Dneska o rebelských katech v syrském Homsu, o tom, proč nevadí jordánský jaderný program, o izraelském příkazu evropským aerolinkám nevpouštět lidi do letadel a bránit jim v odletu z jejich vlastní země, o škrtání prezidentských kandidátů v Egyptě a v neposlední řadě o neschopnosti NATO válčit (bez Američanů).
Rada bezpečnosti OSN tedy o víkendu jednohlasně schválila rezoluci, která umožňuje vyslat do Sýrie 30 mezinárodních pozorovatelů k monitorování situace. Jestli jejich přítomnost dokáže zastavit násilí, které probublává i navzdory vyhlášenému příměří mezi vládou a rebely, není jasné, nicméně vzpomínka na marnost pozorovatelské mise Ligy arabských států je ještě vcelku živá.
Americká velvyslankyně při OSN Susan Riceová rezoluci přivítala a zkritizovala syrský režim za páchání zločinů proti syrskému lidu. Vyjádřila „skepsi vůči upřímnosti režimu dodržet příměří“ a prohlásila, že je „na syrském režimu, aby se chopil“ této příležitosti k míru. Syrský vyslanec při OSN Bašár Džaáfarí naopak prohlásil, že „míč je na straně těch, kdo podporují ozbrojené skupiny v Sýrii“. Dodal, že Damašek není s rezolucí úplně spokojený, ale podřídí se. Spojené státy a jejich spojenci v Evropě i Perském zálivu posílají syrským rebelům pomoc včetně komunikačních prostředků. „Dvojí metr a falešný jazyk nebude stačit k tomu, aby se prokázala důvěryhodnost těch, kdo manipulují ozbrojenými skupinami, podporují je, poskytují jim útočiště, cvičí je a nutí je k páchání dalšího násilí v Sýrii,“ prohlásil syrský ambasador.
Syrská státní televize mezitím obvinila rebely z vlny únosů a atentátů na vládní činitele, což má být důkaz, že opozice příměří nedodržuje. Mezi unesenými má být i kandidát v nadcházejících parlamentních volbách Muhammad Ismail Ahmad, který se do rukou „ozbrojené teroristické skupiny“ dostal v Idlíbu na severu země. K únosu se prý přihlásil jakýsi „Muhammadův prapor“, jehož příslušníci už veřejně pohrozili všem, kdo by se chtěl zúčastnit voleb naplánovaných na 7. května. Terčem atentátu se mezitím údajně stal i jeden imám. Tyto zprávy nelze potvrdit, nicméně naznačují, že příměří v zemi je opravdu vratké, nebo lépe, že v Sýrii pokračuje „stínová“ občanská válka.
Před časem se mi při zběžném přelétnutí nějak nepozdával článek v Der Spiegel o rebelském „popravčím“ v Homsu, a tak jsem o něm smlčela, nyní se k němu ale vyjádřil jeden z velitelů saláfistické Svobodné syrské armády (FSA) Abdalem Razákem Tlásem, jedním z prvních dezertérů z řad syrských vládních jednotek. Konstatuje, že přece všichni vědí, že se v Homsu popravovali lidé spolupracující s režimem, ale takhle prát špinavé prádlo na veřejnosti prý poškozuje „celkovou image syrské revoluce“. Takže si ten článek ze Spiegelu asi přečtu pořádně …
O víkendu se taky konaly s lehkým napětím očekávané rozhovory „mezinárodního společenství“ s Íránem o jeho jaderném programu. Hlavním výsledkem ovšem je, že se bude dál formálně jednat za měsíc, a pozor, jediná zásadní změna: už tomu nebude v Istanbulu, ale v Bagdádu. Ministryně zahraničí EU Catherine Ashronová tvrdí, že za měsíc bude hlavním tématem „nastolení plné důvěry v to, že íránský jaderný program je výlučně mírový“.
Írán před istanbulským jednáním naznačil ochotu ke kompromisu ohledně obohacování uranu, což je opravdu gesto dobré vůle v době, kdy západní i izraelské tajné služby konstatují, že Teherán žádný vojenský jaderný program nemá a ani o něm neuvažuje. Podle některých zpráv Írán dokonce nabídl možnost dohody o výměně jaderného paliva, v jejímž rámci by Teherán vzdal vlastní obohacování uranu za dovoz palivových tyčí pro svá jaderná zařízení. To bylo základem dohody z roku 2010, kterou ve finále zmařily USA. Poté následovaly měsíce válečného harašení a kritiky, že Teherán není ochoten řešit problém diplomaticky.
Mám dojem, že se v Istanbulu snad ani nemluvilo o americkém požadavku na uzavření jaderného zařízení ve Furdú, ale třeba jsem to jen přehlédla. Některé íránské zdroje si naopak pochvalovaly, že jednání bylo „konstruktivní“, zatímco paní Ashtonová, (při neexistenci jednotné zahraniční politiky EU) proslulá svým optimismem mluví o „pozitivních jednáních“.
Abych ale nevyzněla úplně cynicky, i takový předvedený ohňostroj marnosti je lepší, než válka. Takže uvidíme.
Nicméně… Je příznačné, že Izraeli nevadí jaderný program sousedního Jordánska. A co víc, na rozdíl od Íránu, Jordánsko s Izraelem už válčilo. Takže, co? V roce 2010 bylo Jordánsko pátou nejmilitarizovanější zemí na světě, nad ním byly už „jen“ Izrael, Singapur, Sýrie a Rusko. Írán je v tomto žebříčku až na 32. místě… Takže co?
Napilno bylo v neděli i v Izraeli, konkrétně na telavivském letišti Davida Ben Guriona, kam hodlaly přiletět tisíce propalestinských aktivistů v rámci tzv. Flytilly. Izraelská vláda dopředu oznámila rozhodnost zastavit „provokatéry“, a tak dopředu rozeslala evropským aeroliniím seznamy nežádoucích osob, které se do letadel směr Tel Aviv vůbec neměli dostat. Izraeli vyhověla například německá Lufthansa, a není to jen kvůli tomu, že by nechtěla kazit německo-izraelské vztahy v době diskusí kolem Güntera Grasse – podobně se německá letecká společnost zachovala už loni. Cestujícím vrátila peníze za letenku i britská nízkonákladová společnost Jet2.com, a jak konstatovala jedna z cestujících v deníku The Guardian, „nikdy by mě nenapadlo, že Izrael může zabránit lidem s britským pasem, aby opustili Británii.“
Zvláštní je, že izraelské ministerstvo vnitra rozeslalo evropským aerolinkám seznam asi 1200 „možných aktivistů“ (a potom seznam ještě několikrát doplnilo), aniž by bylo známo, podle jakých kritérií takový „černý seznam“ vůbec vzniká. Izraelská tajná vnitřní policie Šin Bet nicméně vyslýchala Izraelce, kteří byli na akci napojeni. Už nyní jsou ale k dispozici zprávy, podle nichž přinejmenším dva lidé, kteří s Flytillou neměli nic společného a chtěli jet do Izraele jen na dovolenou, museli zase vybalit své kufry. I přes tento filtr se očekává, že se na letiště v Tel Avivu dostaly stovky lidí, na které čekalo 650 extra policistů. Tři lidé letící z Paříže prý směli vstoupit do Izraele. A jen pro dokreslení situace: švédský turista, který do Izraele vstupoval přechodem z Jordánska, byl na hranici donucen podepsat papír, že se nebude angažovat v žádných propalestinských akcích.
Libye. Lehce nepotvrzené zprávy hovoří o útoku někdejších revolucionářů na sídlo prozatímní vlády, která jim zastavila výplaty, nebo samozvané mravnostní policii, která nutí ženy na ulici se zahalovat. Lehce potvrzené, ale o to utajovanější zprávy zase mluví o tom, že loňská agrese do Libye jasně prokázala, že když chce NATO válčit, bez Spojených států se neobejde. A co hůř, ani s americkou účastí není nic dokonalé. Nálety proti Kaddáfího jednotkám sice podnikaly hlavně letadla evropských armád a Kanady, ale bez amerického podílu -- zpravodajské služby, průzkumu, plánování a doplňování paliva – by Kaddáfího asi neporazily. Například bezmála všechny z 7700 bomb a raket, které na Libyi dopadly, bylo amerických, což je zhruba stejné, jako při předchozí válce NATO proti Srbsku na Balkáně. I s americkou pomocí ale Evropané měli k dispozici jen 40 procent letadel nutných k zachycení elektronické komunikace, což ochromovalo efektivitu agrese. Zkrátka, Česká republika sice v Libyi nezabíjela, ale až zase Vondra začne huhlat, že škrty ochromují českou armádu, pamatujme, že je to fakt jen huhlání.
V posledních dnech jsem psala o egyptských prezidentských kandidátech a dneska je to už všechno jinak. Spory a rozpory, demonstrace nedemonstrace, do hry vstoupila vojenská junta a bez udání jakéhokoli důvodu deset kandidátů prostě vyškrtla ze hry.
Zatímní konec nadějí je to mimo jiné pro Mubarakova řezníka, dlouholetého šéfa tajné služby Umara Sulajmána, kandidáta Muslimského bratrstva Chajráta Šatíra nebo pro radikálního duchovního Házima Ismaíla, o němž se dlouho pochybovalo, jestli se voleb vůbec smí účastnit, protože jeho matka měla údajně americké občanství. Pokud nebude tento verdikt zvrácen – a odvolání k soudu je možné – bude to další zásadní zásek generálů do demokratického vývoje Egypta. Šatír už prohlásil, že tohle rozhodnutí značí, že se v Egyptě „žádná revoluce ani neodehrála“. Trochu nadnesené, ale v zásadě pravdivé.
A jedno video. Natočil ho mladý egyptský lékař v Londýně, který na ulici potkal jednoho z největších zlodějů Mubarakovy vlády, Júsefa Butruse Ghálího. Na žádost Egypta je „hledán“ Interpolem, ale Británie ho odmítá vydat k potrestání. V Egyptě byl mezitím v nepřítomnosti odsouzen ke 30 letům vězení. Dávám sem to video hlavně proto, že mi silně připomíná legendární scénu z mého oblíbeného Maratonce:
A na závěr podotek: Ať už arabské jaro dopadá v různých zemích jakkoli (ne)úspěšně, jedno je jisté: alespoň do určité míry už nelze vývoj v regionu předjímat jen na základě přání velmocí a jejich zájmů, bez toho, že by se do úvahy nebrala arabská ulice. Dobrý začátek.
-
|2012-04-15 21:26:09 dusan - Hebrejcisnáď nedovolili pospolitým všeobecným ovečkám poflakovaťsa v Svätej zemi ani počas minulotýždňových sviatkov Baránka...zaujímavé...
-
|2012-04-16 00:25:07 Pan Tau - Jordánský nukleární programŽe Izraeli nevadí jordánský nukleární program není tak úplně pravda. Jordánský král si dokonce veřejně stěžoval, že se Izrael snaží jejich "mírový nukleární program" sabotovat co to jen jde. Dělá to ovšem velmi diskrétně a pouze neoficiálně: zatím tedy nevraždí jordánské vědce, ale snaží se přesvědčit různé země, aby neposkytovaly Jordánsku potřebnou technologii.
http://www.independent.co.uk/news/world/middle-east/king-of-jordan-accuses-israel-of-underhand-plot-to-thwart-nuclear-project-2001572.html
-
|2012-04-16 13:30:31 Rico - JE TO DĚS, BEZ POTAZ ARABSKÉ ULICE. TAKY UVÍTÁM!Líbí se mi, jak se paní Spencerove „před časem při zběžném přelétnutí nějak nepozdával článek v Der Spiegel“ o rebelském „popravčím v Homsu“, a jak „o něm smlčela“.
Určitě se Der Spiegel trochu hněval, ale rozhodně ne moc, když si teď ten článek pí Es „asi přečte pořádně…“ teďkonc, to Der Spiegel uvítá rozhodně: Danke, Teresa!
Dále mám rád takové Tereziněny věty typu čelem k normálním lidem, jako např. „Mám dojem, že se snad ani nemluvilo, ale třeba jsem to jen přehlédla“ – holt tak lidsky, bez frajeření a nároku na neomylnosti.
Díky taky za připomenutí, že „Jordánsko s Izraelem už válčilo“, jaký fraky taky, že!? a sice hned po půlnoci tehdy, a pak ještě jednou, spolu s ostatními v červnu, ale taky nic.
Ano, kdyby ale mělo Jordánsko atomovou bombu, kdo ví, zda by nešlo do války s Izraelem znova, a taky bych pak zvědavý, co by na to Izrael řeklo a o sousedovi si pomyslelo, a ne jak, když Jordńsko pomlátilo u sebe doma Palestince tehdy později, ten dacan aristokratickej, v září 1970, se svejma beduinamy, trus jeden velbloudí!
Jo a to s tím letadlem Floutekila, jak je ty cestující nepustili v Evropě do letadla, to mi připomíná ty sviňárny, jak je musím pokaždé vyplňovat potupným způsobem, že nehodlám spáchat na US prezidenta atentát.
Aji boty jsem si tuhle, že jo, nechtěl…
A co??
Prej jestli mi smrděj? mě uráží, v Atalantě, a mířil na mně dělem.
Poklepal jsem si na čelo, že… a tak pak mě ztloukli, že jsem musel odletět zpátky do Evropy odkud jsem přiletěl.
