A navíc: pokojní prodemokratičtí aktivisté jsou „teroristé“, míní bahrajnský premiér, v Sýrii je znovu našlápnuto k trapasu, který už zažila Liga arabských států, proti válce s Íránem je už i Ehud Olmert…
Minule jsem slíbila Bahrajn, tak jím i začnu. Tamní feudální diktatura se rozhodla získat čas a nařídila opakovat proces s dánským (a bahrajnským) občanem a prodemokratickým aktivistou Abdalhadim Khawajou, který byl za účast na protivládních akcích odsouzen na doživotí a ve vězení se dlouhodobou hladovkou dostal na pokraj smrti. Pokud člověk není mluvčí ministerstva zahraničí USA, která tento krok dozajista květnatě uvítá coby projev čehosi skvělého, netřeba to nijak přeceňovat. Už před pár měsíci režim slíbil opakovaný proces lékařům a zdravotníkům, kteří byli uvězněni za to, že ošetřili zraněné účastníky prodemokrazických protestů z loňského jara, a taky se nic neděje. Koneckonců, šéfem bahrajnské justice je bratranec krále i premiéra.
A jen pro ilustraci, premiér princ Chalífa bin Salmán Chalífa poskytl po nedávných závodech Formule 1 v Bahrajnu rozhovor pro Der Spiegel, kde jasně vysvětlil, co jsou to ti prodemokratičtí aktivisté zač: „Je to hnutí lidí, které bychom, v moderním světě, označili za „teroristickou skupinu“. Je to hnutí podporované Íránem a Hizballáhem. Čelíme přesně témuž, čemu Američané čelí v případě terorismu.“ A pak, jaksi až s jakešovskou logikou, prohlásil: „Opozice jen hledá záminky, aby požadavkem za „více práv“ a „demokracii“ proměnila Bahrajn v Írán.“ A k arabskému jaru v Tunisku, Egyptě nebo Libyi pak bahrajnský poddiktátor konstatoval: „Myslíte, že jsem šťastný z toho, co se v těch zemích stalo? To není žádné arabské jaro! Jaro je spojeno s květinami, šťastnými lidmi a láskou – nikoli se smrtí, chaosem a destrukcí.“
Mimochodem, Der Spiegel letos v únoru mluvil i s hlavním diktátorem, králem Hamádem Chalífou, a ten pro změnu prohlásil, že v Bahrajnu „opozice neexistuje“, protože bahrajnská ústava žádný takový termín nezná, načež všechny své kritiky obvinil ze „špatného vychování“. Proč ty lidi Der Spiegel tolik vyhledává? Že by nějaká zvrácená radost ze zvrácenosti?
Mezitím se ale objevují spekulace, podle nichž jsou sliby opakovaných – ale pro jistotu nekonaných – procesů projevem boje mezi členy vládnoucí rodiny, z nichž někteří si chtějí vysloužit pochvalu a pohlazení ze Západu, jako že něco dělají, zatímco vlastně nedělají nic. Proti nim pak stojí jejich příbuzní, kterým je jedno, co si kdo myslí, a prostě chtějí jen zabít každého, kdo se křivě podívá. A nebo to může být jedna parta, která dělá obojí… a tak nepřekvapí, že přední šíitský poslanec Osama Tamímí unikl atentátu jen pár dní poté, co v parlamentu vyzval vládce Bahrajnu, aby odstoupili a uvolnili cestu demokracii. Jeho tělocvičnu kdosi prošpikoval kulkami ze samopalu nedlouho poté, co z ní Tamímí odešel. „Je to vzkaz všem, kdo by se chtěli této otázky dotknout,“ konstatoval. Human Rights Watch mezitím dodává, že bahrajnská policie dál mučí a bije zadržené, včetně dětí a každoroční zpráva Nepřátelé internetu, kterou vydává organizace Reportéři bez hranic, konstatuje, že internetový provoz do a z Bahrajnu byl po propuknutí loňských protestů omezen, weby informující o protestech jsou blokovány a sami bloggeři jsou ve stále větších počtech zatýkáni a vězněni.
Přesto (nebo právě proto?) je Bahrajn na Západě tak nějak zapomenutý. Prodemokratičtí aktivisté, kteří protestují po stovkách tisíc, podle všeho nikdy nezískají pozornost a pomoc, jakých se dostává syrské (zřejmě už převážně džihádistické) opozici, protože protestují proti věrnému spojenci Západu a navíc jsou z valné většiny šíité, kteří se v důsledku koloniálního kreslení hranic ocitli pod vládou sunnitské menšiny. Všechny jejich požadavky i akce jsou proto přesně v duchu dikce zmíněného rozhovoru v Der Spiegelu v západních médiích redukovány na šíitskou sektářskou záležitost, a navíc prý napojenou na šíitský Írán. Výsledkem pak je, že britský premiér David Cameron může prohlásit, že „Bahrajn není Sýrie“. Ještě, že netvrdil, že Saúdská Arábie je Švédsko, jak mu navrhl jeden arabský blogger.
I tak, bahrajnská prodemokratická opozice jede dál. Tak nějak proti všem.
Sýrie (co není Bahrajn). Děje se v ní cosi podivného, nebo lépe, možná se v ní cosi podivného opakuje. OSN vyslala do Sýrie pozorovatelkou misi, ale ještě tam ani nejsou všichni, a už je celá tato snaha jakoby marná. Šéf OSN viní Asadův režim, že není s to nastolit podmínky pro příměří, francouzský ministr zahraničí zase už hned den po příjezdu prvních pozorovatelů OSN do Sýrie varoval, aby se svět „připravil na možné selhání jejich mise“, Hillary Clintonová zase tvrdí, že je „třeba v Radě bezpečnosti začít s vervou jednat o uplatnění rezoluce o sankcích podle 7. článku“. A syrské Muslimské bratrstvo, které tvoří jádro Západem podporované exilové Syrské národní rady (SNC) se rovnou bojí, že pozorovatelská mise „může dospět k neobjektivním závěrům“.
Podobná rétorika přitom doprovázela i vyslání pozorovatelské mise Ligy arabských států, která v Sýrii z iniciativy hlavně Kataru a Saúdské Arábie, tedy spojenců Západu, pobyla v prosinci a lednu. Dokud bylo tehdy vyslání pozorovatelů jen v rovině nápadu, Katar i Saúdové ho podporovali, jakmile ale režim v Damašku jejich příjezd odsouhlasil, okamžitě se rozezněly stejně pohřební fráze, jako nyní, a obě země tehdy začaly svou vlastní ideu okamžitě zpochybňovat. Nejspíš věděly proč – závěry pozorovatelské mise Ligy arabských států jsou z hlediska nalezení záminky k vyhlášení kýžené západní vojenské intervence do Sýrie fakt tristní. Namísto zhodnocení zprávy ale následovalo volání po „upgradu“ monitorovací na úroveň OSN. Jakmile ale syrský režim (znovu) souhlasil, tentokrát s podmínkami OSN, znovu se z úst západních politiků, jejich feudálních arabských spojenců i šéfa OSN rozezvučela negativní rétorika, jako že je to vlastně beztak všechno špatně a zbytečné a za všechno může Asad. Nechci ho nijak bránit, koneckonců právě on coby prezident nedokázal uchránit životy svých občanů a mnohé z nich zabily jeho vlastní jednotky, ale není to nějak podezřelé? Zvlášť s přihlédnutím k faktu, že poslední zprávy ze Sýrie už mluví takřka jen o sebevražedných útocích džihádistů a o počátku jejich gerilové války proti režimu? Že by se dopředu vědělo, že monitorovací mise OSN dopadne stejně „blbě“, jako ta arabská? New York Times se sice pokouší třeba sebevražedné útoky v Idlíbu hodit na příslušníky režimu – představa vypasených papalášů ze strany Baas, jak se opásávají řemeny s výbušninami je ovšem fakt bizarní – ale jen za cenu toho, že přehlíží fakt, že se k útokům hlásí povstalci odkojení filosofií Al Kajdy sdružení v teroristické organizaci Džabhát an Nusrá.
Zkrátka, tragikomičnost situace v Sýrii dosahuje nových výšin. Tedy přinejmenším z pohledu Západu coby neochvějného nositele jediné pravdy.
Egypt. Po radikálních saláfistech se pro umírněného islámského prezidentského kandidáta Abdala Moneima Futúha vyslovila i jedna z ikon tahrírské revoluce, Vaíl Ghoním. Podle něj bude právě Futúh prezidentem, který „dokáže Egypt sjednotit a ne ho dál rozdělovat“. Uvidíme. To další ze žhavých kandidátů na prezidenta, Amr Músa, vytáhl do předvolební kampaně, která oficiálně začala včera, těžký kalibr. Po dekádách v čele Mubarakovy diplomacie a jedné dekádě v čele Ligy arabských států má – poté, co mu junta odstranila z cesty mnohé žhavé favority – velkou naději na úspěch. A Músa sází na aktuální protiizraelské nálady a v předvolebním projevu na jihu Egypta prohlásil, že dohody s mírovými dohodami z Camp Davidu není třeba zacházet jako s posvátnou krávou, protože jsou ve skutečnosti „mrtvé a pohřbené“. Podle Músy je to dokument zajímavý jen z čistě historického hlediska a že byl určen pro doby, které už jsou dávno pryč. Vztahy s Izraelem by se namísto toho měly zakládat na arabské iniciativě z roku 2002 – návrh Saúdské Arábie tehdy předpokládal plnou normalizaci vztahů celého arabského světa s Izraelem výměnou za vznik palestinského státu v hranicích z roku 1967. Izrael ovšem iniciativu odmítl s tím, že pojem „normalizace“ je příliš vágní a že okupaci Západního břehu Jordánu nikdy neukončí.
Músa má podle všeho jasnou podporu mezi sekulárními Egypťany a jeho nový projev se výrazně rozchází s postoji některých předních islamistických kandidátů, kteří mírovou smlouvu s Izraelem – až na nějaké drobné úpravy – rušit nechtějí. Izrael dal mezitím najevo, že jakákoli změna mírové smlouvy bude znamenat, že pro židovský stát už nebude mít smysl kdykoli o čemkoli s nějakým arabským státem jednat.
Izrael. Aktuální studie konstatuje, že hrubý národní důchod země za poslední dekádu do roku 2011 vzrostl o více než třetinu, nicméně většina tohoto navýšení zamířila do kapes zaměstnavatelů – jejich zisky narostly o 85 procent, zatímco příjmy zaměstnanců jen o 23 procent. Zkrátka, bohatí bohatnou, což je nejlepší argument pro opětovné nastartování masových protestů proti sociální nerovnosti, které Izrael ochromovaly už loni v létě.
Než ale propuknou, mluví většina Izraele o předčasných parlamentních volbách. Ačkoli, ne všichni. Třeba ministr obrany Ehud Barak se zasekl na svém oblíbeném tématu a v projevu před členy Asociace zahraničních novinářů opakovaně prohlásil, že Írán je pro Izrael „existenciální hrozbou“, že „všechny možnosti jsou dál na stole“, přičemž stihl všechny, kdo odmítají válku proti Íránu, zkritizovat, že „strkají hlavu do písku“.
Na Barakově prohlášení by nebylo nic divného a možná by ani nestálo za to o něm psát, nicméně vzhledem k řadě přesně opačných, tedy protiválečných prohlášení bývalých i nynějších vysokých armádních a zpravodajských důstojníků, zní Barak přece jen podivně. Zatím jako poslední se k těmto kritickým hlasům přidal i bývalý premiér Ehud Olmert, podle něhož nyní „určitě není doba“ k útoku na Írán. Kuriózní situace pak nastala v New Yorku na konferenci, kterou pořádal izraelský pravicový deník Jerusalem Post – ministr životního prostředí Gilad Erdan se pokusil obvinit rovněž přítomného bývalého šéfa Mossadu Meira Dagana ze „sabotáže“ snah premiéra Netanjahua získat podporu pro válku, přičemž připomněl dlouholetou snahu vládního bloku Likud zakázat bývalým vysokým činitelům mluvit na veřejnosti o případném izraelském útoku. Dagan pro změnu obhájil Juvala Diskina, byť zalitoval, že měl bývalý šéf Šin Betu promluvit už dřív a nemlčet tak dlouho.
Jinak, v souvislosti s předčasnými volbami se spekuluje o tom, že pravicový blok Likud premiéra Benjamina Netanjahua dosáhne „jasného“ vítězství a většiny v Knessetu, kde by ze 120 křesel mohl získat víc než padesát. Jsou tu ale zmíněná slova Juvala Diskina, Meira Dagana, Ehuda Olmerta či Bennyho Gantze, kteří v Netanjahuovi spatřují „mesiášského“ vůdce mířícího k válce s Íránem. Tahle otázka se může – vedle té sociální – stát středobodem voleb, a zatímco si Likud myslí, že proválečný postoj je tím pravým, veřejnost si to myslet nemusí. (Ostatně, aktuální průzkum v USA ukázal, že 61 procent amerických Židů podporuje Obamu, který se do války s Íránem nijak nehrne, 57 procent jich negativně vnímá jeho republikánského protikandidáta Romneyho, který se do války s Íránem naopak hrne, a jen 22 procent amerických Židů bude o svém hlasu rozhodovat na základě kvality americko-izraelských vztahů. Američtí Židé, stejně jako většina ostatních Američanů, se víc starají o ekonomiku v USA.)
Zpátky do Izraele. Volební zisky jsou předpovídány i pro krajně pravicovou stranu Jisrael Bejtanu, v jejímž čele stojí aktuální ministr zahraničí Avigdor Lieberman. Prý by mohli dokonce předskočit Kadimu na pozici druhé nejsilnější strany v zemi. Jisrael Bejtanu chce svou volební kampaň zaměřit na povinnou vojenskou službu pro ultraortodoxní židy, zformovat přitom s Likudem čistě sekulární vládní jestřábí koalici a zároveň vytlačit ultraortodoxní strany z kabinetu.
Nominálně středové (byť v reálu ostře pravicové) straně Kadima, se předvídají určité ztráty, a to hlavně na úkor nové strany Ješ Atid. Stranu založil oblíbený novinář Jair Lapid, v programu má volný trh a odhady mluví o tom, že v Knessetu získá až 12 křesel. Tzipi Livniová, jedna ze strůjkyň izraelské agrese do Gazy (Operace Lité olovo) mezitím prohrála boj o čelo „své“ Kadimy a nově dokonce odešla i z Knessetu. V rezignačním projevu varovala, že izraelští vůdci ohrožují samotnou existenci Izraele, když ignorují rostoucí netrpělivost mezinárodního společenství s postupem židovského státu.
Palestina-Izrael. To, co mnozí zpočátku považovali za symbolický jednodenní protest palestinských vězňů, s postupem času nabírá na síle – časově neomezenou hladovku drží už asi dva tisíce palestinských vězňů. Podle posledních zjištění izraelského vězeňského lékaře jsou čtyři z nich v ohrožení života, zatímco osm dalších, převážně starších mužů, bylo kvůli zhoršujícímu se zdravotnímu stavu posláno do nemocnic.
Šéf stále ještě papírově existující palestinské samosprávy Mahmúd Abbás oznámil, že otázku zacházení s palestinskými vězni bude tlačit na půdě OSN, připustil ale zároveň, že se kvůli postoji USA nikam daleko nedostane.
Izraelský blog +972 se ptá, co udělá Izrael, až se palestinská masová hladovka dostane do zlomového bodu, a přitom připomíná dopady hladovky deseti vězněných členů IRA v Británii v časech Margaret Thatcherové. Zprvu se to zdálo býti vítězství Thatcherové, ale z dnešního pohledu…
-
|2012-05-03 10:44:27 radek - dvojí metr a jeden klacek...Ten sakasmus mě baví :) ono to ale u takového cirkusu ani jinak asi nejde.
On ten Bahrajn opravdu nemá šanci na změnu režimu. Ty obavy, že by se změnou náboženské orientace se dostal pod vliv "super-nebezpečné" Persii, alespoň tak ji jednotně vykreslují západní média, je reálné. Bahrajn má strategicky důležitou polohu, voj. přístav kde sídlí i velení 5.flotily USN.
V Sýrii jsou mi ale přeci jen sympatičtější, pragmatičtější menšinový šíité/alavité.
