V globalizovaném světě se hranice stírají, čehož důkazem je, že Nečasova vláda rozpočtové a jiné odpovědnosti už začíná splývat s realitou blízkovýchodního bazaru. Jen ta vůně koření a vodních dýmek se u nás nahrazuje čímsi méně libým. O tom ale psát nechci…
Sýrie a USA. Rada bezpečnosti OSN chtěla v rámci své nové rezoluce podpořit návrh dohody Kofiho Annana o zastavení palby v Sýrii k 10. dubnu, nicméně vše se jaksi zaseklo na hře se slovíčky. Spojené státy se totiž očividně snaží rezoluci proměnit v jakýsi druh mandátu. Velvyslankyně USA při OSN Susan Riceová, která proslula už lhaním o viagře v Libyi, nyní trvá na tom, že OSN musí proti Sýrii jednat „urgentně a seriozně“, jakmile Asadova vláda ultimatum 10. dubna nesplní, tedy pokud nezastaví vojenské operace. Dodala, že „Spojené státy mají obavu a jsou vcelku skeptické, že by vláda Sýrie zničehonic dodržela své závazky.“
Rada bezpečnosti OSN má navíc každou chvíli schválit tým pozorovatelů, kteří přímo na místě zajistí, že jak Asadův režim, tak povstalci příměří dodržují, byť k takovému kroku je z povstaleckých řad ochotno jen pár lidí. Rusko a Čína, ve snaze zabránit tomu, aby se případná rezoluce Rady bezpečnosti mohla zvrhnout v opakování agrese a la Libye, jsou připraveny nevpustit do znění rezoluce cokoli, co by připomínalo, že 10. duben bude ultimátem pro akci OSN. I tak ale nezabrání tomu, aby „mezinárodní společenství“, jak se v některých kruzích říká Spojeným státům a pěti šesti jejich spojencům, nehodilo vinu za pokračování bojů v Sýrii na Asada, i kdyby se vládní jednotky stáhly do kasáren a v palbě pokračovali jen rebelové pod vedením nepřehledné a nedůvěryhodné (a desítkami milionů dolarů vypolstrované) party zvané Syrská národní rada.
A situace se začíná šmodrchat už teď: podle některých zdrojů v Sýrii propukly nové boje, jiné zase tvrdí, že se armáda stahovat už začala…
Přístup Spojených států k řešení situace v Sýrii prostřednictvím jednání se zrcadlově odráží i v postoji Washingtonu vůči rozhovorům s Íránem. Hillary Clintonová totiž už stanovila řadu podmínek, které podle všeho jednání ve formátu 5+1, která se mají konat v půli dubna v Turecku, zničí v jejich zárodku. Mezi požadavky, které mají vyloučit válku proti Íránu, jsou například nespecifikované „konkrétní závazky“ Íránu, včetně výslovného kolovrátkového požadavku, aby Írán „udělal jasno o svém jaderném programu“. To vše v době, kdy se tajné služby USA. EU i Izraele shodují, že Írán vojenský jaderný program nemá a ani o něm neuvažuje. Při jednáních se Západem ale bude přesto vystaven situaci, v níž bude muset veřejně a oficiálně doložit důkazy o programu, který nemá. Zkrátka, blížící se rozhovory budou dobré ke všemu možnému, jen ne k diplomatickému řešení uměle udržované krize.
USA přitom jednání vydávají za „poslední šanci“, jak se Írán může vyhnout útoku, ať už ze strany USA, Izraele, nebo obou najednou.
Podobnými bizarními tlaky, které dojem z IQ amerického vedení nijak neposilují, Barack Obama podle všeho hodlá zbrzdit izraelskou vládu Benjamina Netanjahua v jejích útočných plánech a přitom si pro americké židovské voliče uchovat image věrného patrona Izraele, který Íránu nic nedaruje. Mezitím ale Izrael údajně válku proti Íránu odložil přinejmenším na příští rok, a pro Obamu je připraveno hlasovat 62 procent amerických Židů (28 procent bude hlasovat proti němu). Při prvních volbách ale Obama získal 78 procent židovských hlasů, a tak je teď z pohledu Bílého domu třeba v nastaveném kurzu pokračovat až do listopadových voleb, po nichž už… spousta lidí věří, že všechno bude jinak.
Mezinárodní trestní soud (ICC) v úterý zamítl návrh palestinské samosprávy, aby prošetřil, zda při izraelské agresi do pásma Gazy nazvané Operace Lité olovo nebyly spáchány válečné zločiny. V oficiálním prohlášení ICC konstatoval, že současný status, který Valné shromáždění OSN Palestině zaručilo, je „pozorovatel“ a nikoli „nečlenský stát“, a proto se palestinskými podněty nemůže a nebude zabývat. I ICC přitom ale podotkl, že „Palestina je jako stát v bilaterálních vztazích uznávána více než 130 vládami a některými mezinárodními organizacemi, včetně těch spadajících pod OSN“. Nikoli ale Valným shromážděním OSN, kde posílení statutu Palestiny dekády blokují Spojené státy a Izrael (nebo obráceně). Izrael navíc není signatářem Římského statutu ICC, a tak na něj ICC nedosáhne, pokud žalobu nepodá jiný stát, který signatářem je.
Na přelomu let 2009 a 2010 izraelská armáda při Operaci Lité olovo zabila na 1400 Palestinců a dalších asi pět tisíc jich zranila. Až polovinu z obětí tvořili civilisté, včetně asi 300 dětí, více než 115 žen a 85 mužů starších 50 let. Při agresi bylo v pásmu Gazy zcela zničeno 14 procent všech budov, včetně 16 nemocnic a 280 škol. V některých z nich, se ve chvíli, kdy začaly padat bomby, ještě učilo.
Americké diplomatické depeše zveřejněné prostřednictvím WikiLeaks odhalily, že právě případné vyšetřování ICC bylo jedním z hlavních důvodů, proč Izrael loni v září vehementně usiloval o zablokování palestinské žádosti o státnost. Podle depeší se hlavní prokurátor izraelské armády Avichaj Mandelblit v únoru 2010 setkal s americkým velvyslancem Jamesem Cunnighamem, aby s ním jednal o případném vyšetřování Operace Lité olovo. Opakovaně po velvyslanci žádal, aby USA „veřejně prohlásily, že ICC nemá jurisdikci nad Izraelem v otázce operace v Gaze“, a varoval, že „snaha palestinské samosprávy pronásledovat Izrael prostřednictvím ICC bude izraelská vláda vnímat jako válku“. Mandelblit spáchání válečných zločinů nevyvracel, spíš je vylučoval s tím, že jejich prošetřování je technicky nezákonné. S Mandelblitem byl na jednání i šéf armádního odboru mezinárodního práva plukovník Liron Libman, podle něhož je „ICC pro Izrael nejnebezpečnější otázkou“, konstatuje depeše.
Postoj ICC okamžitě odsoudila Amnesty International, podle níž verdikt znamená, že „palestinským i izraelským obětem bylo odepřeno právo na spravedlnost“.
A dneska na závěr citát: „Arabské jaro je obecně vydáváno za regionální a mládeží vedenou revoluci ve jménu liberálních demokratických principů. Libye ale takovými silami spravována není: naopak, sotva se coby stát vůbec drží. Taky Egypt, jehož zvolená většina (možná natrvalo) je vesměs islamistická. A demokraté nedominují ani opozici v Sýrii. Shoda Ligy arabských států o Sýrii není vedena tím, že by tyto státy dříve razily nebo obhajovaly demokracii. Spíš to odráží tisíc let starý konflikt mezi šíity a sunnity a snahu znovu dosáhnout sunnitské nadvlády nad šíity. I proto má tolik menšinových skupin, jakými jsou drúzové, Kurdové a křesťané, strach ze změny režimu v Sýrii.“
Tak pravil Henry Kissinger.
