Shrnuto: Teroristé v Sýrii zabíjejí ve velkém, ale může za to vláda (tvrdí Západ), která se už spojuje i s Al Kajdou (dodává exilová opozice), už i OSN ví, že jsou v Libyi mučeny tisíce lidí, Egypt si užil historicky první debatu prezidentských kandidátů a Obama se bojí, že Izrael zaútočí na Írán ještě před listopadem…
Za normálních okolností, kdyby se to stalo snad kdekoli jinde na světě, by teroristické útoky, při nichž zahyne přes 70 civilistů a stovky dalších jsou zraněny, vyvolaly vlnu sympatií s národem, který se stal terčem takového masakru. Pro Sýrii nic takového neplatí. Západní politici sice prohodili povinné věty odsuzující útok, přidali k nim ale celé odstavce odsuzující režim v Damašku.
Britský ministr zahraničí William Hague prohlásil, že „povinnost za dodržování příměří je na straně syrských úřadů“, ministerstvo zahraničí USA ústy mluvčí Victorie Nulandové pochválilo „legitimní syrskou opozici“ a dodalo, že syrská vláda „vytvořila podmínky“ k tomu, aby byla sama bombardována. Ministerstvo zároveň oznámilo, že chce v Radě bezpečnosti OSN požadovat „další akci“ proti Asadovu režimu. Francie, která už nějaký čas prosazuje do Sýrie ozbrojenou invazi, rovněž oznámila, že za sebevražedný útok nese „plnou zodpovědnost“ režim v Damašku.
Oba sebevražedné útoky byly zatím nejkrvavějšími za 14 měsíců konfliktu v Sýrii a režim v Damašku spolu se svými spojenci poukazuje na to, že měly „podporu ze zahraničí“. Při hlasité podpoře Západu a tmářských monarchií z Perského zálivu syrským rebelům by na takovém tvrzení nebylo nic divného, nicméně vzhledem k tomu, že svou účast v Sýrii hlásí Al Kajda a jí spřízněné organizace, nabízí se otázka, do jaké míry se zájmy Západu a Al Kajdy prolínají. Sýrie tvrdí, že sílící intenzita teroristických útoků dokazuje, že za nimi stojí Saúdská Arábie a její peníze, Rusko odmítá konkrétní státy jmenovat, podle všeho ale souhlasí, když jeho ministr zahraničí Lavrov mluví o určitých zemích, které „podnikají praktické kroky k tomu, aby situace v Sýrii explodovala v obrazném i doslovném smyslu“. „Vnější vojenský zásah“ dál odmítá i Čína.
Není příliš jasné, jaké jsou skutečné vazby mezi čistě teroristickými skupinami a přijatelnějšími frakcemi syrské opozice, nicméně vlažná reakce Západu na mohutné exploze – aktuálně prý další bomba vybuchla v Aleppu – vyvolává dojem, že je mu vlastně jedno, jakým způsobem a kdo režim v Damašku svrhne, hlavně aby byl svržen. A co pak?
Palčivou otázku, do jaké míry Západ v Sýrii spolupracuje s Al Kajdou, nicméně rázně „vyřešil“ šéf exilového „bince“ zvaného Syrská národní rada (SNC) Burhán Ghaliún, když prohlásil, že to Asadův režim se spojil s Al Kajdou, nechává si zabíjet své vlastní občany a ničit budovy, aby to vše mohl shodit na povstalce. Smysluplnost tohoto tvrzení připomíná letité a fakty rovněž nepodložené snahy propojit Al Kajdu s Íránem, nemluvě už o tom, že šéf Al Kajdy Ajmán Zavahrí onehdy sám vyzval své sympatizanty k podpoře syrských rebelů. A jako na potvoru důvěryhodnost SNC rozmetala Fronta na ochranu Levanty An Nusrá, která je napojená na Al Kajdu -- přihlásila se k teroristickým útokům v Damašku, které měly být odpovědí za útoky režimu v obydlených oblastech. Kdyby neumíralo tolik lidí a kdyby někdo věděl, jak syrský problém rozmotat, aniž by se situace ještě zhoršila, dalo by se Ghaliúnovu výroku úlevně zasmát.
Joshua Landis na svém Syria Comment přitom připomíná, že si konflikt vybírá svou daň – byla zavřena univerzita v Aleppu, studenti se radikalizují, v zemi je nedostatek mouky a dalších základních potravin, málo je pohonných hmot, stále častější jsou výpadky elektřiny a teroristické útoky vyhánějí lidi z měst, někdy i do ciziny. „Damašek by se měl začít obávat, aby se nestal něčím jako Bagdádem nebo Kábulem,“ konstatuje Landis.
Akutně se ovšem nedostává ani nápadů, jak ze syrské krize ven. Stephen Walt, spoluautor kultovní studie o izraelské lobby a americké zahraniční politice, v rámci jakéhosi mentálního cvičení z realpolitiky navrhuje, aby USA vsadily na Putina a přiměly ho, aby damašského letitého spojence Ruska pustil k vodě, a to výměnou třeba za to, že bude právě Kremlu uznán hlavní podíl na řešení této krize a k tomu by se nádavkem přihodilo i zrušení beztak zbastlené protiraketové obrany v Evropě a podobně. Moskva by měla volbu mezi svým ziskem a nebo sledováním, jak se režim v Damašku hroutí v rámci dalšího vývoje konfliktu…
Tož, uvidíme.
V každém případě se zdá, že svržení Asada je jediným cílem Západu, pak děj se vůle boží, asi jako po svržení Muammara Kaddáfího v Libyi. Nyní dokonce už i OSN vyjadřuje znepokojení, že v tajných věznicích nového „demokratického“ režimu je drženo na 4000 lidí. Jsou mučení a v některých případech po mučení následovala i smrt. A ministr financí oznámil rezignaci, protože se neuvěřitelně mrhá veřejnými prostředky, a to se prý děje proto, že „se nikdo nebojí Boha“.
Egyptská policie mezitím zadržela několik desítek kusů těžkých zbraní, včetně raket země-vzduch a 10 tisíc dělostřeleckých nábojů. Pašeráci ze Sinaje je nakoupili právě v sousední Libyi a údajně je hodlali použít proti „policii a armádě hlídajícím hranice“ – jiné hranice, než s pásmem Gazy a Izraelem Sinaj přitom nemá.
Zabavené zbraně jsou jen kapkou v moři ve srovnání s tím, jaké množství zbraní se v Libyi během války proti Kaddáfímu a hned po ní ztratily. Některé zbraně z Libye pod dohledem Saúdů a Kataru míří k povstalcům do Sýrie, jiné rovnou už překreslují mapy. I s jejich pomocí totiž například Tuarégové vytlačili vládní jednotky ze severu Mali a vyhlásili na tomto území, Azavádu, de facto nezávislý stát. V Mali následoval vojenský převrat…
V samotném Egyptě mezitím započaly prezidentské volby, zatím ovšem jen pro „expaty“ v zahraničí. Samotné volby v Egyptě se odehrají 23. a 24. května a horkým kandidátem na vítěze je podle všeho stále ještě dlouholetý Mubarakův „hodný“ ministr zahraničí a posléze šéf Ligy arabských států Amr Músa, v závěsu za ním oblíbený Abdil Moneim Abul Futúh, kdysi přední činitel Muslimského bratrstva, který byl ale z řad MB vyštván pro přílišnou nezávislost.
Včera se konalo cosi, co si desítky milionů Egypťanů ještě před rokem ani neumělo představit – televizní debata obou zmíněných kandidátů. Miliony lidí sledovaly, jak se dva politici snaží přesvědčit voliče o své pravdě a kvalitě, což je z pohledu demokracie pokrok až neuvěřitelný, z pohledu Egypta se tím snad s konečnou platností zhroutil komplex faraónů, petrifikované moci dosazované shora a vládnoucí na věčné časy.
Sama debata je ke shlédnutí (v arabštině) tady, ale pozor, trvá to skoro čtyři hodiny. Sumář: při výkopu Músa zaútočil na Futúha kvůli jeho postoji k šaríji a jeho minulosti v řadách Gamá´a islamíja, teroristické Islámské skupiny, Futúh mu to vrátil odkazem na jeho věrnou službu Mubarakovi. Ostrá výměna názorů pokračovala dál, přičemž se Futúhovi podle všeho podařilo voličům připomenout, že na rozdíl od Músy vždy stál na straně revoluce, načež ho Músa obvinil z populismu, kdy je „s muslimy muslimem a s liberály liberálem“.
Oba se shodli na nutnosti nezávislosti justice a oba se plamenně vyjádřili i o nutnosti přistřihnout křídla „armádnímu průmyslu“, ale nic konkrétního – pro jistotu – v tomto směru nezaznělo. Oba se rovněž rozplývali, jak jim leží na srdci osud nejchudších spoluobčanů, podpořili minimální mzdu a Futúh byl při vykreslení ekonomických plánů přece jen konkrétnější, když mluvil o progresivním zdanění, státních podporách, zajištění zdravotní péče a dostupnosti kvalitního vzdělání.
Trochu se rozešli v názoru na Izrael: podle Músy je to „protivník“, byť Egypťané jako takoví ho vnímají jako „nepřítele“, podle Futúha je to rovnou „nepřítel“. Músa přitom izraelskou politiku označil za agresivní (slovní základ pro agresivní a nepřátelský je v arabštině týž). Oba ale slíbili, že „přehodnotí“ mírovou smlouvu s Izraelem z roku 1979. Není zatím jasné, co si pod tímto pojmem představují, nicméně Músa už před pár dny prohlásil, že smlouva je „mrtvá a pohřbená“. (Mimochodem, sázka na protiizraelský sentiment je sázkou na jistotu: parlamentní výbor pro arabské záležitosti v podobném duchu rovnou vyzývá k ekonomickému bojkotu Izraele a 61 procent Egypťanů chce mírovou smlouvu anulovat – loni jich podobný názor mělo o 7 procent méně).
S postupem debaty se právě Músa jevil podrážděnější a nervóznější a coby starý diplomat naprosto ustřelil, když o Íránu mluvil jako o „arabském státu“.
Jen pro dodání atmosférky, předvolební televizní reklamy:
Futúh mluví o spravedlnosti, hodnotách a slibuje, že během svých prvních 100 dní ve funkci obnoví bezpečnost v zemi a dotáhne Egypt do dvacítky nejsilnějších zemí „budoucího“ světa.
Músa zase mluví o výzvách, které před Egyptem stojí, a ukazuje lidi z různých vrstev obyvatelstva a zdůrazňuje jednotu atd atp. Egypťané se tomu klipu prý dost posmívají, protože jim připomíná jakousi oblíbenou reklamu na margarín:
Mezitím zase trochu ožívá Husní Mubarak. Zatímco ani více než po roce nový stát nebyl s to propracovat se k jeho miliardám na zahraničních, vesměs západních kontech, někdejší prezidentský (a juntou zakázaný) kandidát Chajrát Šatír tvrdí, že Saúdská Arábie Egyptu za vydání Husního Mubaraka slíbila čtyři miliardy dolarů. „Ta suma ale byla příliš nízká,“ prohlásil. Nyní ale Saúdská Arábie, ve snaze udržet si vliv na vývoj v Egyptě, slíbila pomoc ve výši půl miliardy dolarů a navrch do egyptské centrální banky uloží další miliardu.
Izrael. Čelní představitelé Obamovy administrativy jsou znepokojeni nedávným politickým veletočem, v jehož rámci se k bloku Likud do vlády přidala opoziční Kadima, neboť to prý posiluje vyhlídky na izraelský útok proti Íránu ještě před listopadovými prezidentskými volbami v USA. Podle nejmenovaných zdrojů byl Kadimě nabídnut podíl na vládě výměnou za podporu právě pro útok a souhlas Kadimy je tak nyní očividný.
Ministr obrany USA nebo přední bezpečnostní experti z Izraele sice tvrdí, že Írán jadernou zbraň nemá a ani ji nevyvíjí, to ale v zásadě není argument, který by útok a případnou válku mohl odvrátit. Ve hře je ale spousta iracionálních myšlenkových pochodů, které zafungovaly už při izraelském útoku proti arabským zemím, který dnes známe coby šestidenní válku z roku 1967. „Neznali jsme záměry arabských států, ale důležitější byla otázka, proč si Izraelci mysleli, že jsou v ohrožení,“ řekl mi ve středu izraelský historik a novinář Tom Segev. „A to má úzkou spojitost s holocaustem. Holocaust tvoří značnou část naší identity a v roce 1967 si Izraelci opravdu mysleli, že obzvláště Egypt je připraven je vyhladit. Neměli jasno v tom, co slovo „vyhladit“ znamená – bude nás Egypt okupovat? Nebo jen zničí naše města? Nebo nás opravdu všechny vyhladí? V Izraeli tehdy opravdu všichni Násira ztotožňovali s Hitlerem. Bylo to z části upřímné přesvědčení, z části byli Izraelci samozřejmě zmanipulováni svou vlastní vládou.“
Tenhle citát berte jako nenápadnou upoutávku na velký rozhovor s Tomem Segevem nejen o jeho biografii Simona Wiesenthala, který najdete v příštích tištěných Literárkách. BTW, na základě výše řečeného si Tom Segev myslí, že válka proti Íránu bude.
Palestina. Asi není zvláštní, že zatímco Victoria Nulandová přesně ví, jak je to v Sýrii, na otázku ohledně palestinských vězňů, kteří drží hladovku v izraelských věznicích, „neměla co říct“. Na podporu hladovkářů se po celém Západním břehu konají masové demonstrace, jejichž účastníci v Ramalláhu zablokovali budovy zastupitelstva OSN pro okupovaná území a Mezinárodního výboru Červeného kříže.
Do toho nový francouzský prezident Francois Hollande prohlásil, že sílící bojkot Izraele a jeho zboží v rámci hnutí BDS je ilegální, francouzský soud zamítl žalobu proti jedné z organizací BDS, a to s tím, že bojkot státu nemůže být považován za podněcování k diskriminaci, jak by tomu bylo, kdyby byla bojkotována nějaká specifická skupina obyvatelstva.
Bahrajnský feudální režim oznámil, že vystupňuje zásahy proti prodemokratickým protestům. Není jasné, co se tím míní, protože už nyní se do lidí střílelo dusivým slzným plynem a brokovnicemi, prezident Obama v každém případě podepsal zákon o obnovení dodávek blíže nespecifikovaného objemu zbraní do Bahrajnu. Asi za odměnu.
Aby to nebylo málo zamotané, tak výbušné slipy v Jemenu měl na starosti saúdský agent spolupracující se CIA, který je přitom ještě občanem Velké Británie, asi saúdského původu.
V parlamentních volbách v Alžírsku – za účasti 42 procent voličů – zvítězily doposud vládní strany. Revoluce se nekoná.
řve rozladěnej šéf Literárních novin na nejusilovnější pracovnici...