V rozhovoru pro agenturu Bloomberg izraelský ministr financí Yuval Steinitz odmítl ropné embargo EU vůči Íránu s tím, že tento krok nezachází dost daleko.
Podle Steinitze by „mezinárodní společenství“ mělo vyhlásit úplnou námořní a leteckou blokádu Íránu, aby „se nikdo nemohl dostat ven“. Prý je to jediná možnost, jak dosáhnout úspěchu. Vzorem by prý mohla být blokáda Kuby Spojenými státy v roce 1962, což byl přitom ovšem počin, který málem skončil totálním zničením lidstva v rámci „kubánské krize“. „Někdy to fungovat může,“ míní Steinitz, „je třeba to aspoň zkusit.“ Není přitom jasné, jak si představuje leteckou blokádu Íránu ze severu, protože lze předpokládat, že Rusko by s tímto nápadem nesouhlasilo.
Zatímco ale izraelský ministr považuje embargo za nedostatečné a požaduje eskalaci, někteří představitelé EU mluví jinak. „Je to soubor opatření, který nás má odvést od konfliktu tím, že tlačí na pokojné řešení sporů,“ prohlásil lehce orwellovsky o embargu britský ministr zahraničí William Hague, podle něhož asi agresivní embargo znamená mír. USA i Západ jako takový z podobné pozice síly vystupují proti Íránu už od tamní islámské revoluce v roce 1979 a výsledkem je jen prohlubující se nedůvěra. Neválčí se, to ano, ale že by se vše „pokojně řešilo“?
Profesor Columbijské univerzity a expert na Írán Gary Sick s Haguem nesouhlasí. Podle něj se embargo EU na íránskou ropu „rovná blokádě“. Je to válečný akt.“
Teherán se mezitím podle všeho rozhodl, že nebude čekat, až embargo EU letos v červenci vstoupí v platnost, a zvažuje, že ukončí dodávky ropy do Evropy už nyní (za což si jistě vyslouží vlnu kritiky pro svou neserióznost a nespolehlivost). Stát by se tak mohlo už při nedělním zasedání íránského parlamentu, který má přijmout zákon o "dvojí energetické mimořádné situaci", zakazující export do Evropy už od příštího týdne.
EU své embargo odložilo až na léto, aby ponechalo ekonomicky trápícím se zemím jako Řecko, Itálie a Španělsko čas najít si alternativní zdroje. Každý den do Evropy doráží zhruba 500 tisíc barelů íránské ropy a pokud Írán své dodávky opravdu zastaví už nyní, EU se v důsledku svého embarga slepě přijatého na nátlak USA a Izraele ocitne v ještě horší kaši, než doposud. Sláva jim, našim politikům!
Ostatně, íránský prezident Mahmúd Ahmadínežád konstatoval, že sankce postihnou spíše evropské země, než jeho režim, zároveň ale vyjádřil ochotu jednat o íránském jaderném průmyslu. Zdůraznil ale, že se Írán jaderného průmyslu nevzdá.
Ropné sankce proti Íránu přitom vedle evropských ekonomik nepostihnou tolik íránskou vládnoucí třídu, jako obyčejné lidi. V ropném sektoru podle všeho ubude pracovních míst a americké sankce na íránskou centrální banku už roztočily inflaci, v jejímž důsledku vzrostly třeba ceny mléka o 50 procent. Lidé kvůli rostoucím cenám méně nakupují, což zase dopadá na obchodníky a kruh bídy se roztáčí. Stále více lidí má hlad a bují zločinnost.
Evropa podle všeho počítá s tím, že výpadek z Íránu nahradí „zmezinárodněnou“ ropou z Libye, nicméně, jak ukazují poslední dny, situace v Libyi je napjatá, plná násilí a prozatímní vláda, kterou si USA a NATO dosadilo, není z nejjistějších. Obrázek pak dokresluje rozhodnutí humanitární organizace Lékaři bez hranic (MSF) ukončit svou činnost v libyjské Misurátě, protože v tamních věznicích jsou lidé drženi bez soudu, jsou mučeni a je jim odpírána naléhavá lékařská péče. MSF už od srpna sbírá v Misurátě, Tripolisu a Gharjánu důkazy o spáleninách cigaretami, velkých podlitinách, zlomeninách kostí, tkáních spálených elektřinou či ledvinových selháních v důsledku bití. „Vodili k nám pacienty během vyšetřování, abychom je mohli dát dohromady a oni je mohli vyšetřovat dál. To je nepřijatelné,“ prohlásil generální ředitel MSF Christopher Stokes. „Naší prací je poskytovat lékařskou péči obětem válek a nemocným zajatcům, a nikoli léčit opakovaně pacienty mezi jednotlivým mučením.“
I podle Amnesty International je mučení v Libyi běžné a už vedlo k mnoha úmrtím: „Mučení přitom provádějí oficiálně uznané vojenské a bezpečnostní složky, stejně jako bezpočet ozbrojených milicí operujících mimo legální rámec.“
Na zhruba 60 místech po celé zemi nyní různé ozbrojené skupiny drží odhadem 8500 lidí, kteří jsou obviněni ze sympatií ke Kaddáfímu režimu, konstatuje OSN. Z hlediska brutality se tedy zdá, že se „svobodná“ Libye od předchozího režimu nijak zásadně neliší.
Nová zpráva OSN navíc přiznává, že bez ohledu na snahy libyjské vlády i NATO se nedaří ovládnout prostor hranic země, a tak se odtud ve velkém pašují zbraně do sousedního Sahelu. Zbraně z Libye se tak podle OSN mohou dostat například až do Nigérie (do rukou tamní podivné teroristické sekty Boko Haram) nebo třeba k bojovníkům Al Kajdy islámského Maghribu (AQIM). Právě ta se chlubí, že na libyjské revoluci – získáním značného množství zbraní – vydělala nejvíc.
Je tedy tato smutná událost možností zmapovat dosah a moc izraelských zájmů. Jedinečná příležitost. Sledujte Írán.