Sýrie létá jako na houpačce – ještě minulé úterý Barack Obama tvrdil, že tamní „diktátor bezpochyby padne“, nyní už je zase všechno jinak. A k tomu se začali registrovat kandidáti na egyptského prezidenta, v Bahrajnu vyšlo do ulic 100 tisíc lidí a tak… Dneska je toho fakt hodně.
Vysocí američtí představitelé zničehonic připouštějí, že protivládní revolta v Sýrii nejspíš nereprezentuje většinu Syřanů a že režim Bašára Asada tak podle všeho rebelii může ustát. Je to důležité (byť cudně tutlané) přiznání, protože se o rebelii dlouhé měsíce na Západě obecně mluvilo jako o všelidovém povstání a pomoc opozici svrhnout Asada se stala jedním z principů západní politiky. Nyní, kdy i američtí činitelé připouštějí, že opoziční bojovníci zastupují menšinu Syřanů, bude ale obhajoba této politiky o něco těžší. Tím spíš, že i navzdory dezercím do řad saláfistické Syrské svobodné armády a útěku několika nepříliš významných činitelů se americké zdroje shodují, že režim zůstal po celou dobu vzpoury v zásadě neoslaben. A co víc, s pomocí Ruska nebo Íránu se mu naopak daří vcelku dobře. Do toho americké zpravodajské služby soudí, že armáda zůstane Asadovi nejspíš věrná, stejně jako nejbližší kruh jeho spolupracovníků.
Obamova administrativa, zdá se, nemá příliš chuti do dalšího válečného dobrodružství, nicméně navenek dává najevo, že se vojenský zásah rychle blíží. Ministři zahraničí EU však vyloučili vojenské řešení situace v Sýrii, přičemž třeba šéf francouzské diplomacie Alain Juppe prohlásil, že „Sýrie není Libye“. Katar na káhirském jednání Ligy arabských států sice vyzval k mezinárodní intervenci, nicméně Juppe takový postup odmítl s tím, že „vojenská akce není na pořadu dne“.
EU prý upřednostňuje politické řešení, a to v Damašku dojednával někdejší šéf OSN Kofi Annan. Nejprve se mu podařilo naštvat syrskou opozici prohlášením, že její pokračující ozbrojený boj proti Asadovi jen zhoršuje situaci a eskaluje konflikt. „Podobné komentáře jsou neuspokojivé a nedávají syrskému lidu, který je každý den masakrován, příliš nadějí,“ prohlásil jeden z opozičních lídrů Burhán Ghaliún (ještě než se dočetl, jak syrskou opozici hodnotí ve Washingtonu). Vyjádřil ovšem naději, že Annan má „mechanismus k ukončení násilí. Obávám se ale, že stejně jako jiní mezinárodní vyslanci před ním vyplývá měsíc či dva zbytečnými pokusy o vyjednávání.“
V tom může mít ovšem pravdu, protože Asad při jednání s Annanem zastavení palby podmínil ukončením „teroristických akcí“ (míněni povstalci), kteří ovšem odmítají složit zbraně. Přesto Annan po jednání s Asadem vyjádřil „optimismus“, byť přiznal, že to bude všechno ještě hodně těžké. Už dnes lze ale předpovědět, že (ne)dobrovolný odchod Bašára Asada z funkce bude jediným možným řešením situace, protože jeho setrvání v čele země je nepředstavitelné – příliš mnoho zemí a politiků už vložilo příliš mnoho energie i peněz do jeho svržení, takže si potřebují uchovat tvář. A nadto opravdu není jasné, jakou devízou zrovna postava Bašára Asada pro prosperitu syrského lidu vlastně je.
Takže uvidíme, ale na závěr k Sýrii jedna jedovatost: doposud nejvýše postavený přeběhlík, náměstek ministra ropného průmyslu, už varoval, že se ho bude režim snažit očerňovat a obviní ho z korupce. Jakpak to tak přesně ví dopředu? Syrský opoziční web oznámil, že důkazy už byly nalezeny. Koneckonců, vždyť to také byl středně vysoko postavený člen korupcí prolezlé vládnooucí strany Baas…
Francouzský Le Monde Diplomatique přinesl zajímavý text o Saúdské Arábii, takže úryvek: „V otázce lidských práv není přístup Saúdské Arábie lepší, než ten íránský. Mezinárodní společenství ale vždy dokáže vahhábistickou monarchii přehlédnout. Má to snad něco společného s tím, že je Saúdská Arábie předním producentem ropy a věrným spojencem USA? Saúdská Arábie může zasáhnout v Bahrajnu, potlačit tam prodemokratické protesty, popravit v roce 2011 76 lidí (včetně ženy obviněné z čarodějnictví), hrozit popravou bloggerovi, který na Twitteru zveřejnil imaginární konverzaci s prorokem, sekat ruce zlodějům, trestat smrtí znásilnění, homosexualitu, cizoložství, pašování drog a odpadlictví od víry, a zdá se, že to je všem, s výjimkou Vysoké komisařky OSN pro lidská práva, naprosto jedno. Radě bezpečnosti OSN, skupině G20, jejímž je Saúdská Arábie členem, Mezinárodnímu měnovému fondu, jehož šéfka nedávno navštívila Rijád a vyjádřila obdiv k „významné roli“ království v podpoře globální ekonomiky… všem je to jedno.
Tahle monarchie stále zakazuje ženám jezdit autem, pokud nejsou v doprovodu manžela nebo řidiče, a zakazuje jim i účast na olympijských hrách. Pokud by Írán takovým sexuálním apartheidem porušil olympijskou chartu, mezinárodní protesty by byly mohutné a ještě víc by se o nich psalo.
Dalším příkladem preferenčního postavení Rijádu je, že odmítá vydat do vlasti tuniského diktátora Zína Abidína bin Alího, namísto toho jemu i jeho financím poskytuje bezpečné útočiště. Peníze z Perského zálivu pak podporují saláfisty v Tunisku v jejich provokacích a platí televizní kanály šířící středověký výklad koránu.
Francouzský prezident Nicolas Sarkozy v roce 2008 prohlásil, že Saúdská Arábie, „povzbuzena jeho výsostí králem Abdalláhem“, razí „politiku civilizace“. Čtyři roky nato je tato země prolezlá korupcí nejvýznamnějším arabským šiřitelem ultrakonzervativního sunnitského islámu. Rijádští stařešinové, kteří protesty mladých Saúdů vnímají jako „novou formu terorismu“, se o lidská práva starají jen tehdy, kdy je mohou využít jako zbraň proti „radikálním“ šíitským režimům svých regionálních rivalů. Království má za to, že bude uchráněno před lidovými protesty tím, že část z ropných zisků vynakládá na sociální služby, udržováním nenávisti sunnitů vůči asi 20 procentům šíitského obyvatelstva na východě země, a strachem z Íránu. Mezinárodní shovívavost vůči saúdské monarchii už je jen třešnička na dortu.“
Nicméně, v reálu protesty propukají stále častěji. Studentky z ženské univerzity v Abhá se rozhodly bojkotovat výuku poté, co jich byly ve středu desítky zraněny při brutálním zásahu policie v univerzitním kampusu. Stačil k tomu nesouhlas studentek s tím, že je vedení univerzity obvinilo z nepořádnosti a za trest odvolalo všechny úklidové čety.
Saúdská Arábie loni v březnu sice prodemokatické hnutí v Bahrajnu s pomocí tanků potlačila, žádný tank ještě ale nezabil ideu, a tak v pátek v Bahrajnu na sto tisíc lidí při nejmasovějších protestech za uplynulý rok požadovalo reformy a konec Spojenými státy podporované královské diktatury. Policie pochody demonstrantů směřující do centra hlavního města, na Perlové náměstí, kde se odehrávala většina loňských akcí, zablokovala a nasadila proti nim slzný plyn, demonstranti odpověděli házením kamenů.
Bahrajnská vláda je dlouholetým spojencem USA a od Obamovy administrativy dostává vojenskou pomoc, a to bez ohledu na pokračující represe proti vlastním občanům. Bahrajn hostí americkou 5. flotilu, která ovládá Perský záliv, přičemž monarchie Pentagonu slouží i jako nástroj k pronikání do Íránu, ležícímu hned na sever.
Bahrajnské organizace ochránců lidských práv aktuálně oznámily, že režim v neoficiálních věznicích či rovnou na ulici zabil loni o 60 lidí víc, než se doposud oficiálně soudilo. Bahrajn tak může posloužit jako další z příkladů nečestnosti Baracka Obamy, který tvrdí, že je na straně demokratických povstání na Blízkém východě.
V pátek se poblíž americké ambasády v Káhiře pobily dvě skupiny demonstrantů – jedni schvalovali zásah junty proti zahraničním neziskovkám, druzí nikoli, a to hlavně proto, že zatímco americkým „aktivistům“ už bylo dovoleno odjet ze země, jejich egyptští spolupracovníci zůstávají dál ve vězení. Prvotní výsledek: 17 zraněných, druhotný výsledek: egyptský parlament podle všeho bude hlasovat proti přijetí další americké pomoci. Je to další výstřel v nevyhlášené válce v době, kdy Obama zvažuje, že právě kvůli kauze s americkými nevládkami zastaví Egyptu pravidelnou vojenskou pomoc ve výši 1,3 miliardy dolarů. Někteří poslanci argumentují, že USA udílením pomoci „neberou v potaz“ svrchovanost Egypta, a mají podporu v průzkumech veřejného mínění, které se většinou vyslovuje proti přijímání americké pomoci. „Doufáme, že členové amerického Kongresu pozorně naslouchají rozhodnutím egyptského parlamentu – parlamentu revoluce – a uvědomují si dobře, že egyptský lid nikdy nepřijme ohrožení své svrchovanosti nebo americkou pomoc, která by tuto svrchovanost ohrožovala,“ prohlásil předseda egyptského parlamentu Saád Katání, jeden z umírněnějších členů Muslimského bratrstva. Socialistický poslanec Badrí Farghálí pak celý problém zajímavě otočil, když prohlásil, že „americká pomoc není pomoc Ameriky Egyptu, ale ve skutečnosti Egyptu Americe.“ „Musíme odhalit jména všech, kdo z této pomoci získávají peníze,“ dodal.
Většina americké pomoci, která je vyplácena od podpisu mírových dohod s Izraelem (výměnou za podpis mírové dohody s Izraelem) míří přímo egyptské vojenské juntě, a tak není jasné, jestli parlament vůbec může „kešflóu“ alespoň teoreticky zablokovat, nicméně to chce alespoň zkusit, a to rovnou tím, že hlasování o americké pomoci spojí s hlasováním o důvěře současné (juntou dosazené) vládě. Tu se možná snaží ochránit ministr zahraničí, který v souznění s parlamentem tvrdí, že americká pomoc „poškozuje“ vztahy s Egyptem. Co se z toho asi vyvine? Egypt sice není v postavení, aby si mohl dovolit odmítat zahraniční pomoc, nicméně miliardu a kus dolarů určených pro juntu a na vojenské účely podle všeho v současnosti oželet asi opravdu může.
Mezitím v sobotu začala registrace prezidentských kandidátů pro letní volby a přiznám se, že už jsem v tom ztratila přehled. Hned během prvních pár hodin se přihlásilo 132 roztodivných zájemců a proud pokračuje, přičemž média z toho mají kouzelnou přehlídku kuriozit. Zaregistrovala jsem ale, že se o hlasy voličů bude ucházet třeba bratranec diktátora Mubaraka Muhammad Husní Mubarak, Busajma Kámilová, což je ovšem velezajímavá postava (bývalá televizní moderátorka, která se k opozici připojila už v rámci hnutí Kifája v roce 2004), jakýsi chlapík, který o sobě tvrdí, že je potomkem krále Farúka… výčet nemá v tuhle chvíli smysl. Tím spíš, že Mubarakův poslední premiér (a předtím i velitel letectva) Ahmad Šaufík – zaregistroval se jako první – všemu nasadil korunu, když prohlásil, že se „neuchází o post prezidenta, aby tím získal nějakou vůdcovskou roli“. Zkrátka, ke kandidátům se vrátím, až se prach trochu usadí.
A poslední k Egyptu: soud podle očekávání osvobodil lékaře, kteří vězněným účastnícím tahrírské revoluce – zatčeným loni na počátku března -- prováděli „testy panenství“. V úspěch žaloby nevěřily moc ani dívky, které je podaly, nicméně nyní soud rozhodl na základě „očitých svědectví“, která se rozcházela s výpověďmi dívek. Samotné „testy“ sice nikdo nezpochybnil, nicméně se vše zamotalo tak, že soud mohl kauzu smést a nemusel vynést verdikt obviňující juntu z porušování lidských práv. Tož tak.
Pokračují izraelské nálety na pásmo Gazy, počet obětí aktuálně dosáhl osmnácti, včetně dětí. Původně přitom vše před čtyřmi dny začalo náletem na údajně nebezpečného „militanta“, jehož oddíly prý nesly odpovědnost za loňský útok na izraelské vojáky u Ejlatu (byť se později ukázalo, že tehdy stříleli egyptští radikálové). Menší radikální frakce v Gaze na nálety odpověděly ostřelováním izraelského území podomácku vyrobenými raketami a dokonce i izraelský ministr obrany Ehud Barak potvrdil, že Hamas nemá v těchto útocích, při nichž bylo lehce zraněno několik Izraelců, prsty. „Rakety“ z Gazy přitom nabídly příležitost vyzkoušet spolehlivost široce medializovaného protiraketového systému Iron Dome, který si Izrael pořídil s mohutnou finanční podporou USA, mimo jiné hlavně coby ochranu před případnými raketami z Íránu. Nezafungoval, tak jak by měl, a to prý kvůli „technické závadě“, a nikoli pro to, že by chyba byla v programu. Pokud tedy nálety na Gazu mají posloužit jako prověrka techniky, přišly v pravý čas.
Nálety na Gazu mají pokračovat dál, žádný z činitelů nechce říci, co je jejich pravým cílem, s výjimkou toho, že jsou součástí „jasné politiky“. Náčelník generálního štábu izraelské armády Benny Gantz obhajuje plnohodnotnou agresi do Gazy, přičemž ale zároveň tvrdí, že Izrael „nemá zájem na žádné eskalaci“, což si lze vyložit nejspíš různě, nejspíš ale tak, že velká invaze do Gazy není pro nejbližší horizont v plánu.
Libye. V situaci, kdy stále více ozbrojených milicí operuje nezávisle na centrální vládě a některé se formují do velkých svazů, zatímco další vyhlašují rovnou autonomii, vydalo ministerstvo vnitra libyjské prozatímní „vlády“ (NTC) ostré varování: „Neexistuje omluva za to, že na libyjském území vykonáváte bezpečnostní funkce,“ prohlásil ministr vnitra Abdak A´ál a pohrozil všem milicím, že budou „čelit lvům“ z řad nových policejních rekrutů NTC. „Po dnešním dnu už tu nebudou žádné milice. Všechny skončí,“ dodal. „Ti, kteří nevěří v ministerstvo vnitra nebo vládu, odpovíme jím tak, že to nebude prostřednictvím prohlášení.“
Není jasné, koho se tím podařilo už vystrašit, nicméně ministrovo prohlášení je v linii dosavadního postoje NTC, které varuje autonomisty z Benghází, že nedovolí narušit „jednotu“ Libye a udrží ji „silou“.
V pátek se v Tripolisu, ale i v Benghází konaly demonstrace proti autonomii východu země, kterých se zúčastnilo asi 10 tisíc lidí. Lidé vyšli do ulic po kázání v mešitách, kde duchovní varovali před rozpadem země. Týž pátek kdosi zapálil trh s nábytkem v Benghází, jeden člověk zahynul, dalších padesát muselo být hospitalizováno a město zahalil hustý dým. Oheň se rozšířil i na další budovy, přičemž lehce zasáhl i konferenční sál, v němž se měli sejít stoupenci autonomie.
Jemen. Tamní vláda potvrdila krvavou sérii náletů, které americké letouny podnikly na několik měst v jihojemenské provincii Abján. Zahynulo při nich nejméně 45 lidí, všechno oficiálně „bojovníci Al Kajdy“. Nálety jsou nejspíš americkou snahou pomoci novému jemenskému diktátorovi generálu Hádímu opanovat konečně jih země, kde jeho oddíly minulý týden utrpěly další trpnou porážku, nikoli ovšem od Al Kajdy, ale od Ansar Šaríja, jejímž snem je proměnit Jemen v jeden velký islámský chalífát. Nyní prý nálety cílily mimo jiné na kolonu vozidel, která právě minulý týden protivládní bojovníci ukořistili na vládní vojenské základně.
Skutečný rozsah americké vojenské účasti v Jemenu se začíná rýsovat až v poslední době, kdy vešlo ve známost, že americké jednotky operují v oblasti přístavu Aden, a to i přesto, že vyslání vojáků bylo před americkou veřejností utajeno a mnohokrát bylo oficiálně stvrzeno, že žádní američtí vojáci do Jemenu vysláni nebudou. USA mezitím – po zvolení generála Hádího „prezidentem“ – znovu hodlají zahájit vojenskou pomoc Jemenu. V letošním roce se počítá s objemem 75 milionů dolarů, k čemuž má přibýt ještě 120 milionů ve formě pomoci ekonomické. Od roku 2007 USA Jemenu – oficiálně – poskytly pomoc ve výši 327 milionů dolarů, vesměs na pomoc v boji proti Al Kajdě.
Při střetu s povstalci na severu Jemenu navíc minulý týden zahynulo sedm lidí, včetně regionálního velitele jemenské armády. Přestřelka nastala ve chvíli, kdy armádní konvoj odmítl zastavit na checkpointu, který provozují hútíovští separatisté, a ti pak zahájili palbu. Jemen je zkrátka dál nepřehledný a chaotický, tím spíš, že na pomoc islamistům na jihu země údajně vyrazily na tři stovky bojovníků Šahábu ze Somálska. Čtyři z nich se nyní vládním jednotkám podařilo zadržet. Kontakty mezi Šahábem a ozbrojenci na jihu Jemenu nejsou výjimečné – Šaháb prý v Jemenu běžně nakupuje zbraně , a to za peníze, které má z námořního pirátství…
Afghánistán. Okupace se nějak přestává dařit. Po spálení stovek koránů, které mělo být úmyslným činem, a následných bouřlivých protestech, se nyní ukazuje, že může být ještě hůř. Americký voják (podle některých zpráv ale několik vojáků) zmasakroval v Kandaháru 16 civilistů, z toho devět dětí, z nichž některým nebyly ani dva roky a zcela určitě nebojovaly v řadách Talibanu. Odpor vůči okupačním silám logicky jen dál narostl. Afghánský prezident Hamíd Karzáí si pospíšil a rychle masakr označil za „neomluvitelný“, Barack Obama nabídl „kondolenci“, nicméně zdůraznil, že povraždění afghánských civilistů přímo v jejich domech „nepředstavuje výjimečný charakter naší armády“. No a NATO vše – jako vždy – „prošetřuje“.
Průzkum deníku Washington Post a televize ABC zjistil, že 60 procent Američanů nevěří, že by afghánská válka „stála za to“ a podporu další okupace má jen u 17 procent Američanů.
Ještě masakr v Iráku. Zdá se, že irácké ministerstvo vnitra vědělo dopředu o plánech povraždit asi stovku gayů, leseb a mladých lidí vyznávajících subkulturu emo, ale nijak nezasáhlo. Seznam lidí určených k likvidaci přitom úderná komanda vyvěsila na internetu a další vlna masakrů může začít už dnes. „Vláda nic neudělá, protože chce, aby nás všechny pozabíjeli,“ konstatoval pro Bikya Masr mladý irácký gay. Únosy, mučení a vraždy lidí, kteří odmítají tradiční způsob oblékání nebo jsou jinak sexuálně orientovaní, započaly v Iráku letos 6. února, přičemž v běžném chápání dnes mají pojmy emo stejný význam jako gay nebo lesba.
Nechci vypadat staromilsky, ale za Saddáma byly v ještě nezdemokratizovaném Bagdádu i gay kluby, sice neoficiální, ale byly. Jo, a taky v Bagdádu měli i kina…
Uf, konec.
-
|2012-03-12 09:02:01 Antagoras - Malá chybička v predpovediMilá Terezko, ano, Assad odíde z postu prezidenta, ale až keď mu uplynie funkčné obdobie. Sýria, na rozdiel od niektorých európskych postkomunistických krajín je naozaj suverénny štát, a v takých vrcholový politici neprichádzajú a neodchádzajú zo svojich funkcií podľa diktátu zahraničia.
-
|2012-03-12 12:52:54 Pan Tau - ženy v Iránu a SAMohla byste prosím v nějakém blogu porovnat postavení žen v Iránu a Saúdské Arábii? Nejlépe na nějakých konkrétních příkladech, např. přístup ke vzdělání, možnost pracovat, podnikat, cestovat, závislost na mužích, postavení před soudní mocí, atd. Předem moc děkuji.
