bude nynější příměří prohlášeno za mrtvé, objeví se dvě oficiální stanoviska, proč se tak stalo. Západ jen znovu zopakuje, že příměří bylo odsouzeno ke krachu od samého počátku, a to kvůli Asadovu režimu, jeho stoupenci a spojenci naopak vinu hodí na teroristickou taktiku povstalců a jejich spojenců. Ve skutečnosti přitom příměří porušovaly a porušují obě strany, ale to už bude jedno, protože se konflikt může hravě proměnit v otevřený boj NATO a GCC a jejich rebelů s vládními vojáky podporovanými Ruskem, Čínou a Íránem.
Jo, a Damašek v OSN bojkotoval slyšení o mučení. Prý víc informací dodá v roce 2014…
Politiku USA vůči Blízkému východu nyní poodhalila Obamova administrativa – nově lze uplatňovat ekonomické sankce vůči osobám či organizacím, ať už americkým nebo jemenským, které by se „stavěly proti“ politickému přerodu, který v Jemenu řídí USA. Po roce masových prodemokratických protestů, které požadovaly demisi amerického klienta Alího Abdalláha Sáliha, letos do čela státu nastoupil Sálihův letitý zástupce, generál Hádí. Podle dohody získal Sálih naprostou imunitu kvůli zločinům, které spáchal během dekád své vlády, a Hádího, který ve volbě neměl protikandidáta, Obama označil za projev demokracie a takřka vzápětí obnovil dodávky zbraní Jemenu.
Jemenci mezitím zjistili, že rošáda v čele diktatury jejich životy nijak nezměnila, a tak demonstrují dál, ale Obama nyní rozhodl, že kdokoli dělá obstrukce Hádího moci, každý kdo jeho vládu kritizuje a požaduje demokracii nebo každý, kdo by nedejbože financovat protivládní aktivisty, bude ministerstvem financí USA potrestán zmrazením účtů. Propast mezi Jemenci a jejich diktátorem se tím nejspíš ovšem jen dále prohloubí.
Obamova administrativa obecně cílí na ty, které jemenský stát nemá rád. Podle LA Times „není přesně viditelný rozdíl mezi americkými nálety bezpilotních letadel na ozbrojence, kteří chtějí útočit na Američany, a na ty, kteří chtějí svrhnout jemenskou vládu.“ A nový Obamův výnos, který je podle všeho v přímém rozporu s prvním dodatkem americké ústavy, jasně konstatuje, že jakýkoli zásah do amerického plánu instalovat Hádího coby nového jemenského diktátora „ohrožuje mír, bezpečnost a stabilitu“ Jemenu. Pod pojmem „mír, stabilita a bezpečnost“ je v tomto případě míněna další Spojenými státy podporovaná diktatura a stále intenzivnější útoky bezpilotníků. Do toho USA nyní konečně přiznaly, že příslušníci speciálních jednotek jsou v Jemenu nejen jako „cvičitelé“, ale že se účastní i „cílených protiteroristických operací“, jinými slovy, že američtí vojáci už bojují i v Jemenu.
Izrael/Česká republika. Máme za sebou historickou masovou návštěvu izraelských ministrů v čele s premiérem Benjaminem Netanjahuem v Praze a osobně mám dojem, že to byl naprostý sukces. Tedy pro současnou izraelskou ještřábí vládu, kterou podle Haarecu „pohání mesiášský zápal“.
V době, kdy i vlivný americký neokonzeravtivní think tank Rand varuje před útokem na Írán, neboť by to vedlo k exportu šíismu a následnému pádu sousedních zemí pod íránskou kontrolu, což Západ jistě nechce, -- a třeba New York Review of Book přirovnává izraelskou politiku k apartheidu -- český premiér Nečas prostoduše memoroval podporu izraelské „obraně proti Íránu“ (tedy podporu útoku), „právo Izraele na obranu proti teroristickým útokům“ (což je obvyklá formulka obhajující zabíjení Palestinců na okupovaných územích, naposledy ji použil třeba kandidát ODS na prezidenta a tehdejší šéf českého Senátu Přemysl Sobotka, když obhajoval masakry v Gaze v rámci Operace Lité olovo) a rovnou vyloučil i možnost, že by Palestinci směli dojít ke svému státu, když prohlásil, že „Česká republika nepodporuje jednostranné kroky, které nemohou přispět k mírovému procesu. Stabilní řešení musí být nalezeno na principu dvou států, které budou naplněním práva židovského a palestinského práva na sebeurčení.
Nečasovy patetické věty „Velmi dobře chápeme, v jaké situaci je Izrael jako malá, demokratická země ve velmi nebezpečném regionu a s velmi nebezpečnými sousedy. Vzpomínáme si na naši situaci ve 30. letech, když mělo malé, demokratické Československo sousedy, kteří ho chtěli zničit nebo zabrat část našeho území,“ asi netřeba ani komentovat. Je vcelku pochopitelné, že Netanjahu poté označil Českou republiku za „nejlepšího přítele Izraele v Evropě“, že se pochvaly Nečasovi dostalo i od Amerického židovského kongresu, přičemž o české pomoci v boji proti zločinům z nenávistí proti židovským komunitám v Evropě v téže době v Praze jednal i šéf Evropského židovského kongresu.
Když jsem minulý týden dělala rozhovor s izraelským historikem Tomem Segevem, přišla na závěr řeč i na postoje České republiky vůči Izraeli. Zavzpomínali jsme na Miloše Zemana a jeho přirovnání Arafata k Hitlerovi, na výše zmíněného Sobotku, který navíc pod záštitou Senátu organizoval semináře pro Mezinárodní křesťanské velvyslanectví Jeruzalém (ICEJ), které pro změnu posílá peníze do ilegální židovské osady na okupované palestinské území, čímž tedy Senát ČR vlastně podporoval porušování mezinárodního práva, nevynechali jsme ani dalšího prezidentského kandidáta, znovunalezeného Jana Fischera. A pak se mě pan Segev zničehonic zeptal: „A proč jsou vaši politici tak proizraelští?“ Netuším. Odpověděla jsem, že by se to dalo vysvětlit tím, že Česká republika nemá dodnes definovanou zahraniční politiku a v mnoha směrech tak jen slepě plní to, co vidí na očích Spojeným státům. Jinou odpověď, která by mohla fungovat i u nás, nyní nabídl předseda americké liberální židovské lobby J Street Jeremy Ben-Ami, když prohlásil, že se mnozí američtí kongresmani a senátoři bojí kritizovat Izrael, protože „žijí ve strachu“, že se stanou terčem „pronásledování“ ze strany proizraelských organizací. Když si k tomu ještě přibereme strip amerického kreslíře Eliho Valleye, na němž jsou Netanjahu s Obamou ve vesmíru a Netanjahu na submisivním Obamovi požaduje sex a nakonec mu okusuje ruce, aby sám přežil, zatímco mu ze Země tleskají američtí neokonzervativci, tak je to fakt o strach…
Nicméně, fakt, že pan Nečas podporuje válku a nepodporuje palestinskou státnost, zase není až tak důležitý, protože i kdyby své priority prohodil, nic se tím nezmění. O to zajímavější je, že americký týdeník Time si zvolil Netanjahua na obálku a k němu přidal mimo jiné i titulek: „Dobyl Izrael. Zvolí nyní mír nebo válku?“ Je ironií, že se Netanjahu na obálce Time objevil už v roce 1996 a titulek tehdy zněl: „Dokáže dosáhnout míru?“ Copak se asi bude u Netanjahua na obálce psát za dalších 16 let, v roce 2028?
Bahrajn. Desítky tisíc lidí v ulicích Mánamy demonstrovaly proti souhlasu krále Hamáda Chalífy vstoupit do formální unie se Saúdskou Arábií. Nominálně by mělo jít o společnou politiku ve sféře ekonomiky, bezpečnosti a zahraničních vztahů, vzhledem k tomu, jak jsou obě země ale velké, půjde de facto o anexi Bahrajnu. Většinu jeho obyvatel tvoří šíité, stejně jako v Íránu, kde už řada politiků i náboženských lídrů unii odsoudila. Podle nich je idea unie plně v souladu s plány USA uchovat v bezpečí svou pátou flotilu, která kotví právě v Bahrajnu a která by v případě útoku na Írán sehrála klíčovou roli. Masové demonstrace proti unii se proto konaly i v Íránu. Pro bahrajnskou monarchii je ovšem spojení s nejsilnější zemí GCC možným východiskem z chronické politické krize.
Tariq Ali k tomu nicméně podotýká: „To, co Íránci tvrdí, není přitažené za vlasy. Bahrajn je sám o sobě americkou námořní základnou. Pokud by chtěli, klidně by tam mohli mít demokratický systém. Problém s nastolením demokracie je ovšem ten, že by Američanům demokratická vláda mohla říct, ať jdou pryč. Proto Spojeným státům vyhovuje mít ten malý despotický ostrov a větší despotismus v Saúdské Arábii.“
A bahrajnský královský diktátor si mezitím zaletěl na slavnostní oběd ke královně Alžbětě II.
No nic. Dneska na závěr trošku starší, ale stále kouzelný citát z úst starého feministy, saúdského feudálního vladaře Abdalláha: „Pevně věřím v práva žen. Moje matka je žena. Moje sestra je žena. Moje dcera je žena. Moje manželka je žena,“ prohlásil v americké televizi ABC. (PS. Těch manželek má Abdalláh hned třináct).
what stands out most clearly in these leftist American Jews' assault on Walsh is how they have become addicted to the fable of the two-state solution. Their addiction to this fable - that argues that after a century of Palestinian devotion to the annihilation of Israel, the Palestinians are suddenly willing to meet Israel halfway - is what propels these Jewish activists to attack anyone who points out reality. It is what drives them to brand as a foe anyone with the temerity to suggest a better way forward.
The beauty of the two-state fable is that it puts the onus to make peace on Israel's shoulders.
If it is true that the Palestinians want to make peace, then Israel must make peace. And if all the Palestinians require to make peace is for Israel to quit Judea, Samaria and Jerusalem,
To maintain faith with this failed policy, Israel's leaders and representatives are not merely required to ignore the history of the past 90 years of Palestinian rejection and aggression
The real tragedy is of course not that the likes of Kampeas and Ben-Ami maintain faith with the fairy tale of Palestinian willingness to live at peace with Israel. The real tragedy is that this myth has been the official policy of the government of Israel for the past 19 years. Since then prime minister Yitzhak Rabin launched the peace process with Yasser Arafat in September 1993, to greater or lesser degrees, every Israeli government has kept faith with the two-state solution lie.
so, too, the Palestinians' election of Hamas in the 2006 elections, and their missile war against Israel from Gaza in the aftermath of Israel's complete withdrawal from Gaza in 2005, all made clear that they are not interested in a Palestinian state. Rather, their chief desire is Israel's annihilation.....
Consequentially, there is no chance whatsoever that the two state paradigm can work. .....
Indeed, the fact that there is no Palestinian leader willing to recognize Israel's right to exist makes clear that if a Palestinian state is established in Judea and Samaria - in addition to the de facto Palestinian state in Gaza - that state will be in state of war with Israel. All territory under its control will be used to attack the rump Jewish state. .....
Given the abject failure of the two-state paradigm, it is abundantly clear that for all the complications that may be associated with the application of Israeli sovereignty over Judea and Samaria, it is a better option for Israel than Israeli surrender of the areas.
Walsh's op-ed is not his first statement of support for Israeli annexation. Last September, ahead of the UN general assembly, Walsh authored Congressional Resolution 394 supporting Israel's right
to annex Judea and Samaria
in the event that the Palestinians asked the UN to recognize a Palestinian state outside the framework of a peace treaty with Israel. Forty-four other congressmen co-sponsored the resolution.
And this makes sense.
The Palestinians' decision to turn the issue of Palestinian statehood over to the UN constituted a substantive breach of the treaties the PLO signed with Israel. Those agreements stipulated that both sides agreed that their conflict would be solved through negotiations and not through unilateral actions. By ending negotiations with Israel and turning the issue of statehood over to the UN, the Palestinians canceled their treaties with Israel. Consequently, Israel is no longer bound by those accords and is
free to take its own unilateral actions, including applying its laws to Judea and Samaria as it did in Jerusalem and the Golan Heights in the past.
FOR HIS unstinting support for Israel, Walsh has been subject to an unbridled assault by leftist American Jews. Ron Kampeas from JTA, for instance, attacked Walsh, accusing him of being no different than Israel's enemies who seek to destroy Israel by ending its ability to define itself as a Jewish state through what they refer to as the "one-state solution."
Kampeas blasted Walsh for suggesting that Palestinians unwilling to live under Israeli rule could move to Jordan which, with its 75-percent Palestinian majority, is effectively the Palestinian state. To back up his condemnation, Kampeas quoted Robert Wright's excoriation of Walsh in The Atlantic.
There Wright wrote, "Offhand, I don't recall a member of Congress in my lifetime saying anything so grotesquely at odds with American ideals about ethnic relations and for that matter basic human rights."
For its part, the Jewish-run anti-Israel lobby J Street is mobilizing its supporters to bring about Walsh's defeat in the November elections by soliciting contributions to his Democratic challenger. J Street executive director Jeremy Ben-Ami wrote that "Walsh's prescription amounts to a call for an end to Israel as the democratic home of the Jewish people."
It is hard to know where to begin a discussion of this assault in which Jewish Americans attacked one of Israel's strongest supporters simply because he had the temerity to recognize reality and call for the US to support an Israeli victory against our enemies who seek our destruction.
"Those Palestinians who wish to may leave their Fatah- and Hamas-created slums and move to the original Palestinian state: Jordan.
http://www.newenglishreview.com/blog_months.cfm/custpage.cfm/frm/83650/blog_display.cfm/blog_id/31085
Netanyahu said that “Israel has no better friend in Europe than the Czechs”. According to a Times of Israel report: - 21. 5. 2012
An Israeli delegation, that included PM Netanyahu and several cabinet members of the new unity government met with Czech Republic President Vaclav Klaus, PM Petr Nečas and cabinet. They discussed Iran’s nuclear program and a central European missile defense shield. Netanyahu said that “Israel has no better friend in Europe than the Czechs”. According to a Times of Israel report:
http://www.newenglishreview.com/blog_months.cfm/custpage.cfm/frm/83650/blog_display.cfm/blog_id/31085
jake reseni?