Dnes trocha backgroundu o vládnoucím establishmentu v Sýrii a armádní průmyslové chobotnici v Egyptě.
Stručný pohled na syrskou vládnoucí rodinu, či mafii, chcete-li. Poté, co Bašár Asad v roce 2000 vystřídal svého otce v čele státu, tvůrci syrské ekonomické politiky se pokusili zvrátit propad liberalizací hospodářství, například omezením státních dotací. Vůbec poprvé byla povolena činnost soukromých bank a uvažovalo se i o zřízení burzy. Po roce 2005 byly státní dluhopisy posíleny oznámením programu sociálně tržního hospodářství, směsice státních a tržních kroků, které jednoznačně upřednostňovaly trh, ale bez mohutných korporací a navíc trh se zodpovědností vůči státu. Režim pak uzavřel spojenectví s největšími hráči na úkor menších podniků, v době, kdy většina Syřanů závisela na státu z hlediska jeho služeb, podpory a sociálního zajištění. Dřívější klientelistický systém tak pokračoval dál, ale v novém hávu. Rodiny tak či onak propojené s režimem ovládly soukromý sektor a zároveň ovládly značný podíl státního majetku. K těmto klanům patří Asadové a jejich příbuzní Machlůfové, stejně jako Šalíšové, Hasanové, Nadžíbové, Hamšúové, Hambúbové nebo třeba Šaukátové. Opětovné upevnění moci podnikatelské komunity, do níž nově přibyli také představitelé režimu a příslušníci tradiční buržoazie, způsobilo hlubokou (a z hlediska režimu nebezpečnou) polarizaci syrské společnosti podle regionů a výše příjmů.
Několik let s nízkými srážkami po roce 2003 vyvolaly masivní stěhování obyvatel venkova do měst – do roku 2009 jich takto přesídlilo na milion – což sociální a regionální rozdíly jen dále prohloubilo. Velká města jako Damašek nebo Aleppo tento příval absorbovaly snáze, než města menší, která začala o to víc trpět nedostatkem investic do infrastruktury. Provinční města jako Dir´á, Idlíb, Homs nebo Hamá jsou dnes spolu se svým okolím hlavním bojištěm vzpoury. Obyvatelé venkova pocítili, jaký dopad má na jejich životy snížení státních dotací, omezování investic nebo dekády korupce elit. Revoluce v Tunisku a Egyptě jim pak jen dodaly motivaci vyjádřit svůj nesouhlas otevřeně a společně.
Z řad vysokého byznysu zatím nikdo významnější na stranu opozice nesběhl, přinejmenším v Damašku nebo Aleppu. A loajální přitom nezůstali jen prezidentovi pokrevní příbuzní Machlúfové, po boku režimu pevně stojí i další mocné rodiny, financují prorežimní demonstrace a píárové kampaně a pomáhají udržovat kurz syrské měny. Pokud si z nich už někdo postěžuje, omezí se jen na vyvádění kapitálu mimo Sýrii a v soukromí i na šeptaná přání změnit režim v Damašku.
Ti nejmocnější si jasně uvědomují, že jejich osud je spjat s osudem režimu vzájemně propojenými investicemi a dlouhými roky obohacování se na úkor státu. Změnit strany by pro ně dnes znamenalo velmi riskantní sázku na shovívavost opozice. Podpora velkého byznysu není sice jediným faktorem, který drží režim u moci, nicméně bylo by pro režim velmi obtížné udržet se v Damašku a Aleppu, kdyby tyto vlivné a bohaté síly vrhly svou energii na pomoc protestům. Aliance režimu a velkého byznysu se utvářela dekády a nejspíš vydrží až do poslední možné chvíle. Veřejné dezerce kapitánů byznysu by byly známkou, že dny režimu jsou sečteny. Pohled všech se ale zatím soustředí spíš na bitevní pole, konstatuje analýza MERIP. A zajímavé pozadí vztahu rodin Asadů a Machlúfů, která napovídá, kdo že to v Sýrii skutečně vládne, je tady.
A jen už stručnou poznámku k Sýrii: Al Džazíra v uplynulých dnech zveřejnila tajné dokumenty, které měly prokazovat osobní Asadův podíl na potlačení rebelie. Zvláštní je, že z pěti uniklých dokumentů do angličtiny přeložila jen čtyři, pátý jen shrnula, přičemž vynechala jasné příkazy, aby policie a armáda při pátečních (tedy postmešitovských) demonstracích proti protestujícím nenasazovala zbraně, a navíc pátý dokument obsahuje počty demonstrantů, mnohem nižší než uvádí opozice. To poznamenávám jen na okraj, protože jinak je samozřejmě jasné, že režim v Sýrii zabil víc lidí než opozice. Přinejmenším prozatím.
A ještě pohled na egyptskou vojenskou juntu a její ekonomické aktivity, které se do značné míry uskutečňují prostřednictvím Arabské organizace průmyslu (AOI), což je v Egyptě sídlící (a Egyptem de facto řízená) skupina založená v roce 1975 pro koordinaci arabského zbrojního průmyslu (členy jsou také Katar, Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty). Hitem posledních let v Egyptě je pro zahraniční firmy spolupráce s juntou na projektech spojených s obnovitelnými energiemi a ekologickými projekty. Čína podepsala s AOI memorandum o porozumění pro spolupráci na projektech solární a větrné energie, ve sféře větrných elektráren už v Egyptě uzavřely dohody o předání licence firmy z Německa a Dánska, zatímco společnosti ze Španělska a Kanady jsou partnery AOI při výstavbě fotovoltaické elektrárny u Káhiry. Egyptská armáda je zapojena i do projektů na čištění odpadních vod, likvidaci odpadu a vybavení na přestavbu automobilů na zemní plyn. Podle studie Káhirské univerzity výrobu komponentů pro průmysl obnovitelných zdrojů rovněž zajišťuje armáda a mnozí obchodní atašé ze zahraničních ambasád pátrají po možnostech investic. Tyto snahy se vyplácejí: Německo investovalo 50 milionů eur do recyklace odpadu z rýže a ve spolupráci s AOI vybudovalo dvě továrny. Zpracovaný odpad pak k dalšímu použití odváží jiná firma – rovněž armádní.
Snaha armády získat ještě širší dostup k nadnárodnímu kapitálu se nově odráží i v projevech čerstvého ministra vojenské produkce generála Alího Sabrího, který v letech 2006 až 2008 dohlížel na investici jedné miliardy egyptských liber (166 milionů dolarů) do rozšíření armádního průmyslu výroby hnojiv. Sabrí se sice rád chlubí tím, že armádní projekty nabízejí možnost získání praxe pro čerstvé absolventy univerzit a napomáhají rozvoji odlehlých oblastí, přesto si nad to očividně více cení toho, že si armáda už pojistila nová partnerství s USA, Ruskem, Británií, Čínou, Jihoafrickou republikou, Francií, Německem a Itálií. K tomu se chlubí, že na rozdíl od zbytku státu, který propadá do stále hlubší recese, zaznamenává junta a její ekonomická chobotnice (takhle on to, samozřejmě, neříká) pětiprocentní růst i v době po revoluci – a k tomu prý dostavěla první egyptský (a podle Sabrího i první v regionu) válcovnu za studena, dokončuje průmyslový park severovýchodně od Káhiry a zintenzivňuje společné podniky s předními světovými firmami, které se nebojí v Egyptě expandovat bez ohledu na pokračující politickou nestabilitu.
Junta rovněž opakovaně zahájila jednání o partnerství státního a soukromého sektoru, která byla pozastavena poté, co zahraniční investoři požadovali záruky proti pohybu měny a politickým rizikům. V tomto případě se hraje především o financování nemocnic, čistíren vody a silnic.
Petrou škálu odvětví, které armáda ovládá, ukazuje video z února. A tenhle „stát ve státě“ hodlá nyní parlament vedený Muslimským bratrstvem odstavit od moci… Bude to dřina.
A podivný podotek na závěr: svržený egyptský diktátor Husní Mubarak vyplácel izraelskému poslanci a několikanásobnému ministrovi Benjaminu Ben-Eliezerovi měsíční apanáž ve výši 25 tisíc dolarů. Vyplývá to alespoň z „uniklých“ Mubarakových memoárů, které na pokračování vydává egyptský deník Rous al Júsef. O těchto penězích z prezidentského rozpočtu prý věděl jen šéf Mubarakovy kanceláře. Podle Mubaraka není na udržování blízkých vztahů s Ben-Eliezerem nic divného, protože mnoho šéfů arabských států si najímalo izraelské a židovské politické poradce. Jako příklad uvádí marockého krále Hasana II., který měl blízkého židovského poradce André Azoulaye.
Včera jsem psala, že afghánské vyšetřování kandahárského masakru, při němž bylo postříleno 16 civilistů, došlo k závěru, že útočník nebyl sám, ale vraždila prý skupina vojáků… a už to není pravda. Nyní afghánská strana couvla s souhlasí s pentagonskou verzí osamělého střelce. O to zajímavější je pohled na výroky afghánského loutkového prezidenta a jeho kanceláře z posledních dnů a týdnů, protože se zdá, že se svým vodičům nějak utrhl: „Američané v Afghánistánu jsou ´démoni´,“ prohlásil kupříkladu. „Tvrdí, že korán spálili omylem, ale ve skutečnosti to byly satanské činy, které nelze ospravedlnit žádnými omluvami.“ … nebo… Masakr 16 afghánských dětí, žen a mužů, který spáchal americký voják, „nebyl prvním, ve skutečnosti byl stým, dvoustým a pětistým.“ Zdá se, že si Hamíd Karzáí začíná čím dál víc chránit záda v době, kdy ve „své“ vlastní zemi nemůže bez mohutné americké ochrany vyjít na ulici ani v Kábulu a kdy se jeho osud tak nějak začíná naplňovat.
Hlavního saúdského muftího, který vyzval ke zbourání všech křesťanských kostelů v regionu, jsem včera citovala jen jako příklad extremních projevů muže, který stojí v čele extremistického náboženského establishmentu, jež se bojí, že zkolabuje, kdyby ženy, nedejalláh, začaly třeba řídit auta. Muftí je určitě jeden z nejnebezpečnějších fanatiků v zemi spravované fanatiky, nad nimiž USA drží ochrannou ruku už posledních 60 let. Nový rozměr to vše ale nabírá poté, co Der Spiegel napsal: „Evropské státy podle všeho obcházejí regulace EU pro vývoz zbraní a prodávají Saúdské Arábii vojenské vybavení a licence. (…) Tyto kontroverzní obchody pak celkově činí z EU největšího dodavatele zbraní do Saúdské Arábie.“ Ach jo.
-
|2012-03-22 12:21:53 Rico - NACHÁDZAME NA ÚZEMÍ PRVÉ NEOLITICKÉ OSADYKeď na dvere zaklope průser, je už neskoro hľadať riešenie.
Inak genialne: Režim v Berlíně byl najlepší možný.
Nahradiť ho ale vybombardováním všech měst s více než 20 000 obyvateli bandity, ktoré zabilo mnoho nevinných civilistov, poválečným chaosom a hospodářským propadem a hladem ako v Německu na konci prvé polovice 19. storočia, bola prima míľa dozadu.
A Vy jste kocúr kokot v sedemmíľových čižmách.
Tudíž byste měl být pod ochranou Tunesca.
-
|2012-03-22 12:48:08 Rico - JE TEREZKA ŘÍZENÁ TORPÉDY Z MOSKVY? NENÍ, JE OPRAVJen co Lavrov škytl opačným směrem, už postrádám v Terezčiných rozprávkách pojmy Loutka, Západ etc.
Krásný muž s dlouhou šíjí je syn svého tatínka, a ten bez pomoci Západu v 80tejch vyvraždil na 20 000 banditů zákeřně a podle, protože ve smyslu civilistů, žijících v jednom z měst v jeho Sýrii jen tak bokem, ale původu babinského.
Krásné jsou také zvěsti o egyptech a jiných alžírech o tom, že v Egyptech vládne vojenská chunta, což je objev, protože od odstranění jejich krále hrdinným Nasérem tam vládla královna ze Sáby.
A vůbec: téměř denní perfektní zpravodajství Terezky o tom, jak Západ rozdmýchává vášně mezi naprosto a historicky vždy pokojnými arabskými mysliteli a jejich lidem (facka není kulomet, prosím!) je vynikající – doufám, že Terezku letos Pulitzer nemine.
Jsem rád zejména proto, neb letos uplynulo 100 let od narození Karla Máje, jehož reportáže z pouští od Bagdádu po Cařihrad pod slunečníkem Pádišáha jménem Gobi už tehdy byly plné oprávněné kritiky Západu.
Arabské revoluce lze proto dnes vnímat jako dědictví Vinnetoua, který v době, kdy navštívil nesčetné z Balkánských roklin, rovněž kritizoval ropné machinace loutek v Kordillerách.
Occupy Truth.
Títo banditi zas zabili omnoho viac nevinných civilistov, ktorí boli na nesprávnom mieste v nesprávny čas.
P.S. Režim v Damasku je najlepší možný, nahradiť ho chaosom a náboženskými vojnami zmietajúcimi krajinou ako vo Francúzsku 16. storočia je nie "krok" ale prima míľa dozadu!