Víkendový souhrn: Bývalý šéf izraelské tajné policie tvrdí, že Netanjahu s Barakem jsou posedlí mesiášstvím a hrají si s bombami, Írán a USA jsou před průlomovou dohodou, zveřejněné dokumenty osvětlují libyjské miliony pro Sarkozyho, Sýrie se noří do gerilové války, Egypt na nejlepší cestě k druhé revoluci…
Minulý týden způsobil haló vrchní velitel izraelské armády Benny Gantz, když prohlásil, že věří v racionalitu íránského vedení a že Teherán nevyvíjí a ani nemá v úmyslu vyvíjet vojenský jaderný program. Vzápětí na toto prohlášení reagoval americký ministr obrany Leon Panetta a vyjádřil naději, že Gantzův názor je „správný“. „Rád bych doufal, že má pravdu a že ví něco, co já ne. Nemám žádné specifické informace, které by naznačovaly, že by Íránci (ohledně jaderných zbraní) učinili nějaké rozhodnutí,“ konstatoval Panetta. Jeho slova znějí podivně, protože už sám předpoklad, že Íránci neučinili rozhodnutí o vývoji jaderných zbraní, znamená, že jaderné zbraně nevyvíjejí, což samo o sobě normální člověk jako „nějaké rozhodnutí“ běžně vnímá. Ostatně, sám Panetta před dvěma měsíci prohlásil, že Írán vojenský jaderný program nemá a že mu ve skutečnosti trochu hapruje i program civilní.
Samozřejmě, pokud bychom žili v normálním světě, musela by prohlášení typu toho Gantzova sebrat „hrozičům“ válkou vítr z plachet, my ale v normálním světě nežijeme. Proto izraelský ministr obrany Ehud Barak vzápětí prohlásil, že další kolo mezinárodních rozhovorů o íránském jaderném programu, které se má konat v květnu v Bagdádu, nebude k ničemu a jedním dechem přirovnal Írán ke státům s jadernými zbraněmi jako je Severní Korea nebo Pákistán.
Nicméně se zdá, že trpělivost s podobnou rétorikou dochází nejen Ganztovi, kterého by jinak nikdo za holubičí povahu neoznačil. Bývalý šéf tajné policie Šin Bet Juval Diskin v pátek prohlásil, že premiér Benjamin Netanjahu a ministr obrany Barak nejsou hodni, aby vedli stát. „Mým hlavním problémem je, že nevěřím v současné vedení, které nás musí zatahovat do události rozměrů války s Íránem nebo války regionální,“ řekl. „Nevěřím ve vedení, které činí svá rozhodnutí na základě mesiášských pocitů.“ (…) „V otázce Íránu veřejnost neustále zavádějí. Tvrdí lidem, že když bude Izrael jednat, Írán nebude mít jadernou bombu. To je ale špatný výklad. Mnozí experti ve skutečnosti soudí, že právě izraelský útok urychlí íránské jaderné závody.“ Pro upřesnění, když Diskin mluvil o mesiášství, měl údajně mimo jiné na mysli aktuální megalomanské Barakovo prohlášení: „Když na konci dne armádní velení vzhlédne, uvidí nás – ministra obrany a premiéra. A když vzhlédneme my, nevidíme nic jiného, než nebe nad námi.“
Jen pro připomínku, s podobnými názory koncem loňského roku vystoupili i bývalí šéfové Mossadu Meir Dagan a Efrajm Halevy, který mimo jiné na adresu ultraortodoxních židů prohlásil: „Naše životy kazí radikalismus haredim. Ohrožují nás víc než Ahmadínežád.“
Do Diskina se okamžitě pustili vysocí představitelé Netanjahuova pravicového bloku Likud s tím, že „muž, který nechával vojína Gilada Šalita hnít v zajetí, nemá Izraeli co radit ohledně íránské hrozby“. Předčasné volby v Izraeli se mají konat někdy v září nebo v listopadu, a tak podobná rétorika bude jen houstnout.
A zatímco Teherán vnímá možnost západního útoku jako „velmi, velmi malou“, oficiální tisková agentura IRNA oznámila, že se podle všeho pracuje na dohodě, na jejímž základě by Írán podepsal dodatečný protokol ke smlouvě o nešíření jaderných zbraní (NPT). Dal by tím souhlas, aby inspektoři OSN mohli kdykoli a bez předchozího ohlášení kontrolovat íránská jaderná zařízení. USA by v takové situaci souhlasily s tím, že Írán bude obohacovat svůj vlastní uran na pět procent, což je nový kompromisní krok. V rámci nové dohody by se Írán zároveň zavázal nerozšiřovat dále svůj civilní jaderný program výměnou za ukončení dalších západních sankcí.
Pokud je tato informace pravdivá – a pochází od íránského velvyslance v Moskvě – byla by to průlomová dohoda, o níž se před zahájením nynější fáze jednání nikomu ani nesnilo. Nicméně, jaksi ústrojně zapadá do výkladu, podle něhož je Barack Obama ochotný íránský civilní jaderný program akceptovat a vše je v tomto směru beztak už domluveno dopředu.
To by byl Írán a jeho jaderný program, a ještě pár vět k Izraeli. V pátek dosud neznámí útočníci na jihu Tel Avivu hodili zápalné láhve na čtyři domy a mateřskou školku, které využívali žadatelé o azyl z Afriky. Nikdo nebyl zraněný, ale škoda na majetku je vysoká. Sousedé s tímto s cílem tohoto očividně koordinovaného pogromu souhlasili, byť možná ne s prostředky, které byly nakonec použity. „Někdo se prostě těch zatracených Súdánců už rozhodl zbavit,“ cituje server +972 jednoho z izraelských usedlíků. Nebyly to první útoky na přistěhovalce z Afriky. Izraelští obyvatelé čtvrti posléze napadli účastníky protirasistické demonstrace, kteří přišli Afričany podpořit.
Co-op, jeden z největších obchodních řetězců Británie, zahájil bojkot zboží z židovských osad na okupovaném Západním břehu Jordánu.
Vysoká komisařka OSN pro lidská práva minulý týden přidala Izrael na seznam zemí, které omezují činnost lidskoprávních organizací, a to kvůli zákonu, který před půlrokem schválila legislativní rada vlády a který omezuje zahraniční financování neziskových organizací. Izrael se tak ocitl na seznamu vedle Běloruska, Egypta, Zimbabwe nebo Venezuely. O víkendu násilí proti Palestincům se OSN nezmiňuje.
Mezitím počet bez soudu vězněných Palestinců, kteří drží hladovku, vzrostl na dva tisíce, nicméně se zdá, že obyvatele Ramalláhu to nechává více méně v klidu.
Libye, nebo spíš Francie. Francouzský investigativní web Mediapart zveřejnil podrobnosti o dohodě, podle níž byla Kaddáfího Libye v roce 2007 připravena poskytnout 50 milionů eur na prezidentskou kampaň Nicolase Sarkozyho. Dokument, který je podepsán bývalým Kaddáfího šéfem tajné služby a později ministrem zahraničí Músou Kúsou, webu údajně předali „bývalí vysocí libyjští činitelé, kteří se v současnosti skrývají“. Sarkozy zveřejnění dokumentu považuje za součást předvolebního boje socialistů před druhým kolem prezidentských voleb, které se budou konat 6. května.
Skandál kolem libyjských eur pro Sarkozyho se rozhořel už loni v březnu, kdy Kaddáfího syn Sáif Islam vyzval francouzského prezidenta, aby vrátil peníze, které mu jeho rodina dala na kampaň v roce 2007: „Zklamal nás. Máme všechny bankovní detaily a dokumentaci k převodním operacím a vše brzy zveřejníme,“ prohlásil tehdy. Francouzští politici nesmějí na svou kampaň přijímat peníze ze zahraničí a soud ve Francii nyní toto podezření prošetřuje.
Pokud tohle může být bomba politická, pak ta skutečná explodovala v budově soudu ve východolibyjském Benghází, které před časem vyhlásilo autonomii na zbytku Libye. Při výbuchu nebyl nikdo zraněn. Den předtím ve městě propukly srážky vyvolané vězeňskou vzpourou.
BTW: Rakouská policie našla v Dunaji ve Vídni tělo bývalého Kaddáfího ministra ropného průmyslu Šukrího Ghaníma. Loni v červnu během povstání přeběhl na stranu rebelů, odjel do Vídně a podle všeho se nijak nepodílel na činnosti nových libyjských úřadů.
Sýrie. Není jasné, jestli se po čtrnácti dnech dá pořád ještě mluvit o příměří, ale třeba The Independent už rovnou píše, že bomby, které sebevražední útočníci odpálili v Damašku, vtáhly Sýrii do gerilové války. Nejvíce obětí si vyžádal sebevražedný útok v damašské mešitě Zín al Abidín, při němž bylo zabito nejméně 11 lidí a dalších 28 jich bylo zraněno. Terorista se odpálil na ulici před mešitou ve chvíli, kdy z ní vycházely davy lidí. K útoku se zatím nikdo nepřihlásil, ale asi nebude úplně pomýlený předpoklad, že za ním stojí některá z bezpočtu povstaleckých frakcí, z nichž některé podle všeho vyznávají filosofii Al Kajdy a vedou proti režimu džihád.
Kuriózní je, že teroristický útok vyvolal ze strany šéfa OSN další kritiku Asadova režimu za to, že „si nevede tak, jak slíbil“ a „nedodržuje“ ustanovení dohody o příměří. Prohlášení Pan Ki-muna kritizuje režim za to, že v hlavních obydlených centrech dál udržuje těžké zbraně a vojáky, z čehož je šéf OSN prý „hluboce ustaraný“. Damašek na to obvinil šéfa OSN, že mlčením o povstaleckých útocích povzbuzuje rebely, aby páchali „více zločinů a teroristických aktů“. Za zaznamenání nejspíš stojí, že už i slovutný The Economist poukazuje na fakt, že někteří aktivisté se obávají, že militarizace povstání postavila většinu Syřanů proti povstání, a požadují proto, aby se vše zase vrátilo k pokojným pouličním protestům. Ve stejném duchu psal i Christian Science Monitor.
Konečný verdikt o tom, zda v Sýrii je nebo není příměří, vysloví členové Rady bezpečnosti OSN 5. května, nicméně podle všech dostupných zpráv násilí na většině území skutečně polevilo. Západ přitom volá po vojenské intervenci do Sýrie a otevřeně vyzbrojuje a podporuje rebely. A ti tvrdí, že na 70 lidí zahynulo v Hamá, kde mohutná exploze způsobená vládní raketou srovnala se zemí několik poškozených domů – režim v Damašku ale tvrdí, že budovu vyhodili do vzduchu sami povstalci a v troskách že zahynulo 16 lidí. Na čí straně je pravda, není jasné, pozorovatelé OSN nicméně vše zkontrolovali přímo na místě – k čemu došli, netuším.
Libanonské námořnictvo (pokud něco takového seriozně vůbec existuje) mezitím zastavilo loď z Libye, která povstalcům do Sýrie vezla zbraně, a do toho ještě povstalecké „námořnictvo“ při útoku z moře zabilo několik syrských policistů u Latákie. Syrská státní televize k tomu oznámila, že byla v noci na dnešek z granátometu ostřelována budova centrální banky.
Egypt se už zase o něco víc podobá pytli blech. Muslimské bratrstvo předpokládá, že vojenská junta, která zemi řídí od loňského svržení diktátora Mubaraka, v nejbližší době přehází složení stále více nenáviděné vlády a pokusí se tak utlumit spory s parlamentem, v němž mají bratři drtivou většinu. Nespokojenost nejen bratrstva přitom vychází z faktu, že juntou jmenovaný kabinet má více pravomocí než v lehce podivných volbách, ale přesto alespoň zvolený parlament.
Šéf parlamentu Saád Katatní do toho oznámil, že až do 6. května ruší všechna zasedání, aby podpořil tlak na odvolání vlády. Na 170 poslanců – mezi nimi saláfisté, ale i sociální demokraté či nezávislí – tento krok ale odmítli s tím, že se parlament staví na roveň vládě při poměřování viny za prohlubující se úpadek země. Think tank Chatham House v této souvislosti konstatuje, že zhoršující se ekonomická situace v Egyptě může vést k další revoluci. Podotýká, že sliby politiků jsou vesměs vágní a nemají oporu v realitě, že se Muslimské bratrstvo může brzy ocitnout tváří v tvář silnému odborovému hnutí, že systém státních dotací je v rozkladu a nijak neřeší sociální nerovnosti…
K tomu navíc přetrvává chaos i v otázce, zda juntovní vláda schválí „záchranný balíček“ od Mezinárodního měnového fondu a jaké podmínky jsou k němu připojeny (Muslimské bratrstvo takový krok odmítá), nebo jestli nějaká příští vláda bude muset nastolit škrty a la Řecko (což by ale k revoluci vedlo zcela jistě). A mezitím Saúdská Arábie přestala čekat, jak to dopadne s MMF, a začala Egyptu sypat půjčky a záruky v celkové výši půl druhé miliardy dolarů. Shodou okolností se tak děje v době, kdy Saúdská Arábie po „nespravedlivých protestech“ Egypťanů „dočasně“ zavřela svou ambasádu v Káhiře a povolala velvyslance na „konzultace“ do Rijádu. Příčinou masových demonstrací před velvyslanectvím je egyptský obhájce lidských práv a advokát Ahmad Gizáví, který byl počátkem dubna údajně v nepřítomnosti v saúdské Džiddě odsouzen k roku vězení a 20 ranám bičem. Gizáví se pokoušel řešit problémy egyptských gastarbeiterů v Saúdské Arábii, podle prvních zpráv měl být odsouzen za urážku krále, ale oficiální verdikt praví, že byl odsouzen za to, že měl u sebe při příletu do Džiddy nepovolené léky, konkrétně antidepresiva.
Nejasno dál panuje i v otázce vývozu egyptského plynu do Izraele. Minulý týden se tvrdilo, že je Káhira připravena k jednání o nových cenách, nyní se vše zase popírá.
Před prezidentskými volbami se horečně probírá, koho kdo podpoří z kandidátů, kteří voličům po škrtacím zásahu junty zbyli. Radikální saláfisté podle všeho podpoří umírněného a ve společnosti populárního muslima Abdala Moneima Futúha, který se do voleb přihlásil za Muslimské bratrstvo a byl za trest vyloučen, revolucionáři z Tahríru se pokoušejí shodnout na společné podpoře pro jednoho z trojice kandidátů. Mezitím „neznámí útočníci“ napadli stoupence jednoho z vyškrtnutých kandidátů a za nečinného přihlížení policie i armády zranili na 90 lidí, z nichž jeden údajně zemřel.
Co mě ale opravdu zarazilo, je údaj volební komise – od listopadových parlamentních voleb počet voličů v zemi stoupl o tři miliony. Přesně tolik Egypťanů mezitím dosáhlo osmnácti let. Prezidentských voleb se tak bude moci zúčastnit už 53 milionů lidí.
Bahrajn a další až příště.
