Poté, co „osamělý“ americký voják v Afghánistánu v neděli postřílel nejméně 16 civilistů včetně dětí, přičemž některým z nich strkal hlaveň rovnou do úst, je země na nohou, Taliban plně ve zbrani a slibuje pomstu. Britský historik a publicista Tariq Ali to pod titulkem „Ne až tak osamělý střelec“ okomentoval na blogu London Review of Books, a protože od něj mám svolení přebírat texty, začnu dnes právě jim.
„Ve většině koloniálních válek jsou lidé zatýkáni, mučeni a podle libosti zabíjeni. Za důležitou se nepovažuje ani fasáda legálnosti. „Osamělý“ americký ozbrojenec, který v nedělních ranních hodinách zmasakroval nevinné Afghánce v tomto směru není žádnou výjimkou. V tomto případě to ale není čin vyšinutého maniaka zabíjejícího školáky v nějakém americkém městě. „Osamělý“ zabiják je seržant americké armády. Není prvním a určitě nebude posledním, kdo zabíjel právě tak.
Totéž dělali Francouzi v Alžírsku, Belgičané v Kongu, Britové v Keni a Adenu, Italové v Libyi, Němci v jihozápadní Africe, Búrové v Jižní Africe, Izraelci v Palestině, Američané v Koreji, Vietnamu a Střední Americe, a jejich zástupci se tak ke svým vlastním obyvatelům chovali po celé Latinské Americe a většině Asie.
I ruská okupace Afghánistánu měla své „osamělé ozbrojence“, kteří se chovali stejně, byli ale vzdělanější než většina jejich amerických protějšků, a tak byli s to ve svých pamětech po návratu následně alespoň vysvětlit proč to vše a nač. Cosi jako „humanitární“ válka neexistuje. Čím dříve si to obyvatelé okupovaných zemí uvědomí, tím snáze se pak mobilizuje podpora k odporu proti neokoloniálním dobrodružstvím a s nimi souvisejícím zvěrstvům.
Není snad tajemstvím, že většina Afghánců okupaci své země odmítá. Okupační vojáci jsou si toho vědomi. „Nepřítel“ není skrytý. Je jím veřejnost. Proto je likvidace žen a dětí součástí války. Bitevní vrtulníky, bombardéry a bezpilotní letouny jsou efektivnějšími zabijáky než „osamělý ozbrojenec“. Situace v Afghánistánu je dnes tak zoufalá, že okupační jednotky nejsou s to určit, zda Afghánci, kteří s nimi pracují, jsou na jejich straně, nebo proti nim. Některé z nedávných útoků na vojáky USA a NATO provedli Afghánci nosící armádní nebo policejní uniformu. Nepřítelem je tak dnes každý – dokonce i loutkový prezident Karzáí, kerý ví, že jeho dny jsou sečteny, i když na něj, alespoň, čeká hned několik bezpečných útočišť a tučných kont. Pro Spojené státy je situace horší: Afghánci je chtějí vyhnat, a tak USA v této válce už vyhrát nemohou.
Co je třeba udělat? Rychle vypadnout. Takové války dehumanizují „nepřítele“ stejně jako dehumanizují občany válečnických států. Nutí náš žít ve stavu nevědomosti, ale naše apatie napomáhá tomu, aby takový stav trval navždy. Osamělý střelec brzy zmizí z našich myšlenek a budeme se moci znovu vrátit k rutinnímu zabíjení, které se páchá každý den, z příkazů politiků, které jsme si sami zvolili.“
Potud tedy Tariq Ali (mimochodem, zajímavý rozhovor s ním nedávno přinesl Nový Prostor).
Zatímco Afghánci slibují krvavou pomstu, Pentagon se snaží trochu kuriozně bránit tvrzením, že vrah byl duševně vyšinutý už doma (po předchozím bojovém nasazení) a afghánský vládní tým byl napaden davem na místě masakru, masakr se pro Baracka Obamu a jeho administrativu stává ze všeho nejvíc hlavně „píár problémem“: „Afghánistán a tamní válka, které kdysi musela být vedena za jakoukoli cenu, se pro Obamu stává píárovým bolehlavem,“ míní Associated Press, zatímco Reuter´s masakr označuje za „nejnovější americkou píárovou katarstrofu“.
A na PR jsou v Americe mistři, takže třeba na NBC Today reportérka z Afghánistánu konstatuje, že masakr „Spojeným státům a NATO v Afghánistánu příliš neprospěje. Lidé tady mají očividně obavy, co se stane, jaké protesty v jaké části Afghánistánu vzplanou, a jak Taliban této výhody využije.“ Pojmem „lidé“ jsou míněny okupační síly, Afghánci jsou z této množiny vyloučeni, nejspíš proto, že se protiamerických protestů bojí méně, než dalšího masakru. I New York Times zkouší dělat z okupačních sil oběti: „Pravděpodobnost násilné reakce na zabíjení západních příslušníků jen posiluje pocit obležení. Představitelé mluví o sílících obavách z další kaskády přehmatů a prohřešků, které zpochybní schopnost příslušníků NATO provádět svou misi a ponechají vojáky mnohem zranitelnějšími vůči násilí Afghánců, kteří touží po pomstě.“ A „k obavám prý přispívá“ i to, že dva dny před masakrem vrtulník NAT0 zabil čtyři civilisty.
Na píárovém vylepšení „přehmatu“ se tedy usilovně pracuje a přinejmenším americká veřejnost bude jistě brzy uklidněna, nicméně pro Obamu masakr přišel v té nejméně vhodné chvíli. Taliban začal naznačovat, že je ochotný zahájit rozhovory s Obamovou vládou, z nichž by vzešla dohoda o rozdělení moci v zemi po americkém odsunu. Zároveň se měla dokončit dohoda o převozu všech zajatých talibů do Kataru, kde by měli dostat příležitost stanout před spravedlivým soudem.
Situace se pro USA šmodrchá i v sousedním Kyrgyzstánu. Ministr obrany USA Leon Panetta přijel do Biškeku s cílem přesvědčit tamní vládu, aby prodloužila dohodu o americké vojenské přítomnosti na letecké základně Manas, ale prezident Atambajev mu sdělil, že jeho vláda „nemá v úmyslu“ nic takového udělat, neboť chce letiště mít jako komerční, a nikoli vojenský projekt.
Letiště Manas nedaleko hlavního města má v současnosti – při zavřených pákistánsko-afghánských hranicích – zásadní význam pro zásobování okupačních jednotek v Afghánistánu. Pro vypovězení smlouvy o pronájmu letiště americké armádě se ale nyní staví stále více kyrgyzských politických sil. Pentagon připouští, že pokud by přišel o Manas, bylo by zásobování jednotek závislé hlavně na přímých letech do Afghánistánu přes Severní pól, což by celou válku, v níž se už beztak utopily biliony, prodražilo ještě víc. Kyrgyzové tedy mají všechny páky, a tak už zbývá jen počkat, kam až se jim cenu za Manas podaří vyšroubovat.
Sýrie. Krátce poté, co zvláštní vyslanec OSN a Ligy arabských států pro Sýrii Kofi Annan po prvních jednáních s Bašárem Asadem prohlásil, že je „optimista“, Západem podporovaná exilová syrská národní rada (SNC) na tiskovce v Istanbulu vyzvala k „okamžité arabské a mezinárodní vojenské intervenci“ do Sýrie, což by mělo spočívat ve vyhlášení „bezletové zóny“ nad celou Sýrií a v leteckých úderech proti syrské armádě. Velitel saláfistické Svobodné syrské armády pohrozil dalšími pumovými útoky proti režimu, přičemž se pochlubil, že jeho muži zlikvidovali 250 „šabíhů“, což je termín pro přisluhovače režimu. Potíž je jen v tom, že v prohlášeních sunnitských rebelů se „šabíha“ často používá jako synonymum třeba vůči alávitům, a že jsme tedy svědky „boje proti režimu“ prostřednictvím etnických čistek. Není ani jasné, zda tyto oběti končí na stále bobtnajících seznamech obětí syrského konfliktu.
Opozice mezitím tvrdí, že v Homsu, kde v posledních dnech už vládl relativní klid, byl spáchán další masakr, jehož obětmi se stalo 92 civilistů. Pak mělo být v Homsu ještě podřezáno 47 žen a dětí, což už mi přijde lehce genderově neuvěřitelné. Těžko říci, co je na tom všem pravdy, ale vzhledem k tomu, že syrská státní televize opakuje, že záběry arabských televizí z Homsu nejsou pravdivé, tak na tom asi přece jen něco bude. Za prokázané lze naopak brát dobytí povstalecké bašty Idlíbu.
Kvůli „nevyváženému“ informování o Sýrii pokračuje exodus novinářů z Al Džazíry a ve změti protichůdných informací, v nichž se bude možné rozebrat asi až poté, co od moci odejde Asad a v propadlišti dějin skončí i nynější povstalci, je příznačnou zvěst z Paříže, kde syrská opozice nadšeně oznámila „zběhnutí“ někdejšího syrského ministra obrany Mustafy Tláse a jeho synka velkopodnikatele. Byla by to propagandistická bomba, nicméně se ukázalo, že přání bylo otcem myšlenky – Tlás vše v televizi popřel s tím, že do francouzské metropole přijel z pověření Damašku pracovně na pár dnů (že by k jednání o francouzských vojácích zajatých v Sýrii?), a tak je zoufalá snaha exilové opozice získat na svou stranu nějakou opravdu velkou rybu dál bezvýsledná, zatímco kruh Asadových nejbližších zůstává dál prakticky nedotčen. Jen mi není jasné, jak to, že se embargo EU na damašské vedení nevztahuje i na Tláse, který patří k nejmocnějším mužům v zemi?
Nejvyšší muftí Saúdské Arábie šajch Abdal Azíz bin Abdalláh al Šajch mezitím vyhlásil, že podpora Svobodné syrské armádě a nutnost ji posilovat při současném oslabování syrského režimu je formou „džihádu ve jménu Boha“. Vše, co posiluje FSA, prý vychází přímo ze šaríji, dodal. Pokud bychom to vzali za bernou minci, účastní se tak Západ svou podporou FSA v Sýrii nefalšovaného džihádu. (Kampak se asi poděl ten všeobjímající strach z islámu, který svírá masy lidí v Evropě?) A afghánské déja vu připomíná i video ze syrského Rastánu, na němž bojovníci FSA (prý) vítají mudžáhidy z Egypta a Saúdské Arábie, kteří jim přišli na pomoc (v posledních dnech prý do Sýrie jen ze Saúdské Arábie proniklo – bez záruky – na 1000 bojovníků):
Za této nepřehledné situace Bašár Asad na 7. května vyhlásil – v rámci svých dlouho ohlašovaných reformních kroků k ukončení rebelie -- parlamentní volby.
Velestručně:
-- Reportéři bez hranic na seznam „nepřátel internetu“ zařadili vedle třeba Běloruska i naše přátele z Bahrajnu.
-- Plánovanou cestu do Washingtonu zrušila izraelská parlamentní delegace, protože Spojené státy odmítly na své území vpustit poslance Michaela Ben Ariho, který má těsné vazby na stranu Kach, v Izraeli zakázanou a v USA označovanou za teroristickou organizaci.
-- Bývalý guvernér Pensylvánie Ed Rendell je vyšetřován ministerstvem financí za to, že si za svá veřejná vystoupení na podporu íránské teroristické organizace Lidoví Mudžáhidé nechával právě od Lidových mudžáhidů platit.
-- Protesty z univerzity v Abhá, při jejichž potlačení policie jednu studentku zabila a desítky dalších zranila, se přelévají i do dalších měst Saúdské Arábie, přičemž už se demonstruje údajně v Rijádu, Namásu, Aráru, Katífu a Rabíjáhu. Saúdská monarchie prodemokratické protesty označuje za „akt terorismu“.
Egypt. Parlament zvolený ve volbách, které se táhly od listopadu až do letošního ledna a v němž mají většinu Muslimští bratři, vydal prohlášení k izraelským náletům na Gazu (které mezitím podle všeho skončily dohodou o zastavení palby mezi Izraelem a Hamasem). Prohlášení je zajímavé hlavně tím, že nabízí vhled do myšlení nových porevolučních egyptských politiků (shrnuto): Egyptská revoluce už nikdy nebude partnerem nebo spojencem „sionistické entity“, která je „největším nepřítelem Egypta“ a arabského národa a s touto entitou se bude nakládat jako s nepřítelem, který ohrožuje národní bezpečnost Egypta a jeho zájmy. Je třeba odvolat egyptského velvyslance z Tel Avivu a vyhnat izraelského velvyslance z Káhiry, poskytnout Palestincům v Gaze a na Západním břehu veškerou podporu proti izraelské agresivní politice, podpořit veškeré formy odporu proti okupaci palestinských území, protože „sionistická entita“ prokázala, že mírovou cestou nelze nikam pokročit a navrch se vrítit k všeobjímajícímu arabskému bojkotu Izraele a otevřít otázku „izraelské jaderné hrozby“… (Celý text v arabštině je tady).
A mezitím se do voleb, z nichž by v létě měl vzejít nový egyptský prezident, přihlásilo už 280 kandidátů. Než se v jejich seznamu někdo vyzná, zaujal mě chlapík, který kandiduje za jakousi Egyptskou stranu kuřáků hašiše. Chce legalizovat hulení. Nebo líp, vrátit se ke kořenům, protože ještě ve 40. letech minulého století se hašiš prý vcelku běžně hulil i na přednáškách na Káhirské univerzitě…
A na závěr mí oblíbení Cairokee na koncertě na káhirském Zamaleku, aneb další tvář Egypta:
