Čtvrtý den v Ramalláhu a konečně se zadařilo – pěší túra městem bez deště a za světla mi odhalila jeho tvář. A musím parafrázovat Cimrmana, když řeknu, že prvek očekávání byl vystřídán prvkem lehkého zklamání.
Upřímně řečeno netuším, co jsem čekala, ale Ramalláh je prostě jen „další“ arabské město, tentokrát ale probouzené ke svému významu uměle a proto i bez nějaké významnější historické památky a navíc vtěsnané do pěti ulic v centru, i když znalci určitě namítnou, že těch ulic je (třeba) sedm. Snad jedinou „kulturní“ památkou je tu obří židle na kruhovém náměstíčku Manara, která měla 
symbolizovat palestinské křeslo v OSN. Palestina se ale loni v září členem světové organizace nestala, a tak je to křeslo spíš jen neustálou připomínkou prohry, a navíc není ani tak obrovské, aby posloužilo coby orientační bod. Takže je tak nějak k ničemu.
A hned u křesla je sousoší se čtyřmi lvy, o nichž už jsem od čtyř lidí slyšela snad sedm příběhů. Vzniklo v polovině 90. let minulého století, ale nějak nikdo neví, kdo je autorem, co mají lvi symbolizovat, anebo proč tam vůbec jsou. Další záhadou je, že jedna z šelem má na pacce hodinky. Prý je na maketě sousoší kdosi schválně zanechal, aby ostatním naznačil, že jsou s prací pozadu, ale nikdo si toho nevšiml, maketa byla odeslána do Číny k realizaci a přičinliví Číňané hodinky prostě poslušně vytesali do kamene… Zní to divoce? Tak je po ruce přijatelnější varianta, podle níž lvi symbolizují čtyři staré zdejší patricijské rody. No jo, ale co s těmi hodinkami? Zkrátka, nevím.
Jinak tu mají klasickou dopravní zácpu, klasické troubení, klasické ženy v šátcích, klasické muže postávají a klábosící na nárožích, klasické davy školáků hrnoucí se ze školy rovnou do cukráren… Jediný rozdíl, který shledaly hlavně moje nohy, jsou oproti většině ostatních arabských měst v regionu kopce – měla jsem chvílemi dojem, že k ujití pěti set metrů je třeba zdolávat převýšení v řádu stovek metrů, nahoru a dolů a znovu a znovu, jen proto, abyste zjistili, že na cíleném místě zase vlastně nic není. Mají asi fakt pravdu ti zdejší obyvatelé, kteří si stěžují, že ve městě není co dělat. Prostě, nuda v Ramalláhu. A nezachrání to ani nástup kuřat z Ameriky… Bufáč na snímku prý otevřeli tak před čtrnácti dny. Sláva!
Zdejší životní styl je – za předpokladu, že máte tu smůlu a nemáte něco smysluplného na práci -- 
dost fádní. Pár nepříliš dlouhých ulic v centru plných butiků, obchodů, voňavých jídelniček, dýmajících kavárniček, obchůdků, nákupních galerií i kopců ponožek prodávaných rovnou z chodníku, a když vás už jejich procházení přestane bavit, což, jak předpokládám, může nastat už během druhého dne, nezbývá, než čekat do pozdního odpoledne, až se v kopcích kolem otevře nepřeberné množství vesměs velmi příjemně a dost honosně zařízených (a náležitě drahých) restaurací s alkoholem i bez, s vodními dýmkami i bez. Tady ale opravdový nastává ráj, protože zdejší jídlo je famózní, a to nemluvím jen o všech těch hummusoidních a lilkoidních předkrmech a horách zeleninových salátů, ale taky o skvěle zmáknutých kuřatech, koftách, kebabech, šavermách a o všem ostatním. Žaludek už to nemá kde skladovat, ale mozek mi pokaždé velí: „Dej si ještě sousto, a ještě…“ Máte-li na to peníze, je to bez diskuse ta nejlepší turistická atrakce, která se tu nabízí.
Nicméně, na okupovaných územích se i kuchyně stává předmětem boje mezi Izraelem a Palestinci. Izraelský potravinářský gigant Strauss Group, který otevřeně podporuje akce izraelské armády, začal vyrábět nový druh hummusu pod názvem Sabra a v reklamách zvolil i novou strategii -- ukazuje arabské zahalené ženy a Afričany, podle všeho ve snaze skrýt své konexe na izraelskou armádu, vyhnout se tak případnému bojkotu své produkce a přitom vydávat humus za sice skvělý pokrm, ale jako by nespadajícího do žádné specifické kultury, zvláště ne té palestinské. „Izraelským“ se tak stává nejen hummus, ale předtím už se jím stal falafel nebo maftúl, nově „izraelský kuskus“.
A zcela nově je tu pokus židovských „osadníků“ z okupovaného Západního břehu přivlastnit si olivový olej, jeden z nejdůležitějších symbolů palestinského venkova a možná i palestinské kultury. Nová reklama má přesvědčit Izraelce, že právě osadníci a nikoli Palestinci jsou skutečnými nositeli tradic pěstování oliv v regionu.
Zkrátka, sice si osobně dál myslím, že například jídlo se díky globalizaci stává nadnárodním kulturním vlastnictvím, které bourá hranice mezi jednotlivými etniky, tady to rozhodně neplatí…
