Arabové mají radost z prohry Sarkozyho, v Izraeli je zase všechno jinak (ale jak?), podivný mírový proces, který nikam nevede, ale přesto všem (s výjimkou obyčejných Palestinců) náramně vyhovuje, a ještě podivnější slipy, které CIA našla v Jemenu…
I Blízký východ slaví vítězství Francoise Hollanda ve francouzských prezidentských volbách. Nepokrytou radost má třeba syrský tisk. Al Watan se raduje, že je duo „Sarkozy-Juppé „na smetišti dějin“, protože ti dva se „15 měsíců snažili najít prostřednictvím Rady bezpečnosti OSN cestu, jak pod falešnými záminkami zničit Sýrii.“ Egyptské blogy pro změnu připomínají, že Sarkozy byl „drahým přítelem“ diktátora Mubaraka, přičemž se připomíná, že vztahy za posledního socialistického prezidenta, Francoise Mitterranda, byly takřka dokonalé a vedly k rozvoji ekonomických, politických i kulturních vazeb. Egyptská televize dokonce oznámila výsledky voleb ve Francii o 40 minut dříve, než byly zveřejněny v samotné Francii.
Nicméně, o Hollandově zahraniční politice se během předvolební kampaně moc nemluvilo, a tak ani není jasné, jaký postoj k Blízkému východu vlastně zaujme. Podle zdrojů z jeho okolí bude vůči Sýrii nebo Íránu dál razit tvrdou politiku, na druhou stranu ale podle všeho urychlí odsun vojáků z Afghánistánu, a to nejspíš už do konce letošního roku. (Afghánská vláda na to vzdorně prohlásila, že se udrží i bez 3400 francouzských vojáků.) K Sýrii se ostatně Hollande vyjádřil v tom smyslu, že pokud by Rada bezpečnosti OSN vyjádřila souhlas, bude se Francie podílet jak na invazi do Sýrie, tak i na její okupaci. O íránském civilním jaderném programu zase řekl, že je to „hrozba světovému míru“.
Izraelci francouzského původu přitom ale rychle kriticky reagovali na to, když Hollande poděkoval francouzským muslimům za jejich podporu ve volbách, a označili to za hrozbu francouzské židovské komunitě. Evropský židovský kongres nicméně Hollanda pochválil, že „naslouchá“ židovské komunitě.
Ostatně, podle oficiálních výsledků volilo Sarkozyho 92,8 procenta Francouzů v Izraeli, v Alžírsku to bylo jen 12 procent, v Libyi 57 procent, 29 procent v Tunisku, 68 procent v Libanonu, 30 procent v Sýrii a 40 procent v Egyptě. To jsou ale francouzští občané, troufnu si říct, že pro mnoho, ne-li pro většinu, Arabů zůstane Sarkozy v paměti jako ten, kdo si od Kaddáfího půjčil desítky milionů na volební kampaň (zapírání mu v tomto případě nepomůže), aby se stal prezidentem Francie, a pak svého přítele a věřitele zradil a zabil.
Izrael. V posledních dnech se Izrael už chystal na předčasné volby, které se měly podle rozhodnutí z neděle konat 4. září, ale po neděli přišlo pondělí a ve dvě ráno už bylo všechno jinak – předčasné volby byly zrušeny. Právě ve dvě ráno bylo totiž oznámeno, že se hlavní opoziční strana Kadima přidává k vládní koalici a její šéf Šaul Mofaz dostane post vicepremiéra a ministra bez portfeje. Kadima za to slíbila, že nebude usilovat o předčasné volby a že tedy nechá premiéra Benjamina Netanjahua pevně v sedle až do řádných voleb na podzim 2013.
Tento krok přišel jako blesk z čistého nebe, neboť například Knesset byl celý večer ve fázi vlastního rozpouštění, nyní ale bude pokračovat, a navíc ve stejném složení. Netanjahu v předčasných volbách viděl cestu „ke stabilizaci politické situace“ v Izraeli, co tedy jeho nový tah pro vnitropolitickou situaci (nemluvě už o potenciální válce proti Íránu) bude znamenat, není zřejmé. Neví se zatím ani to, jaká ministerstva Kadimě výměnou za podporu vládě připadnou, spekulovalo se o tom, že by měl post ministra zahraničí opustit krajní pravičák Avigdor Lieberman a uvolnit ho pro Mofaze. Jisté zatím podle všeho ale je, že Kadima dostane křeslo šéfa parlamentního výboru, který rozhodne o osudu zákona o povinné vojenské službě pro ultraortodoxní židy. Podle verdiktu Kadimy se tak zároveň nejspíš rozhodne i tom, zda náboženské strany v koalici zůstanou či nikoli. A jasné není ani to, jak se Kadima zachová v otázce války proti Íránu, její někdejší šéfka Tzipi Livniová nicméně nedávno právě na protest proti zahraniční politice Netanjahuovy vlády odešla nejen ze strany, ale i z Knessetu. Proti útoku na Írán se v posledních dnech staví i někdejší premiér za Kadimu Ehud Olmert.
Je přitom kuriózní, že Netanjahu i o svém novém kotrmelci mluví jako o „kroku ke stabilizaci situace“ a tvrdí, že „nastal čas na změnu agendy státu“. Mofaz dodal vágní slova o „společném postoji vůči výzvám, které nejsou jednoduché“… na což šéfka opoziční Strany práce Shelly Yacimovichová, která měla být hlavní Netanjahuovou soupeřkou v předčasných volbách, na tiskové konferenci položila otázku: „Věří tady někdo byť jedinému slovu, co Mofaz vypouští ze svých úst?“
(Ultraortodoxní strany se už včera začaly modlit, aby v po předčasných volbách neskončily v opozici, nyní tam ale nejspíš skončí i bez voleb.)
Sakra, co mi to jen ta nepřeběhlická rošáda připomíná? Není náhodou ze Šaula Mofaze takový malý izraelský lumpeake?
Izrael/Palestina. Nicméně, podle Netanjahua je prý jeho nová „vláda jednoty“ s to rozjet „zodpovědný mírový proces“ s Palestinci, čemuž ovšem nevěří už vůbec nikdo. Podle Palestinců (a nejen jich) je mírový proces dávno mrtvý, pokud tedy vůbec kdy „žil“, a výmluvná je v tomto směru i letošní zpráva International Crisis Group nazvaná „Císař je nahý: Palestinci a konec mírového procesu“. Dokument konstatuje, že zatímco v mírový proces věří málokdo, mnozí ho využívají -- pokračující jednání pomáhají Washingtonu zvládat vztahy s arabským světem, Evropané si financováním palestinské samosprávy koupili místo u jednoho z nejprestižnějších diplomatických stolů současnosti, hned vedle Ruska a OSN, zatímco Izrael se může mírovými rozhovory zaštiťovat před mezinárodní kritikou a tlakem.
Ačkoli Palestinci kvůli statu quo prohrávají nejvíc, ani pro ně není výhodný úplný konec rozhovorů, míní ICG. S koncem jednání by přišel konec palestinské samosprávy a s ní i konec politických a ekonomických výhod, které k sobě poutá. Pro palestinské elity mírový proces znamená relativní komfort na Západním břehu a soustavnou, vysokou diplomatickou pozornost. Bez rozhovorů by celé hnutí Fatah ztratilo většinu svého smyslu a stalo by se terčem ještě ostřejší kritiky ze strany Hamasu. Nejčastěji se ale jako hlavní smysl pokračujících jednání uvádí argument, podle něhož by bez rozhovorů nastalo vakuum, které by bylo zaplněno chaosem. Výsledkem toho všeho je, že se mírový proces i se všemi svými závažnými problémy stal kolektivní drogou, která slouží mnoha stranám a mnoha jejich potřebám a zdá se, že samo dosažení dohody už dávno ani není cílem procesu. Jakkoli je těžké si takový výsledek v současnosti představit, ještě těžší je představa, že by jednání nebyla.
Nezvratnou pravdou tak je, konstatuje ICG, že dvě dekády po zahájení mírového procesu všichni jeho účastníci předstírají: že obnovení rozhovorů může v aktuálním kontextu vést k úspěchu; že lze dohody dosáhnout relativně brzy; že ke Blízkovýchodní kvartet efektivním prostředníkem; že palestinské vedení myslí vážně své vlastní sjednocení (nebo OSN, nebo lidový odpor, nebo rozpuštění samosprávy). To ale zároveň neznamená, že by proces vykolejil zcela. Pokračující setkávání a dokonce i některé dílčí dohody jsou možné jen proto, že tolik stran je zainteresováno na pokračování procesu. Trvalý mír ale nepřinese. „Prvním krokem by muselo být odvyknutí od škodlivé závislosti na zbytečném procesu a přiznání si, že proces právě takovým je, přiznání si, že císař je nahý.“
Jemen. Agentura AP vypustila do světa zprávu, podle níž CIA překazila rejdy dalšímu „slipovému“ teroristovi, skoro jako přes kopírák s kauzou Umara Farúka Abdulmutallaba. Nové výbušné slipy se našly v Jemenu, není ovšem jasné, co je s chlapíkem, který je měl nosit. Slipy ale prý „nesly všechny znaky“ předchozích útočných pokusů Al Kajdy Arabského poloostrova (AQAP). CIA nyní ujišťuje, že slipy „nikdy nepřestavovaly hrozbu“, ale že byly významně vylepšené oproti těm, které měl na sobě Adbulmutallab – ty mu dokázaly jen popálit rozkrok a vyděsit spoustu lidí. Nový atentátník, ať už jím měl být kdokoli, si podle CIA beztak nejenže slipy nenavlékl, ale ani neměl vybraný žádný cíl a ani si nekoupil letenku. Tohle všechno sice CIA ví, není si ale jistá, jestli by nové letištní scannery dokázaly výbušné jemenské slipy odhalit.
Divná kauza. Připočteme-li k tomu ještě souhrn českých médií, je to ještě divnější. Kdo je teda naostro?
Nicméně, v jihojemenské provincii Abján se dál bojuje, nově příslušníci hnutí Ansar Šaríja zabili při útoku na armádní kasárna nejméně 32 vládních vojáků. Útok byl podle všeho odpovědí na pondělní nálet amerických bezpilotníků na sousední provincii Šabuá, při němž byli zabiti dva údajní příslušníci AQAP. Jedním z měl být podle amerického tvrzení sehrát jakousi významnou roli při útoku na USS Cole v roce 2000. Ansar Šaríja nicméně dodává, že útok na kasárna by rovněž odpovědí na snahu nového jemenského prezidenta/diktátora Hádího ozbrojence na jihu Jemenu porazit. Bojovníci Ansaru ovládají Abján od loňského června a už armádě uštědřili hodně tvrdých porážek.
Generál Mansúr Hádí, který v čele Jemenu vystřídal dlouholetého diktátora Alího Abdalláha Sáliha, přitom podle některých zpráv nemá armádu pod kontrolou. Značné slovo si v ní udržuje Sálihův syn Ahmad, velitel Revolučních gard, a ten odmítá poslouchat Hádího příkazy, povyšuje rodinné příslušníky a dál tak udržuje ozbrojené síly pod Sálihovým vlivem, což je přesný opak toho, čeho chce dosáhnout Hádí, tedy očistit armádu od Sálihových věrných, proměnit ji ve funkční sílu a bojovat proti Al Kajdě, nebo silám, které jsou za Al Kajdu vydávány, aby mezinárodní společenství nemuselo Jemen kritizovat pro přílišnou brutalitu. Hádímu se nyní – po měsíčním úsilí – podařilo z funkce sesadit alespoň generála a Sálihova bratrance, který velel prezidentské ochrance.
Jen málo se zmiňuju o Jordánsku, tak aspoň větu: Tisíce lidí v Ammánu požadovaly zrušení osmnáct let staré mírové smlouvy s Izraelem, přičemž pálily izraelské vlajky a skandovaly „Smrt Izraeli!“
Írán. Mahmúd Ahmadínežád, respektive jeho stoupenci, na úkor kandidátů náboženských konzervativců prohrál doplňující volby do parlamentu. Zbytek funkčního období tak dovládne bez podpory poslanců, která by stála za řeč.
Sýrii a Egypt až příště.
