Po několika hektických žižkovských (míním Slavoje Žižka – velký rozhovor s ním si budete moci přečíst v příštích Literárkách, které vyjdou ve čtvrtek) dnech je tu zase chvilka pro blízkovýchodní koutek. Čím začneme?
Egyptem, protože zhruba týden před plánovanými prvními „posttotalitními“ volbami po únorovém pádu Husního Mubaraka se tam mluví o zahájení skutečné revoluce. Situace je přitom zmatečná už delší dobu – různé politické subjekty v intervalech oznamují bojkot voleb na protest proti „supraústavnímu“ dokumentu, který minulý týden předložila armáda. Jeho smyslem je uchovat pro juntu takovou pozici, že i bez ohledu na demokratické procesy bude mít armáda dál v rukou rozhodovací pravomoci. Objevily se navíc výzvy k odložení voleb, které za vlády junty beztak nemají valného smyslu, do toho pokračuje bezpočet různých stávek a protestních akcí, 
jejich vrcholem byly v uplynulých dnech demonstrace v Damiettě v deltě Nilu, kde obyvatelé požadovali uzavřít chemičku firmy Mopco, která beztrestně vypouští jedovaté odpady do okolí. Policie zasáhla, přinejmenším dva lidé po jejím zásahu zemřeli, desítky byly zraněny, stovky zatčeny. Nicméně – zdá se, že se lidé nenechali zastrašit a protesty trvají dál. (Galerie fotek z Damietty je tady).
Na pátek pak Muslimské bratrstvo na káhirský Tahrír svolalo masovou demonstraci proti plánům generálů uchovat si moc, a přidali se nejen ještě radikálnější saláfisté, ale i řada sekulárních a levicových politických stran. Odhady mluví až o bezmála milionu lidí na náměstí, což je počet oproti předchozím demonstracím opravdu vysoký a nejspíš značí, že napětí ve společnosti roste. V sobotu se policie rozhodla silou zasáhnout proti asi stovce demonstrantů a rodinných příslušníků obětí lednové revoluce, kteří na Tahríru zůstali.
Na zprávy o policejním zásahu zareagovaly tisíce obyvatel Káhiry, kteří zaplnili Tahrír a propukl skutečný boj s policií, při němž zahynuli nejméně dva lidé, stovky dalších (mluví se až o šesti stech) lidí byly zraněny, shořel nejméně jeden policejní anton a dav se navíc pokusil se prodrat do budovy ministerstva vnitra, která stojí přímo na Tahríru. Ministerstvo vnitra popřelo použití ostrého střeliva nebo gumových projektilů, ale lidí z místa tvrdí, že se střílelo naprosto volně. Demonstrace propukly také v Alexandrii, Suezu a Mansúře. A nejen na výše uvedeném videu se začalo mluvit o opakování revoluce z letošního ledna. Tehdy ale lidé vedle protiamerických hesel skandovali „Národ a armáda jsou jedna ruka!“, nově vedle protiamerických hesel skandují „Národ a lid jsou jedna ruka!“ Srážky s policií pokračují... UPDATE: Dnes odpoledne ministerstvo zdravotnictví hlásí už 1144 zraněných. Do akcí na Tahríru se zapojili studenti z Káhirské univerzity a s nimi i ultras fotbalových klubů Zamalek a Ahly. Na samotném Tahríru už je jen asi pět tisíc lidí, ostatní válčí s policií v okolních ulicích. Tady je živý stream z oblasti a video ještě z noci, na kterém je podle demonstrantů vidět laserový paprsek mířícího snajpra:
Demonstranti si rovněž stěžují, že slzný plyn má jiný vliv na jejich organismus, než při předchozích policejních zásazích a spekulují, že může jít tentokrát o plyn nervový. Do jednání s juntou vstoupil prezidentský kandidát Muhamad Baradej a spolu s ním i představitel Muslimského bratrstva. Cílem jednání má být demise současné prozatímní vlády a ustavení vlády národní jednoty, podle všeho při současném odkladu blížících se voleb. Spekuluje se, že brutální zásah policie proti demonstrantům byl rovněž veden hlavně snahou navýšit napětí a odložit volby -- a prodloužit tím dobu vlády generálů, možná i na neurčito.
Zdá se, že střety jsou neodvratné, protože vláda generálů v čele s Mubarakovým polním maršálem Tantávím vede stát bez sebemenší dávky empatie, odmítá naplnit většinu z požadavků lednové revoluce (hlavně reformu bezpečnostních sil a transformaci justice) a k tomu je navíc i dost chaotická, což se projevuje i v nejasnostech kolem blížících se voleb. A nevyšel ani její pokus o taktiku „rozděl a panuj“, čímž mám na mysli masakr koptů z počátku října a následné výzvy k muslimskému „lumpenproletariátu“, aby bránil „svou“ armádu před „útoky křesťanů“. Nové video z tehdejších událostí s dosud nezveřejněnými drastickými závěry v uplynulých dnech vydala egyptská Kampaň proti vojenským tribunálům:
Je skoro zbytečné uvažovat o tom, jestli aktuální vlna násilí povede k něčemu dobrému, ve smyslu rychlejšímu předání moci civilní vládě a podobně, stejně jako není jasné, jestli armáda ještě přitlačí. A už vůbec není jasné, jestli se v takovém chaosu dají pořádat volby – datum jejich prvního kola je stanoveno na 28. listopadu. Volby jsou jinak tříkolové, vždy po devíti governorátech najednou, v tom prvním se má volit mimo jiné právě i v Káhiře, kam spadá Tahrír. V Gíze, tedy na druhém břehu Nilu, se má volit až ve druhém kole. Kritici už nyní poukazují na to, že chaotické zemi je vše naplánováno tak, že při očekávané vysoké účasti voličů by každý z nich měl na vhození lístku do urny přesně minutu, pokud se zpozdí, zpozdí se i další a vše se zhroutí…
Aktuálně se zdá, že nikdo neví, kudy se bude ubírat situace dál.
Sýrie. NATO a nově i Hillary Clintonová sice tvrdí, že intervenci do Sýrie neplánují, ale zdá se, že Rusko tomu nevěří, neboť do syrských výsostných vod už vyslalo válečná plavidla, která mají západní intervenci do syrských nepokojů zabránit. Píšu nepokojů, ale ruský ministr zahraničí Lavrov tamní situaci popsal jako občanskou válku a v podobném duchu se vyjádřila taky Hillary Clintonová. Situace je vcelku bizarní – Rusko, které má v syrském Tartúsu námořní základnu, chce uchránit svého blízkého spojence Bašára Asada, a tak mu pomáhá ekonomicky i diplomaticky v době, kdy mluvčí francouzského ministerstva zahraničí tvrdí, že západní intervence je nezbytná pro uchování „pokojného charakteru“ povstání. Nepřehlednost postojů pak jen podtrhuje jeden z představitelů izraelského ministerstva obrany, podle něhož může v případě pádu Asadova režimu na Blízkém východě vzniknout „islámské impérium“ a že odstranění syrského vůdce povede ke „zničující krizi pro Izrael“.
A pro úplnost: Syrská vláda do toho „v principu souhlasila“ s tím, že povolí pozorovatelskou misi Ligy arabských států (nicméně mezitím uplynula lhůta pro přijetí „mírového“ plánu LAS, tedy stažení vojsk z ulic, propuštění všech vězňů držených od letošního února atd). V případě Sýrie je asi nejdůležitější fakt, že zpravodajství o vývoji v zemi je plně v moci propagandy. Opozice tvrdí, že v Sýrii Asada nikdo nepodporuje a že všechny ty statisícové demonstrace na jeho podporu jsou vládou nařízené a účast na nich je vynucená, nicméně je divné, že -- například na rozdíl od Libye – po všech těch měsících na stranu povstání nepřeběhl jediný diplomat, že vláda je dál jednotná a i z půl milionové armády podle tvrzení velitele opozičních ozbrojených sil, Syrské svobodné armády (její akce tady na videu), přeběhlo jen 15 tisíc vojáků, což znamená, že ve skutečnosti jich bude citelně méně. Jinými slovy, zatímco se v mainstreamu píše, že celá země povstala, režim zdá se býti nedotčen. A k tomu není jasné, kterou část opozice bychom měli podporovat, jisté je jen to, že princip z fotbalu, kdy fandíme Spartě proti Slavii nebo naopak fakt nefunguje. Islamistická opozice proti diktátorskému režimu. Co je sakra lepší? Arabské blogy k tomu konstatují, že v Homsu se naplno rozhořelo sektářské běsnění a sunnité zabíjejí alávity a obráceně. Křesťané nosí viditelně velké kříže, aby se od vraždících stran odlišili. Pomáhá jim to přežít, a proto se „pod ochranu“ křížů vrhli i sunnité a alávité, ale tahle praxe se provalila, a tak se nyní na příslušných kontrolních stanovištích zkoumá pravost křížků, tedy jestli jsou ze zlata, nebo jen jako…
Dvě videa z Homsu (jen pro otrlé), přičemž ale netvrdím, že jsou na nich znázorněny oběti sektářské řežby, protože vraždí dál jak armáda, tak i povstalci…
Propaganda kolem Sýrie je přitom jen logickým završením mediálního krytí „arabského probuzení“. Když loni v prosinci propuklo povstání v Tunisku a o měsíc později v Egyptě, všechno bylo ještě jakžtakž normální a do hry se montovaly jen uměle přifukované hrozby nástupu Muslimského bratrstva k moci. Vše se ale dramaticky změnilo ve chvíli, kdy revolty propukly i v Bahrajnu, Jemenu, Libyi, Sýrii, Ománu a Saúdské Arábii. Zpravodajství z brutálního potlačování prodemokratických protestů v Bahrajnu (místními silami i saúdskými tanky) začalo kulhat a raději se soustředilo na Jemen, i když taky jen částečně, tedy přehlíželo klíčovou roli, kterou ve vývoji v této zemi hraje Saúdská Arábie. Následoval propagandistický ohňostroj kolem Libye: Kaddáfí masakruje Libyjce po desítkách tisíc (jejich těla se dodnes nenašla), rozdává vojákům viagru, aby se jím lépe znásilňovalo (popřely samy USA), chystá se proti povstalcům použít chemické zbraně (neměl jak)…a ve finále se z faktu, že NATO svrhlo Kaddáfího režim a při bombardování zabilo přinejmenším stovky lidí, udělalo vítězství „lidového povstání“… Příznačné je, že Liga arabských států (placená a uplácená Saúdskou Arábií) zasáhla jen a výhradně proti Sýrii, ale k situaci v Bahrajnu (povstání potlačeno saúdskými tanky), v Jemenu (silné saúdské zájmy) nebo třeba v Egyptě (silné zájmy USA a Izraele) a k žádné jiné arabské zemi se nevyjadřuje. Toť v kostce.
Libyjský vyslanec při OSN kritizoval Katar za to, že vybraným islamistickým skupinám v Libyi poskytuje peníze a zbraně. „Máme důkazy, že (Katar) dává peníze některým stranám, islamistickým stranám. Poskytují peníze a zbraně a snaží se vměšovat do věcí, které nejsou jejich starostí, a my to odmítáme,“ prohlásil vyslanec. Katar byl v libyjské „revoluci“ nejaktivnější ze všech arabských zemí, pomáhal rebelům i NATO, aktuálně má v Libyi několik set svých vojáků.
New York Times si pochvaluje, že už byla v Zavíji a okolí obnovena produkce ropy, protože „jak Kaddáfího režim, tak bývalí rebelové a dnes prozatímní vládci země, se vyhýbali tomu, aby trvale poškodili nejdůležitější průmyslovou sféru.“ Je to divné, protože se dlouhé měsíce tvrdilo, že Kaddáfího vojáci ničí právě ropný průmysl…
Tuniským prezidentem se stane Mansíf Marzúkí a už proklamoval, že by rád pozměnil systém pravomocí tak, aby byl úřad prezidenta na úkor postu předsedy vlády posílen po vzoru Francie či Ruska. Marzúkí za bin Alího režimu proslul jako neúnavný bojovník za lidská práva, je to sekulární levicově orientovaný politik a jeho aktuální politické spojení s islámskou An Nahdou může být na pohled zavádějící, nicméně v tuniském kontextu vcelku přirozené.
Jemenský diktátor Alí Abdalláh Sálih v týdnu oznámil, že je připraven odstoupit do 90 dnů poté, co bude dojednána dohoda o vytvoření „vlády jednoty“. Neřekl ale, kdy by taková dohoda měla být uzavřena a navíc není ani jisté, zda někdo o takové vládě aktuálně vůbec jedná. Sálih přitom už dříve rušil sliby a stahoval své podpisy i z méně důležitých dohod. Případná nová dohoda, v jejímž rámci by měl moc v zemi převzít jeho viceprezident a kandidát Saúdů a Spojených států generál Hádí, je přitom kontroverzní v tom, že by měla Sálihovi zajistit plnou imunitu. Potíž je i v tom, že není jasné, zda by se nové vládě v čele s Hádím podařilo ovládnout celou zemi, protože masové protestní hnutí nepožaduje žádné kosmetické a dopředu domluvené změny v čele státu, ale svobodné volby.
Afghánská rada starších, Lója džirga, vyjádřila souhlas s prodloužením americké okupace, za podmínky, že Spojené státy mimo jiné ukončí noční nájezdy na afghánské vesnice a předají do afghánských rukou afghánské vězně držené v amerických věznicích. Afghánský loutkový prezident Hamíd Karzáí, který si uvědomuje, že jeho přežití plně závisí na americké vojenské přítomnosti a finanční pomoci, džirgu svolal ve snaze získat politickou podporu pro prodloužení okupace i za rok 2014, ideálně do roku 2024 – parlament a hlavně lidé, které poslanci zastupují, by mu takovou vizi podle všeho nikdy neschválili. Karzáího prezidentský protikandidát Abdalláh Abdalláh snahu dát dohromady dva tisíce lidí a jejich názor pak vydávat za vůli 34 milionů Afghánců ostře napadl. Mnozí poslanci jsou k tomu navíc rozhořčení, že je Karzáí obešel. „Skuteční zástupci lidu sedí v parlamentu,“ připomněl Karzáímu, který má být tváří americké „demokratizace“ Afghánistánu, poslanec Nasrulláh Sádikizáda. „My jsme byli zvoleni, stařešinové byli určeni státní správou.“
Pozoruhodné je, že ani Pentagon nevnímá závěry džirgy jako závazné a není jasné, jak moc se o ně bude opírat.
A na závěr video z okupace kuvajtského parlamentu, přičemž lidé požadovali rezignaci premiéra kvůli korupci. Více o Kuvajtu a všem dalším příště.
