V Sýrii dál platí příměří, i když se obě strany navzájem obviňují z jeho porušování, palestinští vězni vyhlásili časově neomezenou hladovku, Julian Assange si na první rozhovor na Russia Today pozval šéfa Hizballáhu… a písečná bouře v Káhiře.
Zastavení palby v Sýrii jako by už nebylo zastavením palby, ale spíš čím dál hlasitějším vzájemným obviňováním, že druhá strana střílí a zcela ignoruje dohodu uzavřenou v rámci plánu OSN. Některé povstalecké frakce tvrdí, že příslušníci pravidelné armády zabili několik vesničanů, syrská státní média zase viní povstalce, že útočí na náhodně vybrané domy v Homsu a vinu pak svaluje na armádu. Přes to všechno přitom obecně panuje konsensus, že příměří v Sýrii v zásadě trvá.
Prvních šest pozorovatelů OSN vyrazilo do jihosyrského Dar´á, kde loni povstání proti režimu Bašára Asada propuklo, dalších 24 pozorovatelů by mělo dorazit do Sýrie během týdne. Šéf OSN Pan Ki-mun mezitím prohlásil, že vzhledem k rozsahu konfliktu a vzdálenostem mezi jednotlivými městy v Sýrii nebude stačit ani plánovaných 250 pozorovatelů. OSN prý požádala EU o zapůjčení vrtulníků a letadel pro své pozorovatele. Pomalé vysílání pozorovatelů podle všeho souvisí s všeobecným pocitem, že příměří v Sýrii je beztak odsouzeno k neúspěchu, což podporují i názory, podle nichž žádná ze stran zúčastněných v konfliktu ve skutečnosti nemá na příměří zájem. USA a NATO po konci studené války dávají vesměs přednost užití síly před diplomacií, která začíná být vnímána jako slabost a symbol neefektivity, a rebelům příměří rovněž nevyhovuje, protože jejich cílem je zatáhnout Západ do válečných aktivit, bez nichž Asada neporazí.
Kofi Annan o Sýrii jednal rovněž v Íránu, kde mu sdělili, že budou plně podporovat příměří v Sýrii, ovšem jen za předpokladu, že dostanou záruky, že Asad zůstane ve funkci a bude moci provést slíbené reformy.
Zajímavé poznámky k Sýrii nově nabídl Joshua Landis, kterého tu cituju relativně často. Pro turecký deník Zaman vysvětlil, že „hlavním důvodem, proč Rusko podporuje Sýrii, je její spojenectví s Íránem. Pokud padne Sýrie, bude Írán dalším terčem.“ Varoval přitom Turecko před jednostrannou vojenskou agresí do Sýrie, neboť by se Ankara dostala do neřešitelné situace, z níž by mohla vycouvat až po svržení režimu v Damašku a následném složení nějaké náhradní vlády. „Sýrie by se tak mohla stát pro Turecko jeho Vietnamem,“ prohlásil Landis s tím, že by se mohlo stát, že by Turecko celou tuto válku „zaplatilo“ samo a ze svého.
K situaci v Sýrii se vyjádřil i zakladatel WikiLeaks Julian Assange. Rozjel na Russia Today sérii diskusních pořadů The World Tomorrow a za hosta toho prvního si vybral vůdce libanonského Hizballáhu Hasana Nasralláha. Ten potvrdil, že Hizballáh podporuje Bašára Asada, protože Sýrie podporovala odboj v Libanonu a „nesklonila se ani tváří v tvář izraelskému a americkému nátlaku“ a „dobře sloužila palestinské věci“. Právě proto Hizballáh podpořil arabské jaro v Tunisku, Jemenu, Egyptě a jinde, nicméně v případě Sýrie vyzval opozici, aby zahájila s Asadem dialog. „Říkám to vůbec poprvé. Kontaktovali jsme syrskou opozici a povzbudili je k zahájení rozhovorů s režimem. Oni ale dialog odmítli. Od samého počátku je tam režim, který je ochoten podstoupit reformy a je připraven k dialogu. Na druhé straně je tam opozice, která na dialog není připravena a není připravena přijmout reformy. Jediné co chce, je svrhnout režim. To je problém.“ Nasralláh, pro jedny terorista, pro jiné bojovník za svobodu Libanonu a vítěz nad Izraelem ve válce z roku 2006, prohlásil, že bez dialogu je jedinou alternativou občanská válka, a to je „přesně to, co Izrael a USA chtějí. Arabské státy jsou desítky let ochotné jednat s Izraelem, a teď nemají dva měsíce na to, aby se pokusili dosáhnout politického řešení v Sýrii.“
Podle očekávání se téma stočilo i k Izraeli. Nasralláh prohlásil, že to „byl a je ilegální stát… Byl založen na základě okupace území patřícího jiným. Když budu okupovat váš dům, nestane se mým ani po padesáti nebo sto letech.“ Zdůraznil, že „Hizballáh nechce nikoho zabíjet“, nicméně jediným řešením izraelsko-palestinského konfliktu je vznik demokratického státu na území Palestiny, kde by muslimové, židé a křesťané žili v míru, ale USA „nedovolí, aby lidé Hizballáhu naslouchali“, postěžoval si. „Naší prioritou je dále osvobození našeho území a ochrana Libanonu před izraelskou hrozbou,“ řekl Nasralláh a pochlubil se, že „izraelské supermoderní sledovací přístroje kódy libanonského odboje nikdy nerozluští – používají totiž místní vesnické dialekty.“
Postoj Hizballáhu k Izraeli plně souzní s názorem Íránu, jehož někdejší ministr zahraničí Alí Akbar Velájatí prohlásil: „Území, na němž Izrael leží, nepovažujeme za Izrael. Je to stejné, jako když Napoleon okupoval Rusko nebo Hitler Francii. Izrael prostě provedl invazi do Palestiny a okupuje ji. Jsme přesvědčeni, že jakékoli území patří lidem, kteří na něm žijí. A Izrael byl vytvořen Brity jako součást jejich politiky vyvolání neshod mezi muslimy.“
To bychom tedy měli letmý pohled do libanonsko-íránské duše…
Izrael – Palestina. Premiér stále ještě živořící palestinské samosprávy Salám Fajjád se údajně kvůli ostrému nesouhlasu Palestinců s dalším jednáním s Izraelem vyvlékl z povinnosti předat izraelskému premiérovi dopis šéfa samosprávy Abbáse a poslal místo sebe jen letitého vyjednavače Saíba Irikáta. V dopise Abbás rutinérsky vyjádřil naději na mír a zopakoval palestinská východiska pro jednání, mezi nimiž pravidelně ční zastavení izraelského osídlování palestinských území a návrat k hranicím z roku 1967. Izrael obě podmínky opakovaně odmítá s tím, že hranice z roku 1967 je „neubranitelná“ a že zmrazení další výstavby osad je mimo jakoukoli diskusi. Obě strany dopředu zpochybňují smysl dalších „mírových“ rozhovorů, což se jasně prokázalo i nyní, kdy se Benjamin Netanjahu musel spokojit „jen“ s Irikátem, s nímž podle všeho společensky prohodil pár vět, načež obě strany, zase rutinérsky, vyjádřily „touhu po míru“.
Na protest proti tzv. administrativnímu vězení, tedy možnosti uvěznit kohokoli na půl roku bez sdělení obvinění a následně ten půlrok bezpočtukrát zopakovat, včera, u příležitosti Dne palestinských vězňů, drželo hladovku víc než 3500 z nich, přičemž 1200 Palestinců se rozhodlo hladovku prodloužit na neurčito. Připojilo se k nim i osm zahraničních aktivistů, kteří ve vězení čekají na deportaci z Izraele po víkendové „flytille“. Masové demonstrace požadující propuštění vězňů se konaly v Gaze, Ramalláhu, Nábulusu, Tulkarmu a Kalkilíji, u izraelské vojenské věznice Ofir, kde jsou drženi političtí vězni, armáda rozehnala davy slzným plynem a „skunkovým“ dělem.
Izrael odmítá administrativní věznění zrušit a argumentuje tím, že předkládání důkazů pro věznění by bylo hrozbou pro národní bezpečnost. Mezitím ale z vězení propustil administrativně vězněného Chádira Adnána, který držel hladovku už 66 dní a jeho život se tak ocitl v ohrožení.
Po roce brutálních represí a násilí v Bahrajnu sunnitská diktatura potlačováním mládežnického protestního hnutí dál generuje „krizi lidských práv“, konstatuje Amnesty International. Bez ohledu na tvrzení o reformách, s nimiž režim přišel po vlně mezinárodní kritiky, by si „nikdo neměl dělat iluze, že krize lidských práv v zemi je pryč. Úřady se snaží vykreslovat zemi, že je na cestě reforem, my ale dál dostáváme zprávy o mučení a užití zbytečné síly a přehnaného násilí proti protestům.“
Šíité, kteří tvoří 70 procent obyvatel země ovládané sunnitským panovnickým rodem, protestují za demokratické reformy už přes rok. Při vzplanutí protestů loni v únoru režim do demonstrantů střílel ostrými a desítky z nich zabil. Od té doby – i pod tlakem ze zahraničí – přešel na slzný plyn, bití, systematické mučení a všeobjímající represe a zastrašování. Obamova administrativa režim dál podporuje. V Bahrajnu totiž kotví americká pátá flotila, a tak Washington vnímá Bahrajn jako geopolitický strategický bod v Perském zálivu, odkud lze kontrolovat i Írán.
Výbor, který má starosti přípravu květnových prezidentských voleb v Egyptě, zamítl odvolání desítky kandidátů, které minulý týden z voleb vyloučil, a tak se napínavá volební bitva nejspíš změní v nenapínavou a možná až zoufale nudnou, protože ve hře zůstali jen dva kandidáti: někdejší lídr Muslimského bratrstva Abdil Moneim Abul Futúh a Amr Músa, dlouholetý blízký spolupracovník Husního Mubaraka, jeho ministr zahraničí a šéf Ligy arabských států. Většina Egypťanů si podle průzkumů za budoucího prezidenta někoho, kdo už ve vládě pracoval, má politické zkušenosti a je názorově a nábožensky umírněný. A tím je Amr Músa. „Býval diplomat, a tak si osvojil umění pronášet slova, která sice nic moc neznamenají, ale dodávají mu image,“ vysvětluje politolog Mustafa Sajíd. Abul Futúh je sice oblíbený mezi revolucionáři z Tahríru a vzdělanými vrstvami, chybí mu ale Músova popularita u lidových mas. Takže by volby už byly rozhodnuté? „Demokratickým“ zásahem volebního výboru, který je plně podřízen vládnoucí vojenské juntě?
Mezitím to ale v Egyptě „žije“: koná se první jednání soudu kvůli masakru na fotbalovém stadionu v Port Saidu (přelíčení odloženo na 5. května), sbírají se petice za vyloučené kandidáty, pokračuje vášnivá diskuse/hádka o ústavodárném shromáždění, které junta rozpustila také, vášnivé debaty/hádky o tom, zda mají být nejdřív prezidentské volby, nebo ústava (a naopak), dál hoří rafinerie v Suezu a horlivě se hledá, kdo za to může, dál se řeší nedostatek benzínu na Sinaji (a kdo za to může), hned v několika továrnách pokračují stávky a protestní akce, a parlament se hádá o návrzích zákonů, které mu předložila junta… Zkrátka, jak napsal jakýsi cynik na twitteru, po dekádách, kdy Egypťané netušili, co to je politický život, se vše snaží dohnat během jednoho měsíce.
A do toho dnes na Káhiru udeřil chamsín… písečná bouře. BTW, chamsín v arabštině znamená padesát, protože písečných bouří v sezóně taky prý přichází padesát…
-
|2012-04-19 08:44:08 Tereza S. - MúsaAmr Músa byl sice dlouho v Mubarakově vládě, ale coby ministr zahraničí vždy vystupoval decentně, nijak skandálně se nenamočil do žádného rozkrádánní státu a když pak v čele LAS ještě sem tam pronesl něco proklamativního na podporu Palestinců, získal u "egyptské ulice" image, kterou bych přirovnala k prestiži maloměstského pana lékárníka, nebo pana doktora, nebo třeba pana řídícího, tedy figurky obecně vážené, neboť vzdělané a zkušené a neposkvrněné. A je to.
- Očakával som, že ľudia odmietnu pajáca starého režimu. Má naozaj takú popularitu (zrejme vyplýva z jeho funkcie predsedy LAŠ) alebo je to niečím iným?