Takže slipy v Jemenu byly asi pravé, ale atentátník určitě ne, ve volbách v Sýrii zvítězí baasisté pod hlavičkou různých nových stran, USA netuší, co si mají s Damaškem počít, i když volba není až tak těžká, další spekulace o politicko/volebním veletoči v Izraeli…
Takže se najednou ukazuje, že velký úspěch CIA při zmaření dalšího teroristického útoku zase až tak velký nebyl – to jen americká vláda si ho sama vymyslela, pak sama zmařila a pak se za to sama pochválila. Chlapík, který ve výbušných slipech chyběl, se ukázal býti agentem saúdské tajné služby, který pracoval i pro CIA.
Obamova administrativa prakticky celé úterý strávila chlubením se v médiích, jaký zákeřný útok že se to podařilo zmařit, nakonec se ale začalo připouštět, že podobně jako mnoho dalších „úspěšně zmařených“ teroristických pokusů, i tenhle byl od samého začátku dílem samotné CIA. Mnohem víc než důkaz, že CIA je opravdu s to ochránit americké území před teroristickým útokem, celá kauza ve finále jen dokazuje, že CIA je s to shánět zbraně z pochybných zdrojů a v případě potřeby vyhazovat do vzduchu letadla.
Je příznačné, že i tak celá pochybná kauza slouží různým partikulárním zájmům. Třeba šéf FBI Robert Mueller „hrozbu“, kterou si připravila CIA, vzal za záminku k tomu, aby jeho úřad mohl provádět elektronické sledování bez soudního povolení. Logika pochybná, ale to nevadí. A kongresmani Pete King a Charles Ruppersberger zase ostře odsoudili média za to, že informují i o „druhé polovině“ příběhu o „teroristickém útoku“, čímž prý ohrožují veškeré americké válečné úsilí a „riskují životy Američanů“…
(Mimochodem, hodně to vše připomíná nedávný případ amerických „anarchistů, kteří chtěli vyhodit do vzduchu most v Ohiu“, neboť i tento „útok“ se „odehrál“ z iniciativy bezpečnostní agentury, tentokrát FBI – agent povzbudil čtyři nespokojence, vysvětlil jim, že pokojné demonstrace jsou nanic, ukázal jim most, dal nefunkční bombu a pak je zatkl, čímž útok „zmařil“ a veřejnost byla ujištěna, že jí „v žádném okamžiku nehrozilo žádné nebezpečí“, protože FBI bdí… Jak prosté. Až tak trochu k zbláznění.)
Ale zpátky k Jemenu. Pentagon oznámil, že do této země posílá zpátky příslušníky svých speciálních jednotek, údajně kvůli výcviku jemenské armády. Obecně lze ale říci, že je to spíš důkaz, že se USA podařilo navzdory masovým prodemokratickým protestům, které trvaly skoro rok, uchovat v Jemenu status quo. „Začali jsme do Jemenu vracet malé počty cvičitelů,“ popsal tento krok mluvčí Pentagonu, přičemž Obamova administrativa už v březnu obnovila Jemenu vojenskou pomoc. To vše značí jediné – nový jemenský „prezident“ generál Hádí přijímá příkazy z Pentagonu stejně tak, jak to činil jeho předchůdce, diktátor Alí Abdalláh Sálih.
Obama nedávno pro potřeby CIA schválil nově definované útoky bezpilotních letounů v Jemenu – nově už se smějí zabíjet i lidé, které CIA neumí identifikovat. A nejmenovaný vládní zdroj pro agenturu AP nyní konstatoval, že vojáci, kteří jsou nyní „vraceni“ do Jemenu, patří ke zvláštním jednotkám a fungují na utajovanějším základě, než běžná armáda. Jejich role bude podle všeho překračovat „běžný výcvik“, což značí, že je to jen další příklad, kdy Obama vysílá vojáky do akce v zahraničí bez souhlasu Kongresu nebo vědomí „amerického lidu“.
Zkrátka, jak pravil Noam Chomsky v analýze americké zahraniční politiky po propuknutí arabského jara: „USA a jejich spojenci udělají vše, co bude v jejich silách, aby zabránily skutečné demokracii v arabském světě.“
To se ale samozřejmě vztahuje i na ostatní země. Včetně Sýrie, byť tam už se o alespoň náznak demokracie nehraje už dlouho. Už třetí den nějak neumím najít výsledky parlamentních voleb, které byly první „pluralitní“, byť podle všeho v nich znovu zvítězí dekády vládnoucí strana Baas – její členové se nyní jen rozplynuli do všech možných i nemožných politických stran, a tak se mohou tvářit zcela nově a demokraticky. Pro lepší představu, mám dojem, že něco podobného jsme kdysi zažili i u nás s členy KSČ.
Vyslanec OSN Kofi Annan do toho připouští, že příměří je porušováno z obou stran, nicméně dál vyzývá „mezinárodní společenství“ k podpoře svého mírového plánu, protože je to možná „poslední šance, jak se vyhnout válce“, do níž by Sýrie upadla, pokud by příměří krachlo. Obě strany konfliktu přitom dál zveličují útoky druhé strany a bagatelizují ty své, nicméně je zřejmé, že od vyhlášení příměří násilí v zemi dramaticky pokleslo.
Západ opakovaně dává najevo, že mu příměří nevyhovuje, a stupňuje podporu rebelům, mezi nimiž už převládají „čistí“ džihádisté. Saláfistická Syrská svobodná armáda mezitím otevřeně připouští, že příměří využívá k tomu, aby se přeskupila a posílila k dalšímu boji, její velitel pohrozil dalšími teroristickými útoky (a dvě mohutné exploze dnes otřásly Damaškem, přičemž zahynuly na čtyři desítky lidí), zatímco exilová Syrská národní rada, velmi pochybná instituce udržovaná při životě podporou Západu a penězi z Perského zálivu, podepsala „dohodu o partnerství“ s miamskými anticastrovskými Kubánci při svrhávání obou „svých“ režimů. To je už fakt hodně divné – a nebo je to po přebírání zkušeností od kosovské UCK jen stvrzení míry, s níž je syrská opozice řízena z USA.
Šéf amerického senátního zahraničního výboru John Kerry mezitím prohlásil, že Spojené státy musejí zintenzivnit své zasahování do Sýrie, přičemž zmínil vytváření „bezpečnostních zón“ a případně i vyzbrojování a výcvik opozice. Nevyslovil se rovnou pro koordinovanou vojenskou agresi, konstatoval ale, že po jednání v Káhiře a jordánském Ammánu, kde se setkal i s ruským ministrem zahraničí Sergejem Lavrovem, americká politika musí spočívat v sesazení Bašára Asada, čehož se ale nedosáhne, dokud se „nezmění poměr sil na zemi“. „Koncept bezpečných zón je realitou hodnou diskuze,“ míní Kerry. „Koncept spolupráce s Tureckem a Jordánskem, kdy jsou všichni na stejné straně, může přinést i (vojenský) výcvik (opozičních sil). Pokud budeme s to posílit jednotu opozice, můžeme začít zvažovat zbrojní pomoc a podobné věci.“
Nicméně, zdá se, že Kerryho rétorický cíl, kterým je „ochrana civilistů“ se s vyzbrojováním džihádistů „jaksi“ logicky míjí, tím spíš, že podle expertů je „jaksi“ mimo i sám koncept bezpečných zón. „Humanitární koridory by bylo velmi obtížné chránit a mohly by vzniknout nová krize kolem uprchlíků, neboť hrozí, že by zoufalí civilisté zaplavily nejen tyto zóny, ale i sousední státy,“ konstatoval před sněmovní zahraniční komisí Marc Lynch z George Washington university. Bezpečné zóny by si v některých případech žádaly nasazení letectva, nicméně Asadova „protivzdušná obrana je rozmístěna u městských lokalit, což znamená, že by pokusy o její eliminaci mohly vést ke značnému počtu civilních obětí.“ „Utvoření a ochrana bezpečných zón v Sýrii by si tak vyžadovalo významné a dlouhodobé investice vojáků a zdrojů, aniž by přitom nějak muselo urychlit Asadův pád.“
Vyzbrojování nebo výcvik syrských džihádistů, jak ho obhajuje Kerry, je také mimo, protože by jen těžko změnily poměr sil, ale ve svém důsledku by jen mohly eskalovat reakci vládní armády. Nemluvě o tom, že i náčelník sboru náčelníků štábů amerických ozbrojených sil generál Martin Dempsey tvrdí, že „postasadovská Sýrie by byla nekontrolovatelná“.
Ať si tedy kdo chce, co chce říká, zdá se, že v Sýrii jsou ve skutečnosti reálné jen dvě možnosti: Buď opatrný vývoj k politickému usmíření a reformám pod vedením současné syrské vlády a pod dohledem Kofiho Annana, Moskvy, Pekingu (a nejspíš i Teheránu) NEBO nebezpečná eskalace a militarizace stávajícího konfliktu, do něhož by se zapojilo o to víc zahraničních džihádistů, kteří by se pak mohli rozprchnout po celém Blízkém východu a destabilizovat třeba i horkotěžko udržované (z pohledu džihádu „zrádcovské“) proamerické feudální režimy v Perském zálivu.
Takže, uvidíme.
Izrael. Po nenadálém zrušení předčasných voleb a nástupu opoziční strany Kadima do vlády premiéra Benjamina Netanjahua, se v Tel Avivu konala demonstrace na protest proti této frašce. Lidé si totiž velmi dobře pamatují, že šéf Kadimy Šaul Mofaz ještě 28. března slavnostně prohlašoval, že nikdy nevstoupí do této „zlé, zkrachovalé a hloupě zabýčené“ vlády, a tak není divu, že většina Izraelců podle průzkumu vnímá tenhle veletoč jen jako cynický pokus Netanjahua a Mofaze upevnit svou politickou moc. Izraelská policie protivládní demonstraci označila za „ilegální“ a zatkla několik novinářů, kteří akci nedaleko ústředí bloku Likud v centru Tel Avivu, pokrývali.
Oficiální komentáře k nově vzniklé vládě se prozatím točí kolem snah o uzákonění povinné vojenské služby pro ultraortodoxní židy a kolem neurčitých Mofazových příslibů jakýchsi „volebních reforem“, které mají podle všeho udržet jeho Kadimu v reálné politické hře (neboť průzkumy před zrušenými předčasnými volbami jí předpovídaly voličský propad). Skutečnou otázkou je, jaký vliv bude mít nová „vláda jednoty“ na plánovaný útok na Írán. Zářijové volby podle některých názorů otevíraly cestu k říjnovému útoku, nicméně nyní se vše ještě zjednodušuje, protože případných kritiků války jejich vstupem do vlády ubylo.
Izrael už podobnou situaci zažil. Dvě velké strany se spojily do jednotné vlády, přičemž šéf jedné z nich, konkrétně Menachem Begin, přijal jen nevýznamnou pozici v kabinetu Leviho Eškola, a to jen pár týdnů před izraelskou ofenzívou, která zahájila šestidenní válku v roce 1967. Begin tehdy tvrdil, že do vlády musel vstoupit ze zodpovědnosti vůči národu.
Je zajímavé, že vstupem do vlády, která je vedená Likudem, Kadima uzavřela svou cestu. Kdysi vznikla odtržením od Likudu, který vedl Ariel Šaron, pak se do jejího čela dostal bývalý člen Likudu Mofaz, a teď je zpátky u Likudu. Ve volbách, které by se tedy podle nového scénáře měly konat v roce 2013, budou voliči mezi oběma stranami rozlišovat opravdu jen těžko.
Americký viceprezident Joe Biden mezitím při projevu před 1600 konzervativními rabíny v Atlantě dal Izraeli k útoku na Írán zelenou: „Příležitost ještě nezmizela pro Izraelce, pokud se rozhodnou jednat vojensky sami,“ prohlásil. „Nesvěřil bych svou vlastní bezpečnost nikomu jinému, ani kdyby to byl oddaný, oddaný, oddaný přítel jakým jsou Spojené státy.“ A obranný podvýbor Sněmovny reprezentantů do toho schválil dodatečných 948 milionů dolarů na vojenskou pomoc Izraeli, která tak v roce 2013 dosáhne rekordní hranice čtyř miliard.
A už jen stručně:
Libyjští povstalci zaútočili na sídlo prozatímní vlády v Tripolisu, objevují se úvahy, že by se vláda odstěhovala mimo hlavní město, kde by bylo bezpečněji. Libye se mezitím handrkuje s Ukrajinou o luxusní letoun, který si objednal ještě Kaddáfí – Tripolis namísto 25 milionů dolarů za letadlo nabízí propuštění 20 Ukrajinců držených v libyjských věznicích. Kaddáfíovský blog Libya SOS tvrdí, že se k volbám dosud registrovalo jen 330 tisíc Libyjců.
V Alžírsku, kterého se arabské jaro prakticky nedotklo, se dnes konají parlamentní volby. Zájem voličů o ně je minimální, část opozice je rovnou bojkotuje.
Podpora válce v Afghánistánu dosáhla rekordního minima – pro ni je jen 8 procent Američanů, proti 66 procent.
Turecko nebude brát zřetel na zatykač Interpolu a nevydá do Iráku vicepremiéra Tárika Hášemího.
A zaujalo mě i to, že kvůli finančním těžkostem zastavil svou činnost Izraelský svaz stolního tenisu.
