V Sýrii se v neděli večer uzavřely volební stanice, v nichž voliči měli v referendu rozhodnout o návrhu ústavy. Výsledky by měly být oznámeny dnes odpoledne, nicméně syrské ministerstvo informací oznámilo, že „aktivita lidu byla významná“.
Přinejmenším v Damašku a v pobřežních oblastech byl o hlasování masový zájem, a tak byly některé volební místnosti otevřeny oproti plánu až do deseti večer. Hlasoval i Bašár Asad a v kruhu svých stoupenců prý ve volební místnosti mimo jiné prohlásil, že proti jeho zemi je vedena „informační válka“.
Západ referendum označil za podvod. „Referendum v Sýrii není nic jiného, než fraška,“ prohlásil německý ministr zahraničí Guido Westerwelle s tím, že takové hlasování nemůže přispět k řešení krize. Hillary Clintonová zase oslovila Syřany z podnikatelských a armádních kruhů, aby se postavili proti Asadovi. „Čím déle podporujete násilnou kampaň režimu proti svým bratrům a sestrám, tím víc je poskvrněna vaše čest.“
Nelze to ale vnímat jako něco víc než propagandistická prohlášení, neboť i slovutný The Economist o zmíněných „bratrech a sestrách“, tedy opozici představované exilovou Syrskou národní radou (SNC) a soupeřícím Národním koordinačním výboru (NCB), podotýká, že jsou to Západem vytvořené produkty povstání, které si zatím žádné významné postavení nevydobyly. Nemají citelný vliv v Sýrii, kde povstání organizují lokální skupiny, nejsou s to se shodnout na strategii, NCB nejdříve preferoval jednání s režimem, SNC dává přednost zahraniční intervenci… Ani jedna z těchto cest se přitom neukazuje jako smysluplná. Mnozí Syřané nevěří SNC, protože mají dojem, že v ní má příliš silný vliv Muslimské bratrstvo, další v ní vidí jen nástroj Ameriky. Dokonce i velení saláfistické Syrské svobodné armády si stěžuje, že v exilových skupinách dominují spiklenci a zrádci, shrnuje The Economist.
Problém je i s propagandou, protože jak opozice, tak i režim bombardují média smyšlenkami a vzájemnými obviněními, a tak nemá cenu nijak zásadně věřit ani jedné straně. Propaganda je to ovšem často logicky děravá – příkladem budiž třeba aktuální tvrzení opozice, že režim lidi k účasti v referendu donutil, čímž se má nejspíš vysvětlit očekávané jasné odsouhlasení nové ústavy v referendu. Pokud by tomu tak ale opravdu bylo, jak to, že je režim nedonutil k tomu, aby nedemonstrovali, potažmo dokonce nestříleli? Neva, zapomeňme na logiku, protože ta beztak jen komplikuje vnímání současnosti, místo toho je tu zajímavý vhled do „informační války“, o níž se zmínil Asad při hlasování – i ta má dvě strany. „Syrská elektronická armáda“, skupina Asadových hackerů, jejichž činnost šéf režimu osobně a výslovně pochválil, se totiž minulý týden nabourala do počítačů televize Al Džazíra. Z ukořistěných e-mailů lze poskládat obrázek, v němž jsou trestání redaktoři, kteří odmítají černobílý, protiasadovský výklad událostí. Nejvíc mě zaujal případ jednoho redaktora, který byl kázeňsky potrestán za to, že v rozhovoru „ztrapnil“ jednoho z vůdců SNC otázkou, proč že to syrská armáda v Homsu ostřeluje jen čtvrť Báb Amr a ostatní části města nechává na pokoji. Fakt zajímavá otázka.
Pro úplnost, v den hlasování o referendu prý bylo podle opozičních zdrojů po celé Sýrii zabito 59 lidí, z toho 23 vládních vojáků.
Írán. Poté, co tým Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE) v Íránu nedopadl nijak slavně a měsíc dopředu bylo známo, že nová zpráva MAAE jen přihodí nějakou tu výbušninu do aktuální krize, Rusko varovalo Západ, aby v Íránu nezkoušel „změnu režimu“. Ministr zahraničí USA nicméně nedávno prohlásil, že Írán nevyvíjí jaderné zbraně a totéž nyní stvrdily i americké tajné služby. Podobné zvěsti se nelíbí izraelskému premiérovi Netanjahuovi, a tak prý jeho jednání s Barackem Obamou příští týden budou silně napjatá.
Proti tolik diskutovanému izraelskému útoku na Írán se nyní ale vyslovil i politický vůdce ultraortodoxní strany Šás, jednadevadesátiletý rabín Josef Ovadia, podle komentátorů, kteří s útokem rovněž nesouhlasí, „jediný zodpovědný dospělý“ v Izraeli.
Napětí mezi Izraelem a Íránem nepolevuje. Teherán totiž mezitím odhalil identitu klíčového operativce Mossadu v Ázerbajdžánu, přičemž obvinil tamní úřady z toho, že napomáhají CIA a Mossadu při atentátech na íránské vědce. Pokud by v Ázerbajdžánu působila silná síť izraelské tajné služby, možná by to vysvětlovalo, proč Írán, potažmo Hizballáh mohly chtít vyhodit do vzduchu tamní izraelskou ambasádu, nebo proč Izrael zrovna Ázerbajdžánu prodává zbraně za 1,6 miliardy dolarů. Nicméně, objevují se i vcelku zajímavé názory, podle nichž vůbec nejde o útok na Írán – všechny ty spekulace mají jen sloužit k odvrácení pozornosti od pokračujícího izraelského záboru okupovaného západního břehu Jordánu. Něco na tom být může, třeba při úvaze ve stylu „radši ať si vezmou západní břeh, než aby rozpoutali obří konflikt“, ale je to jen spekulace o spekulacích. Jiný slovy, čert ví.
A když už jsme u nejasností, je tu další. Podle jedněch zpráv Írán v rámci své reakce na ropné embargo EU odmítl naplnit 500 tisíc barelů do řeckého tankeru, některé íránské úřady ale tvrdí, že tanker naplněn byl. Řecko nemá své vlastní ropné zdroje a závisí plně na dovozu. Po prvním „záchranném balíčku“ ze strany EU a MMF se Athény musely obrátit na Írán jako na zdroj ropy poslední záchrany, protože nadnárodní ropné koncerny a banky s Řeckem coby „příliš rizikovým státem“ odmítly vůbec jednat. Írán pak loni souhlasil, že bude Řecku dodávat ropu na dluh – v roce 2011 íránská ropa činila 50 procent všech ropných dovozů Řecka, zatímco o rok dříve to bylo jen 16 procent. Pak se ale Řecko, které v rámci EU už podle všeho nemá vlastní názor, připojilo k ropnému embargu… a začíná se topit. Pokud by Írán opravdu přestal Řecku dodávat ropu, byl by to pro Athény šach mat, konstatuje Russia Today s tím, že je to zároveň i další šach pro ostatní evropské země, protože Řecko bez ropy prostě nechat nemohou – a Rusko nebo Saúdská Arábie odmítají Řecku ropu dodávat na dluh.
Mimochodem, západní sankce vůči Íránu kazí náladu i občanům německého Norimberka, kterým před očima zdražují jejich vyhlášené klobásky – plní se totiž do střívek dovážených z Íránu a jejich cena kvůli sankcím za poslední dva roky vyskočila bezmála třikrát…
Nejasnostem na Blízkém východě tím ale není konec. V Káhiře jednaly delegace Fatahu, respektive 12 různých sekulárních frakcí sdružených v Organizaci pro osvobození Palestiny, s Hamasem o prohloubení sjednocovacího procesu. Zatímco některé zdroje tvrdí, že rozhovory pokročily, jiné přímo z místa zase tvrdí, že se vše zakouslo: prý už se nemělo jednat o společné vládě, nicméně se o ní jednalo, a jen o ní, a na ní se také vše nakonec rozpadlo. Sama OOP se ale mezitím prý shodla na tom, že „pro palestinský lid je nutné, aby viděl, že jeho vůdci jsou s to dosáhnout pokroku směrem ke sjednocení, protože pokračování současné linie palestinskou pozici jen oslabí,“ prohlásil mluvčí palestinské autonomie Ghassan Chatíb. „A nejlepší cestou k vyřešení rozkolu s Hamasem jsou volby.“ Před třemi týdny jsem s panem Chatíbem měla možnost v Ramalláhu mluvit – tehdy v souvislosti s datem voleb nejistě zmiňoval květen, nyní už neříká ani to. Faktem ale je, že pokud se bude chtít palestinské vedení – fatáhovské i hamásovské – udržet ve svých křeslech, musí Palestincům nabídnout alespoň nějakou naději – jak onehdy napsal Haarec, palestinská ulice totiž začíná zvedat hlavu. A nejspíš právě snaha udržet vývoj událostí alespoň trochu pod kontrolou a neupadnout do propadliště dějin vedla šéfa aktuální palestinské samosprávy Mahmúda Abbáse, aby na konferenci o Jeruzalémě v katarském Dauhá prohlásil, že se Izrael „pokouší vymazat arabský, muslimský a křesťanský charakter Jeruzaléma“. Izraelský premiér Benjamin Netanjahu to označil za „těžké podněcování“, nejspíš k nepokojům.
