Škatulata se o prázdninách rozhýbala samozřejmě i v Palestině. „Ministr zahraničí“ palestinské samosprávy Rijád Malkí na počátku srpna oznámil, že Palestina 27. září v OSN znovu požádá o povýšení svého členského statutu. Z nynější pozorovatelské „entity“ by se Palestinci rádi stali nečlenským pozorovatelským státem, což je postavení, které má nyní například Vatikán. Pokud by to prošlo, bylo by to nepřímým uznáním státnosti okupovaného Západního břehu Jordánu, východního Jeruzaléma a pásma Gazy a navíc by to Palestině otevřelo dveře ke členství v organizacích OSN nebo Mezinárodním trestním soudu. Palestina je zatím jen členem UNESCO.
Nedlouho po Malkího oznámení už Obamova administrativa podle všeho začala na palestinskou samosprávu vyvíjet nátlak, aby žádost o uznání v OSN odsunula až na dobu po listopadových prezidentských volbách v USA, nejspíš v obavě, že by se palestinská nezávislost mohla stát tématem voleb. Není přesně jasné, proč by se zrovna tohle mělo stát otázkou ve volbách, když se Barack Obama s protikandidátem Mittem Romneym předhánějí v tom, kdo prokáže větší a bezpodmínečnější věrnost Izraeli ve všem, co si jeho vláda usmyslí, ale odsouvání věcí „na pak“ se zřejmě stalo osvědčeným pracovním postupem každé americké vlády před druhým obdobím. Stačí vzpomenout, jak Obama Medveděvovi v Soulu šeptal, ať vyřídí Putinovi, aby si na americký protiraketový systém v Evropě (rozuměj kolem ruských hranic) stěžoval až po volbách, a objevily se i zprávy, že něco podobného sdělil i syrské opozici, která žadonila o americkou vojenskou intervenci. A to ani nemluvím o odložení loňské palestinské žádosti o uznání nezávislosti v OSN… Zdá se, že po volbách se roztrhne pytel s neřešenými problémy. A možná bude hukot. Anebo se taky nic neroztrhne a žádný hukot nebude.
To izraelská vláda na nic čekat nechce – už nabídla palestinské samosprávě kšeft: pokud se jednou provždy vzdá pokusů o mezinárodní uznání státnosti, Izrael propustí nějakých padesát vězňů a navíc ještě Palestincům dovolí, aby si na svém území, v pobřežních vodách u pásma Gazy, směli těžit zemní plyn. Hodnota tamních zásob plynu se odhaduje na zhruba čtyři miliardy dolarů, což by hodnostářům palestinské samosprávy a palestinským oligarchům (prostým Palestincům sotva) dozajista zajistilo solidní příjmy na několik pokolení dopředu. To ale jen za předpokladu, že kývnou – jinak totiž už Izrael práva na palestinský zemní plyn věnoval koncernu British Gas, přičemž palestinské samosprávě má jít – prostřednictvím Izraele – 10 procent ze zisků. Smlouva s British Gas je ale kontroverzní i z jiného úhlu – někteří izraelští jestřábi viní Netanjahuovu vládu z toho, že málo bombarduje pásmo Gazy, protože se bojí, aby tím nepoškodila lukrativní smlouvu právě s BG.
Šéf samosprávy Mahmúd Abbás ale podle dostupných zpráv odklad žádosti v OSN odmítá s tím, že kdejaké záminky k odkladům se beztak vynořují neustále, a že vzhledem ke skonu blízkovýchodního mírového procesu ani není na co ještě čekat. Podle všeho je to ale jen Abbásova snaha (politicky a možná i čistě jen fyzicky) přežít, a ne skutečně dosáhnout státnosti, co ho vede k takovému postoji. Palestinci totiž už na počátku července v Ramalláhu tři dny protestovali proti pokračujícím naprosto zbytečným „mírovým“ jednáním s Izraelem. Palestinská policie brutálně zakročila a několik lidí skončilo v nemocnici. Další demonstrace následovaly a jsou už skoro na denním pořádku, přičemž je organizuje hnutí Palestinci za hrdost.
Jasně to jen ukazuje, že po krachu diplomatické ofenzívy v OSN loni v září se palestinský „prezident“ stal jen pouhým, dalo by se říci háchovským prosazovatelem izraelské okupace a původcem zneužívání moci, korupce a brutality. Jak konstatuje Larry Derfner na izraelském blogu +972, Izrael tehdy donutil svého poddaného ke kapitulaci, ale „Abbás, Fajjád a palestinská samospráva beztak nejsou vůdci Palestinců a nikdy jimi nebyli.(…) Palestinci z toho všeho pochopili jen to, že hrát hru s Izraelem jim nezávislost nepřinese, jen další ponížení. (…) Palestinci to vědí už nějaký čas, zbytek světa pravidla hry začíná právě chápat.“ (Třeba i podle britského velvyslance v Izraeli „svět může ztratit s Izraelem trpělivost do deseti let“).
Proti palestinské nezávislosti a tím pád i na podporu pokračující okupace se mezitím ale vyslovila Světová banka, podle jejíž zprávy je to území „příliš chudé“, aby mohlo být samostatné. Zpráva dospívá k závěru, že se Palestinci nedostatečně podílejí na zahraničním obchodu a v posledních letech „výroba a zemědělství významně poklesly“, přičemž jediným rostoucím sektorem je ze zahraničí dotovaná palestinská samospráva. Zpráva letmo zmiňuje izraelské restrikce palestinského obchodu, na což izraelská strana zareagovala prohlášením, že omezení palestinské ekonomiky je „životně důležitou potřebou“ okupační síly. Světová banka se tak staví do protikladu k Mezinárodnímu měnovému fondu, který loni konstatoval, že palestinská samospráva vytvořila „silný bankovní sektor“ a je ekonomicky připravená na státnost.
Možná jsou to ale všechno jen zbytečné tanečky, protože výbor expertů, které si najmenoval premiér Netanjahu, dospěl k závěru, že Západní břeh Jordánu vůbec není okupovaný a Izrael má proto právo toto území plně zabrat a osídlit. Zdůvodnění je prosté: vzhledem k tomu, že nad tímto územím nemá svrchované právo žádný stát, nemůže být toto teritorium ani okupované. Podle expertního panelu tak neplatí ani čtvrtá ženevská konvence, která praví, že okupační mocnost nesmí na okupované území přesouvat své civilní obyvatelstvo. Výbor proto vládě doporučil, aby zrušila dočasný statut židovských kolonií a předala kolonistům plnou kontrolu nad palestinským územím.
Osadníci zajásali, byť třeba vodní zdroje na okupovaných územích už beztak ovládají i bez názoru Netanjahuových expertů, nicméně pro vládu to nemusí být zpráva až tak skvělá, jak se může zdát. Ponechme stranou, co by si o takovém postoji – pokud by ho Netanjahu uvedl do praxe -- myslel svět a jestli by mu trpělivost nedošla dřív, než za citovaných deset let. Problémem by se mohlo například stát to, že pokud by se Západní břeh stal prostou součástí Izraele, odpadl by jakýkoli důvod vnímat Palestince jinak než ostatní Araby žijící v Izraeli. Stali by se občany, byť sice druhořadými, ale měli by volební právo, stejně jako izraelští Arabové. Ve finále by se tak situace vyřešila na základě formule „jednoho státu“, v němž by ovšem Arabové zničehonic tvořili přes 40 procent obyvatel „židovského“ státu – a při jejich porodnosti – by se za pár let stali majoritou. (Ostatně, další „demografická hrozba“ na Izrael padá z internetu, kde prý židovský stát „prohrává boj“ o veřejné mínění a tradiční chasbara už nefunguje: Izrael je ve využívání Facebooku až na 44. místě a sociální sítě využívá jen zhruba 3,5 milionu Izraelců, zatímco Arabů je na FB 43 milionů a Twitteru 1,3 milionu…)
Zkrátka, prohlášením, že okupace není okupací, by se jednou provždy zhroutila vize „židovského státu“, ale… zdá se, že Netanjahu zároveň nemůže ustoupit radikálním „osadníkům“ i kdyby chtěl, a tím vlastně ničí pravděpodobnost řešení na základě dvou států. On je to ale vlastně jeden stát už dávno…
Mezitím už diplomaté z EU a dalších zemí ostře protestovali proti plánům izraelské armády vystěhovat obyvatele osmi palestinských vesnic a jejich vesnice zničit, aby uvolnily místo „vojenskému výcvikovému prostoru“. Izraelské úřady ony vesnice chtějí zbořit už od roku 1999, brání jim v tom ale izraelský Nejvyšší soud. Nyní ale ministerstvo obrany argumentuje tím, že palestinské vesnice – pocházející z doby kolem roku 1830 – jsou na vojenském území „postaveny ilegálně“. Asi 1500 obyvatel osmi vesnic by mělo být násilně přesunuto do města Jatta, přičemž armáda tvrdí, že někteří z vesničanů by mohli být „teroristé“, kteří by při výcviku izraelské armády prováděli špionáž, a že proto soud nemá právo bránit vojákům v demolici vesnic. Jen pro pořádek: násilné přemísťování civilního obyvatelstva okupační mocností je z hlediska mezinárodního práva ilegální.
A ještě jednou „mezitím“: Izrael zabránil ve vstupu 13 diplomatům Hnutí nezúčastněných, kteří měli počátkem srpna jednat v Ramalláhu. Měli tam dokončit tzv. deklaraci z Ramalláhu, která měla podpořit žádost o povýšení statutu Palestiny v OSN. Diplomaté neměli v úmyslu vůbec vstoupit do Izraele a na Západní břeh mířili z Jordánska. Izraelský krok označili za „dětinský“.
Jo, a izraelský voják, který v roce 2009 při válce proti pásmu Gazy zastřelil matku s dcerou mávající bílými prapory, dostal u soudu – 45 dní vězení, mladý Palestinec je v kritickém stavu po lynči v Jeruzalémě, v Hebronu mladí Židé „zatkli“ Palestince za přihlížení vojáků a tak… Dokonce už i ministerstvo zahraničí USA násilí páchané židovskými kolonisty na okupovaném západním břehu Jordánu považuje – vůbec poprvé -- za „terorismus“.
A na závěr dvě související drobničky z britských médií: The Guardian pod pohrůžkou ze strany izraelského „mediálního regulátora“ HonestReporting rozhodl, že metropolí Izraele už není Tel Aviv, ale Jeruzalém, a to bez ohledu na fakt, že svět vše vidí zcela jinak. A ještě BBC: „Dohoda (Sykes-Picot) vedla k rozdělení Turky ovládaných území Levanty na různá teritoria pod britskou a francouzskou správou, z nichž se později zrodily moderní státy Sýrie, Libanon, Irák a také Izrael.“
Tak to byl Izrael vs Palestina a teď ještě znovu Izrael vs Írán. Ministr obrany Ehud Barak, spolu s premiérem Netanjahuem hlavní obhájce války proti Íránu, na vlnu veřejného nesouhlasu s válkou reagoval prohlášením, že protesty občanů ho nezajímají a že o všem beztak rozhodne sama vláda. Ve snaze ukázat se jako kovaný demokrat vysvětlil, že „premiér, ministr obrany a ministr zahraničí mají oprávnění… a rozhodnutí bude jako nezbytné přijato vládou Izraele. Tak to je a tak to má být – a ne skupinou civilistů nebo dokonce novinových úvodníků.“ Připustil, že válka proti Íránu má svá úskalí a těžkosti, ale varoval, že válka proti jadernými zbraněmi vyzbrojenému Íránu by byla „nesrovnatelně“ nebezpečnější, než nynější preventivní úder. To je ovšem argumentace, která vychází z toužebného přání, podle něhož Írán pracuje na vývoji jaderných zbraní, což ovšem – podle amerických, izraelských i jiných tajných služeb -- není pravda. A k tomu Barakova logika popírá realitu: státy si pořizují jaderné zbraně k zastrašení, nikoli k vedení válek, natož pak proti jiné jadernou zemí.
Náčelník amerického generálního štábu Martin Dempsey v týdnu navíc prohlásil, že Izrael beztak nemá kapacitu k úplnému zničení íránského jaderného programu a že ho může maximálně jen o pár let zbrzdit. Zřejmě na tato slova reagoval Netanjahu, když řekl, že i tak má cenu „do toho jít“. Prý by se tím mohlo napomoci „změně režimu“ v Íránu, což je ovšem nápad velmi pochybný – pravděpodobnější je, že by Írán po izraelském útoku musel k vojenskému jadernému programu rychle přistoupit, aby podobným izraelským útokům do budoucna předešel, jako tomu bylo v případě iráckého jaderného programu po izraelském náletu na reaktor v Osiraku.
Aktuální analýza Business Data Israel konstatuje, že válka proti Íránu by izraelské ekonomice mohla napáchat škody ve výši až 42 miliard dolarů. Studie počítá s 10 miliardami za ztracené pracovní hodiny, dvěma miliardami válečných nákladů a 30 miliardami ve ztracených obchodech, nicméně škody by podle všeho mohly být vyšší, protože analýza opomíjí dopad války na ceny ropy, což už samo o sobě bude hrůzná částka.
Proti útoku na Írán se nyní vyslovil i Netanjahuův nedávný vicepremiér a šéf opozice Šaul Mofaz, který šéfa vlády obvinil z „vytváření paniky“ a „provádění nebezpečné a nezodpovědné politiky“ směřující k „předčasnému vojenskému dobrodružství“ proti Íránu. „Tato PR kampaň oslabuje naši zastrašovací sílu i vztahy s našimi nejlepšími přáteli. Pane premiére, chcete brutálně, bezprecedentně, bezohledně a riskantně vstoupit do voleb v USA. Řekněte nám, komu sloužíte a za jakým cílem? Proč strkáte ruku hluboko do volebních uren amerických voličů?“
Mám dojem, že vinit Netanjahua ze zasahování do předvolebních USA je sice pochopitelné, nicméně věc má i druhou stranu. Třeba senátor státu New York David Storobin usiluje o znovuzvolení, a tak jeho tým v rámci kampaně zveřejnil snímky, na nichž americký senátor vystupuje v izraelské armádní uniformě na Izraelem okupovaných syrských Golanských výšinách… Zabere taková oddanost u voličů? Než se to zjistí, senátor se skandál, který zveřejnění jeho snímku v izraelské uniformě na okupovaném území třetího státu vyvolal, pokusil obhájit: „Jak Izraelci dobře vědí, syrská hranice je nepřátelské území. Návštěvníci jsou povinni nosit uniformu a zbraň. Činí tak dokonce i členové Knessetu. Na druhé straně jsou ostřelovači. Pokud by uviděli osobu bez uniformy, mohli by dospět k závěru, že je to nějaký vůdce, a ona osoba by se mohla stát jejich terčem.“ Blahoslavení chudí duchem!
A když jsme u amerických politiků a války, na bojechtivého republikánského kandidáta Mitta Romneyho podala žalobu skupina The Silversun Pickups za to, že bez oprávnění v předvolební kampani používá její hit Panic Switch:
Kuriózní je, že stejný problém měl už Ronald Reagan s Brucem Springsteenem a další republikánský jestřáb, John McCain, si zase v roce 2008 „vypůjčil“ hitovku Foo Fighters „My Hero“. Ale to jen tak, abych do jinak pochmurného tématu na závěr nějak dostala trochu (shodou okolností taky neveselé) muziky…
