A k tomu ještě: Podle Kofiho Annana je příměří v Sýrii v zásadě dodržováno, v Egyptě další mrtví demonstranti a lehce bezvýchodný chaos, ministr obrany USA prosí vojáky, aby se při okupacích chovali slušně, v Afghánistánu se dál „nevítězí“ a Netanjahu prý chce předčasné volby, aby měl silný mandát voličů k útoku na Írán…
Svým zatím posledním prohlášením vzal šéf mise OSN pro Sýrii Kofi Annan vítr z plachet „válečným štváčům“ – konstatoval totiž, že mírový proces v Sýrii „běží“. Připustil, že násilí propuká z obou stran dál, zdůraznil ale, že pokrok při snižování jeho intenzity je citelný a že úspěšně pokračují i „zákulisní“ snahy dostat obě strany k jednacímu stolu.
Annan se tak diametrálně rozešel v názoru s Bílým domem, jehož mluvčí Jay Carney den předtím vyzval mezinárodní společenství, aby „přiznalo porážku“ a upustilo od snah o příměří v Sýrii, přičemž veškerou vinu za situaci svalil na Asadův režim. Carney prohlásil, že je třeba v Radě bezpečnosti OSN probrat alternativní postup, čímž podle všeho narážel na iniciativu francouzského ministra zahraničí Alaina Juppého, který minulý týden volal po invazi do Sýrie pod hlavičkou OSN.
Zatímco se Annan podle všeho všemožně snaží nedat lidem z NATO sebemenší záminku k rozpoutání války, o jejímž výsledku mají sami alianční generálové značné pochybnosti (což ale politikům nikdy příliš nevadilo), faktem je, že se v Sýrii zabíjí dál. Opozice tvrdí, že vládní jednotky jen během pátku zabily 37 lidí a má to za důkaz, že režim nedodržuje příměří. To je jistě pravda, tedy pokud je na údaje opozice spoleh, nicméně pouhý den předtím rebelové sami zabili 22 vojáků a nějaké civilisty k tomu. Armáda mezitím ale při razii na univerzitě v Aleppu údajně zabila čtyři studenty a na dvě stovky jich zatkla.
Mezitím se mění sama dikce (pátečních, pomešitních) protirežimních protestů, neboť slogany požadující Asadovu demisi nahrazují požadavky, aby byl Asad „sťat“, přičemž podobný konec je slibován každému, kdo je vůči režimu loajální. Je tu ale i jiná tvář opozice – nově si i agentura AP všímá stále silnějšího hlasu, který vyzývá protirežimní síly, aby složily zbraně a vrátily se k pokojným protestům. Konflikt v Sýrii započal vesměs pokojnými demonstracemi, na které režim zareagoval silou, nicméně jakmile se opozice začala ve velkém vyzbrojovat, výsledkem je zdlouhavý konflikt, který prohlubuje náboženské i etnické dělení společnosti a ve svém důsledku přináší i mnohem více obětí. „Lidé tvrdí, že nám režim a nečinnost mezinárodního společenství nedaly jinou možnost,“ říká pro AP aktivistka hnutí „Zastavte zabíjení“ Rima Daliová, která minulý měsíc strávila 33 dní ve vězení za to, že před parlamentem v Damašku požadovala „konec zabíjení“. „Myslím ale, že pokud bychom zůstali u nenásilí, dosáhli bychom větších výsledků.“
Na nenásilí je ale třeba zapomenout. Onehdy jsem psala o tom, že syrská (vesměs už džihádistická) opozice „nevítá“ pozorovatele OSN, protože by mohli dojít k „neobjektivním závěrům“, nově už představitele OSN rovnou viní ze všeho nejhoršího a vypouští do světa příslušná videa. Na tomhle například naznačuje jejich „bezcitnost“, když zaparkovali jen pár metrů od mrtvého těla:
Většina rebelských frakcí složit zbraně dál odmítá a pohled do řad ozbrojenců nabízejí e-maily, ukradené ze schránky jednoho z šéfů exilové Syrské národní rady Burhána Ghalijúna. Vyplývá z nich -- mimo jiné vedle zajímavých snah USA najít Asadovi útočiště v zahraničí -- i to, jak se brutálnější (vousatější) oddíly rebelů vypořádávají s těmi spolubojovníky, kteří nestřílejí po všem, co se pohne. Na nenásilí je ale třeba zapomenout i proto, že „delegace syrských rebelů“ koncem dubna v kosovské Prištině uzavřela dohodu s tamními úřady „o výměně zkušeností“ z vedení gerilové války. „Přijeli jsme se sem učit. Kosovo si tím prošlo a má zkušenosti, které pro nás mohou být velmi užitečné,“ prohlásil vedoucí delegace Ammar Abdalhamíd, syrský „bojovník za lidská práva“ a disident. „Zvláště nás zajímá, jak se z původně roztříštěných skupin ve finále utvořila Kosovská osvobozenecká armáda.“ Výměnou za výcvik teroristů pak Syřané slíbili, že jakmile dobudou moc, okamžitě uznají Kosovo coby samostatný stát. Tábor na kosovsko-albánských hranicích, v němž výcvik syrských džihádistů probíhá, původně zbudovaly USA pro výcvik bojovníků UCK. (BTW: V řadách UCK bylo deset procent bojovníků nezletilých).
A aby to bylo už tak málo zamotané, syrská saláfistická Strana osvobození (Hizb e-Tahrír) oznámila, že Asad musí být svržen, nynější opozice je jen loutkou Saúdské Arábie a Kataru, že případná západní intervence do Sýrie by posloužila jen zájmům nepřátel islámu a že jedinou variantou do budoucna je proměna Sýrie v součást chalífátu „Velké Sýrie“, do něhož podle těchto fanatiků spadá nynější Sýrie, Libanon, Jordánsko, Palestina, Kypr a Sinaj.
Ale to je jen tak pro pousmání. Přinejmenším prozatím.
Egypt. Do prezidentských voleb zbývají zhruba tři týdny, otázkou je, jestli se ale vůbec budou konat, protože celou zemí hýbe nespokojenost se způsobem, jakým vojenská junta řídí stát, i nedůvěra, že se generálové opravdu vzdají moci (byť o tom neustále některý z nich veřejnost ujišťuje). Demonstrace, které se pravidelně konají v pátek, vyvrcholily včera, a o míře nespokojenosti lidí svědčí i to, že demonstraci kdosi výmluvně nazval „Posledním pátkem“. Masové protesty se konaly na Tahríru a v okolí budovy ministerstva obrany v nedaleké čtvrti Abbasíja, a jejich smyslem podle všeho nebylo nic jiného než vyjádřit protest proti vraždění demonstrantů z minulého týdne. Armáda svou baštu nejprve bránila „jen“ vodními děly, pak ale vojáci za ostnatý drát zatáhli a zbili tři do té doby pokojné demonstranty, načež se ostatní pokusili prolomit zátarasy u budovy a házeli na vojáky kameny, načež následoval slzný plyn, gumové projektily a nakonec i ostré brokovnice. Dnes ráno už jsou nejméně dva aktivisté mrtví a tři stovky dalších zraněny. Armáda na místě i následně v nemocnicích při lékařském ošetření zatýkala nejen demonstranty, ale i novináře.
Státní rozhlas i televize začaly hrát vlastenecké písně, které měly ukrátit čekání na oficiální prohlášení junty, která mezitím vyhlásila zákaz vycházení v některých čtvrtích. Svůj brutální zákrok pak hájila tím, že demonstranti údajně měli „nabroušené zbraně“ a „měli pocit, že když zabijí vojáka, půjdou do nebe.“ Nic sice není nemožné, nicméně podsouvat podobné myšlenky demonstraci, kterou organizovalo – Islámský džihád i Muslimské bratrstvo se od účasti na akci u ministerstva obrany dopředu distancovaly -- tahrírské mládežnické Hnutí 6. dubna je lehce zavádějící, a ve svém důsledku tak jen ilustruje postoj junty vůči realitě. (A nejen junty: žhavý favorit pro prezidentské volby Amr Músa se rozpomněl na dekády strávené po boku diktátora Mubaraka a označil demonstranty za „anarchisty“, s nimiž je „třeba bojovat“.) BTW: Šéf junty a někdejší Mubarakův pudlík maršál Tantáví jednal v Káhiře s šéfem amerického senátního zahraničního výboru Johnem Kerrym o „posílení spolupráce a bilaterálních vztahů mezi Egyptem a USA“.
A z jiného soudku: V posledních dnech se hodně spekuluje o neustále se prohlubující krizi ve vztazích mezi Egyptem, respektive tamním Muslimským bratrstvem, a Saúdskou Arábií. Za Mubaraka byly oba proamerické režimy jasnými odpůrci Íránu, nyní ale Káhira mění směr a ustupuje od toho, aby vnímala Teherán jen jako nepřítele, zatímco většina Egypťanů si dobře pamatuje, jak Rijád – spolu s Izraelem a USA -- stál při Mubarakovi až do posledního dechu a jak Saúdy kontrolovaná arabská média egyptskou revoluci kritizovala. Podrobněji k tématu třeba tady nebo tady). Saúdové se nyní obávají, že pod tlakem vývoje se jejich tradiční spojenec, Muslimské bratrstvo, odkloní z dosavadního směru a Rijád tak ztratí věrného vazala a s ním i celý Egypt, a tak se snaží Káhiře „pomáhat“ půjčkami a podobně.
Je kuriózní, že do Rijádu vyrazila „delegace Egypťanů“, aby „požádala“ tamního feudálního vladaře, aby do Káhiry vrátil svého velvyslance. Zlé jazyky tvrdí, že všichni členové „delegace“, mezi nimi i mnozí Muslimští bratři, dostali za výlet dobře zaplaceno, a navíc, aktivisté z Tahríru už se připravují, jak je po návratu hezky „přivítají“.
Mimochodem, Husní Mubarak ve vězení oslavil 84. narozeniny a jeho věrní mu popřáli a vyjádřili upřímnou lítost, jak se to všechno zvrtlo…
Afghánistán. Nová Obamova dohoda s Karzáím je vydávána za oficiální konec afghánské války, nicméně oficiálně ještě (pro jistotu?) ani nebyla zveřejněna. Přesto už stihla udělat radost jestřábům, z nichž proslulý senátor Lindsay Graham je potěšen, že USA Afghánistán „nenechají na holičkách“. Pozoruhodným přitom je, že obsah textu není tajný, je „jen“ přehlížený. I kábulský loutkový vládce Hamíd Karzáí připustil, že smlouva určuje, jako budou američtí vojáci dál vést válku až do roku 2024, a text přitom nevylučuje možnost, že bude mezitím uzavřena další dohoda, která vše ještě prodlouží. „Amerika byla ukolébána ke klidnému spánku, zatímco válka sedm tisíc mil daleko bude pokračovat,“ poznamenal kongresman Dennis Kucinich. „Skutečností je, že z Afghánistánu neodcházíme, zatímco nás Bílý dům zkouší přesvědčit o opaku.“
Ministr obrany USA Leon Panetta mezitím vyzval americké vojáky v okupační službě, aby se začali chovat slušně a neplnili svým močením na mrtvoly, focením se s ostatky, pálením koránů a podobně titulní stránky novin.
Pentagon mezitím vydal zprávu o vývoji války v Afghánistánu, v níž konstatuje, že Taliban je „houževnatý“ a že americkou armádu po snížení početního stavu po roce 2014 čekají „dlouhodobé a naléhavé výzvy“. Jako všechny podobné zprávy, které Kongres od vojáků požaduje každých šest měsíců, i tato mluví o „pokroku“ a „bezpečnostních ziscích“, nicméně jedním dechem připouští, že jsou „křehké a lze je zvrátit“. Zásadním závěrem ale je, že hlavní cíl, tedy porážka Talibanu, se – zase -- nekoná.
Skutečná příčina tohoto „nevítězství“ ve zprávě popsána není, nicméně třeba lednová Zpráva amerických tajných služeb konstatuje, že válka je dál „patová“, že Taliban je stále silný, že vláda, kterou Washington v Kábulu udržuje, je prolezlá neuvěřitelnou korupcí a razí diktátorskou politiku atd atp. Svou vlastní zprávu pak Kongresu předložil plukovník Davis a obvinil vládu z nepokrytého lhaní o situaci v Afghánistánu.
A s Afghánistánem souvisejí i nově zveřejněné dokumenty, které měl prý psát osobně (určité pochybnosti o autorství by tu byly) Usáma bin Ládin. Z nich kupříkladu vyplývá, že mezi Al Kajdou a Íránem panuje otevřené nepřátelství, což je v přesném rozporu s tím, jak se mnozí politici či média snaží právě Írán a Al Kajdu bez jakýchkoli důkazů hodit do jednoho přátelského pytle a neustále recyklují teze o jejich spolupráci. Podobně se lhalo v časech přípravy invaze do Iráku, nyní jsou ale tyhle smyšlenky přece jen vyvráceny z důvěryhodného, tedy amerického vládního zdroje.
Vláda se stovky stránek dokumentů a korespondece, které byly zabaveny před rokem při útoku na bin Ládinův dům v Pákistánu, rozhodla zveřejnit minulý týden. „Naznačují, že vztah mezi Al Kajdou a Íránem byl antagonistický a spočíval vlastně jen v nepřímých jednáních o propuštění džihádistů a jejich rodin vězněných v Íránu,“ prohlásil plukovník Liam Collins, velitel Střediska pro boj proti terorismu ve West Pointu a spoluautor analýzy dokumentů. Několik členů Al Kajdy a jejich příslušníků bin Ládinovy rodiny bylo v Íránu vězněno bez soudu a Al Kajda hrozila, že pokud je Teherán nepropustí, zaútočí na něj. Jeden z bin Ládinových synů, Saad, byl údajně zabit krátce po svém propuštění z íránského vězení v roce 2009. Bin Ládin tehdy nařídil svému pobočníkovi, aby uschoval všechny dopisy od Saada, aby se svět mohl „dozvědět pravdu o íránském režimu“.
Mimochodem, zajímavé číslo: za rok, který uplynul od zabití Usámy bin Ládina, v Pákistánu zahynulo asi 536 lidí při 36 sebevražedných útocích a 467 lidí při 55 náletech amerických bezpilotníků. Když jsem u toho, Obama na žádost CIA schválil nálety bezpilotníků v Jemenu i bez identifikování budoucích obětí, stačí, že se "chovají podezřele". Nebo mají vousy.
Izrael. Bez ohledu na sílící „protiválečný disent“ si ministr obrany Ehud Barak stále vede svou. Nově v rozhovoru pro list Jisraeli Hajom obvinil svého někdejšího premiéra Ehuda Olmerta, pod nímž kdysi sloužil ve vládě, a další dva bývalé vysoké bezpečnostní činitele, že svou kritikou tandemu Netanjahu-Barak a jeho vize války „slouží Íránu“. Kritiky už bývalí šéfové Mossadu, Šin Betu nebo aktuální vrchní velitel armády od členů Netanjahuovy vlády schytali dost, nicméně Barak je první, kdo je veřejně obvinil z pomoci nepříteli. Znovu přitom zdůraznil, že izraelský útok proti Íránu může začít kdykoli.
To ale asi není až tak úplná pravda. Pokud Izrael vůbec zaútočí, stane se tak někdy v září či říjnu, prohlásil Amnon Abramovich, jeden z nejlépe informovaných izraelských komentátorů, na 2. kanálu izraelské televize. Podle něj právě kvůli tomu Netanjahu o rok urychluje předčasné volby, které by se měly konat letos už 4. září -- chce mít k útoku po ruce silný mandát od voličů a zároveň „odblokovat“ Baracka Obamu, který těsně před svými prezidentskými volbami nebude mít šanci proti Izraeli nějak zasáhnout. Nicméně, jiná vysvětlení předčasných voleb mluví o hlubokých rozporech mezi koaličními stranami ohledně otázky povinné vojenské služby pro ultraortodoxní Židy nebo o neshodě na rozpočtu.
Izrael z Německa dostal čtvrtou jadernou ponorku třídy Dolphin, o nichž se ve své básni zmiňoval nedávno i Günter Grass. Možností, jak na Írán zaútočit, tím zase o něco přibylo.
Znovu promluvil i Ehud Olmert. Pro CNN konstatoval, že jeho vládu prostřednictvím „milionů a milionů dolarů“ kdysi svrhli pravicoví extremisté z USA, které „nebude jmenovat“. Cílem bylo zabránit mu v dosažení dohody o trvalém míru s Palestinci, kterou přitom podporovala většina Izraelců.
Je zvláštní, že politici začínají znít racionálně až poté, co už nejsou ve funkci.
A ještě stručný pohled do světa vrcholné zkorumpovanosti – někdejší jemenský diktátor Alí Abdalláh Sálih si „mezinárodnímu společenství“ údajně řekl o 50 milionů dolarů za to, že odejde z funkce a uvolní cestu svému nástupci a (a dlouholetému zástupci) generálu Hádímu…
Eva