Maďarský premiér Viktor Orbán se v americké tradici projevů o stavu unie shlédl už v roce 2002, krátce předtím, než byl jeho blok Fidesz poražen ve volbách. Na rozdíl od amerických prezidentů ale Orbán v projevu nikdy nehodnotil, čeho jeho země za uplynulý rok dosáhla, nýbrž pojímal ho jen jako příležitost promluvit ke svým příznivcům.
Čtěte: Jean Asselborn: Orbán už dávno ztratil právo vystupovat jako Evropan
Tehdejší prohrané volby ale Orbána od projevu neodradily, následující únor ho pronesl z titulu šéfa opozice znovu, a pak zas a zas. Letos tak promlouval o „stavu země“ už po dvanácté, přičemž, jak konstatuje Hungarian Spectrum, se jeho projevy stávají čím dál nudnějšími a posluchači čím dál méně nadšenějšími. Už loni byly aplausy kratší a tišší a reálný stav země ty letošní utlumil ještě víc.
Wall Street Journal avízoval, že „maďarský premiér odhalí své plány pro nejméně klidný středoevropský trh“, ale nic takového se nestalo. Premiér neodhalil nic, neboť se zdá, že neví, jak by měl vyřešit ekonomické problémy, které sám z valné části způsobil.
V jeho letošním projevu chyběla optimistická prohlášení o budoucnosti a místo nich zaznívaly jen vágní poukazy na houževnatost a talent maďarského národa, s nimiž bude úspěchů dozajista nakonec dosaženo. Možná. Někdy. To loni byl Orbán konkrétní: tvrdil, že rok 2010 byl rokem spolupráce, 2011 rokem obnovy, 2012 rokem nastartování a 2013 že bude rokem růstu. Tento scénář se ale nenaplňuje. Naopak, Orbánův duchovní rádce a náměstek ministra pro záležitosti Romů Zoltán Balog onehdy zadoufal, aby „letošek alespoň nebyl horší, než loňský rok“, což nijak vysoký cíl dozajista není.
Orbán přitom nesmlčel jen o svých plánech do budoucna, ale i o krachu své ekonomické politiky. Nezmínil Evropskou unii ani Mezinárodní měnový fond, neřekl ani slovo o vážných výhradách Evropské komise k nové maďarské ústavě a zásadním změnám některých zákonů. A opomněl zmínit i to, že jeho vláda musela polknout veškerou hrdost a žadonit u MMF o pár miliard eur, bez nichž se celá maďarská ekonomika prostě zhroutí, přičemž ale neexistuje žádná jistota, že by tyto peníze vůbec dostala. Deník Magyar Nemzet konstatoval, že ústupky Orbánovy vlády vůči požadavkům Evropské komise jsou už takřka připravené, a že Orbán sám přitom musel ze svých pozic slevit jen málo. Spekuluje se, že jedním z požadavků MMF je návrat země k progresivnímu zdanění, neboť právě Orbánova „rovná daň“ (spolu s mnoha úlevami bankám a některým zahraničním firmám) je podle mnoha expertů hlavní příčinou děr zejících ve státním rozpočtu. A když nestačilo ani to, přišel Orbán se znárodněním soukromých penzijních fondů.
Pokud jsou tyto spekulace podložené, padne kosa na kámen. Orbán totiž ve svém nynějším projevu na zachování rovné daně trval s tím, že je to ten jediný spravedlivý daňový systém, který kdy existoval. Prohlásil, že rovná daň je spravedlivá, protože když někdo pracuje dvojnásobně, dostane díky ní dvojnásobně peněz, byť není zcela jasné, jak může rovná daň v praxi zdvojnásobit plat.
Premiér se v projevu příliš nezabýval ani rostoucí vrstvou maďarské chudiny a vystačil si s poznámkou, že i tito lidé jistě dosáhnou na střední vrstvy. Právě kolem ní přitom Orbán soustředil veškerou svou politiku, když ji označil za „vedoucí sílu“ společnosti. Kdyby totéž prohlásil v západní Evropě nebo severní Americe, zněl by jako mainstreamový politik, ale v Maďarsku není střední vrstva oporou společnosti, nýbrž její nejvyšší vrstvou, smetánkou.
Vinu za všechny těžkosti současného Maďarska Orbán hodil na předchozí sociálnědemokratické vlády z posledních osmi let, přičemž prohlásil, že kdyby v roce 2002 neprohrál volby, bylo by dnes Maďarsko ve skvělé kondici a ještě by Mezinárodnímu měnovému fondu samo půjčovalo peníze. Hlavním problémem dneška přitom není ani tak obří státní dluh, který za posledních pár měsíců vzrostl o dalších pět procent, jako mizivý ekonomický růst a nedůvěra investorů.
Vláda se v souvislosti s Orbánovým výročním projevem obávala demonstrantů, a tak bylo hned několik bloků kolem budovy, v níž premiér řečnil, neprodyšně uzavřeno policií i příslušníky zvláštních „protiteroristických“ oddílů. Když vše skončilo a noblesně oděný dav začal vycházet z budovy, novináři je začali zpovídat. Všichni vyjádřili svou plnou spokojenost s ekonomickou i politickou situací země. Ženy v kožešinách pronášely věty o šťastném státě. Není se čemu divit, rovná daň jim všem pomohla, byť takových je ve společnosti ve skutečnosti jen velmi málo. Těch, kteří utrpěli Orbánovým daňovým systémem „přerozdělování příjmů“, je mnohem víc a stále jich přibývá. Lidé, kteří telefonují do diskusních pořadů populárního Klubrádió, jsou dnes jiní – dříve volávali starší, vzdělanější, zámožnější. Dnes už tam volají i dělníci a stěžují si, že ať pracují sebevíc, nikdy domů nepřinesou měsíčně víc než 120 tisíc forintů, což je asi 11 tisíc korun. S tím lze v dnešním Maďarsku sotva vyjít.
Orbánovy sliby byly prázdné, a co hůř, byly to umné lži, konstatuje Hungarian Spectrum. Maďaři kdysi uvěřili, že z Orbánova ekonomického programu budou těžit, zjistili už ale mezitím, že Orbánova cesta k úspěchu počítala s tím, že voda poteče do kopce.
