Prázdniny v Libyi se odehrávaly ve znamení jakési vytunelované demokracie, nebo budování demokracie bez podstaty, chcete-li. Uspořádali tam parlamentní volby, které měly být svobodné, nicméně právě o tom lze vážně pochybovat.
Vládnoucí prozatímní (proNATOvská) rada totiž už pár měsíců před hlasováním přijala zákon, podle něhož v (až doživotním) vězení skončí každý, kdo „slovně oslavuje Kaddáfího, uráží islám, uráží revoluci a snižuje morálku libyjských občanů“. Televizní moderátoři, kteří na protest proti legalizovanému omezení svobody slova – tím spíš, že formulku o „snižování morálky občanů“ lze skutkově naplnit nejspíš kdečím – odmítli nastoupit do práce, byli do redakcí dovedeni s hlavní samopalu v zádech. Libyjské televizní stanice, které vysílaly přes NileSat, převzala prozatímní vláda, Katar a západní mediální koncerny. A tak se „svobodné“ volby, v nichž se tři tisíce kandidátů ucházelo o křeslo v dvousetčlenném parlamentu, konaly bez svobodných médií i bez svobodné a otevřené veřejné diskuse. Do toho prozatímní vládci ještě před volbami aktivovali některé z odposlouchávacích zařízení, která jim zbyla ještě po Kaddáfím, aby -- stejně jako kdysi on – mohli sledovat opozici.
Scéna tak byla připravena k tomu, aby ve volbách spolehlivě zvítězil šéf prozatímní rady Mahmúd Džibríl a jeho koalice šesti desítek stran a partiček, kterou Západ vydává za „liberální“ a „sekulární“, zatímco sám Džibríl, někdejší osobní mentor Kaddáfího syna Sáifa Islama, mluví o oddanosti islámskému zákonodárství čili šaríji. O tom, kdo jeho koalici finančně podporoval, se na veřejnost nedostalo ani slovo. Strany usilovaly o 80 křesel v parlamentu, zbytek byl vyčleněn pro nezávislé kandidáty. Džibríl opravdu triumfoval, ale nijak oslnivě, protože získal jen 39 křesel, druzí skončili Muslimští bratři, kteří navíc soudí, že získali i většinu nezávislých kandidátů, takže zvítězili vlastně oni.
„Bratrská“ Strana spravedlnosti a výstavby (JCP) i tak ale nedopadla tak skvěle, jako islámské strany třeba v Tunisku nebo Egyptě. Podle Omara Ashoura spočívá rozdíl mezi egyptským Muslimským bratrstvem a tuniskou An Nahdou na straně jedné a libyjskými islamisty v míře jejich institucionalizace a spojení s lidovými masami. Během čtyř dekád Kaddáfího režimu libyjští islamisté nedostali možnost vybudovat lokální skupiny, rozvinout organizační struktury, hierarchii nebo instituce, vybudovat paralelní systém lékařských klinik a sociálních služeb, jak tomu bylo v Egyptě, Tunisku, Maroku nebo Jordánsku. V důsledku se pak libyjští islamisté nedokázali sjednotit v koalici velkou jako je ta Džibrílova, a jejich hlasy se rozdělily mezi několik stran, z nichž za řeč jich prý stojí hned šestice.
Dalším důvodem relativního neúspěchu je hlas krve. „Nebudu hlasy své rodiny dávat MB, protože dva mí bratranci zemřeli právě kvůli němu,“ cituje Ashour voliče z Benghází. Souhlasí s tím, aby zákony vycházely z islámu, ale přesto volil Džibríla, protože jeho příbuzní zahynuli v 90. letech při střetech Kaddáfího oddílů s džihádisty z Hnutí mučedníků. A co džihádista, to Muslimský bratr, a co Muslimský bratr, to afghánský tálib…
Podle této logiky tedy volby dopadly jak dopadly a v půli srpna byl Džibríl následně s to do čela parlamentu protlačit Muhammada Magarífa. Je označován za „umírněného muslima“, což je v zásadě mainstreamová nálepka pro každého islamistu, který je ochoten se řídit podle příkazů z Washingtonu (svého času, ještě v Afghánistánu, byl za umírněného vydáván i Usáma…). Magaríf přitom ale není jen „umírněný“, on je navíc i osvědčený: kdysi býval Kaddáfího velvyslancem v Indii, ale pak se zničehonic v říjnu 1981 zjevil na tiskové konferenci v súdánském Chartúmu, kde oznámil založení Národní fronty pro spásu Libye (NFSL). Jeho skupina směla vojensky a propagandisticky operovat z území Súdánu až do roku 1985, kdy při převratu padl proamerický súdánský Numajrího režim, a přitom byla NSFL podporována Saúdskou Arábií a CIA. (Ostatně, více na Wikipedii). Jen připomínám, že do čela libyjské vlády, která po volbách ale už odstoupila, byl postaven rovnou občan USA.
A pro dokreslení situace bych ocitovala kousek z analýzy „Teroristického monitoru“ americké (určitě nelevicové) Jamestown Foundation: „Ačkoli násilí pokračuje v mnoha libyjských městech, nejintenzivnější útoky se odehrávají v rebelské baště Benghází. Běžné jsou pumové útoky, jejichž nejčastějším terčem v Benghází je štáb tajné služby. Exploze z 1. srpna, která napáchala mnoho škod, ale nikdo při ní nezahynul, byla jen poslední z řady útoků na tento objekt v letošním roce (Reuter´s, 3. srpna). Zkáza by byla větší, kdyby se mnoho velkých náloží nepodařilo odhalit včas. Některé vážily až 40 kilogramů a byly nalezeny například ve škole, na kriminálce, v úřadu národní bezpečnosti i pod mostem vedoucím k hotelu Tibesti (Tunisia Live, 7. srpna). Bezpečnostní jednotky v přestřelce zabily tři muže podezřelé z pumových útoků v Benghází, pět členů oddílů ministerstva vnitra přitom bylo zraněno (AFP, 6. srpna, Reuter´s, 8. srpna). Před demisí premiér Adal Rahím Kíb prohlásil, že pumové útoky jsou dílem Kaddáfího stoupenců, a dodal, že jedna taková buňka byla „vedena lidmi ze zahraničí“ (Sky News Arabia, 6. srpna).
Běžnými se po celé Libyi staly také atentáty, protože ozbrojené skupiny, které kontrolují ulice měst, se pokoušejí eliminovat rivaly a zvyšovat svůj vliv. Některé z atentátů jsou podle všeho odplatou za křivdy, které byly napáchány už po pádu Kaddáfího, a jsou vedeny proti lidem z bezpečnostních struktur. Jeden takový atentát byl 28. července spáchán na plukovníka Sulajmána Búzrídu, bývalého důstojníka Kaddáfího tajné služby, a to bez ohledu na to, že se Búzrída už dávno přidal na stranu rebelů (Tunisia Live, 7. srpna). Búzrídá byl už 13. důstojníkem z Kaddáfího éry, který byl v Benghází za poslední týdny zavražděn. Podle nepodložených zpráv má atentáty na svědomí neznámá skupina, jejíž seznam terčů obsahuje 106 jmen (Libya Herald, 31. července). 29. července se terčem útoku stal konvoj, který vezl sověty vycvičeného a posléze Američany podporovaného generálmajora Chalífu Haftára, který byl málem zabit už při bojích o letiště v Tripolisu, kde se postkaddáfíovské „vládní“ oddíly střetly s milicemi ze Zintánu. Haftár z útoku vyvázl bez zranění, obvinil z něho Kaddáfího pohrobky, když krátce předtím vyzval zdivočelé milice v Benghází, aby začaly spolupracovat s novou Národní armádou (Libya Herald, 31. července).“ (Mimochodem, vlnu násilí páchaného „Kaddáfího stoupenci“ nebo „rebely toužícími po pomstě“ rozebírá i feature IPS).
A v úvodu zmíněnou potěmkinovskou demokracii v Libyi dosvědčuje i fakt, že Západem podporovaná prozatímní rada už v květnu „minula“ deadline, do kdy měla propustit na pět tisíc lidí držených bez soudu i obvinění ve vězeních. Pro jistotu jsou to všechno oficiálně „Kaddáfího stoupenci“, a tak… je vlastně jedno, co se s těmi lidmi stane.
Ale protože mám dojem, že od ubití Kaddáfího se o Libyi smí psát už jen v dobrém, raději přejdu na další témata:
Egypt. Pokračují spekulace o tom, co že mělo znamenat zemětřesení v čele armády a junty, k němuž minulý týden sáhl prezident Mursí. Podle jedněch to byl jen puč uvnitř armády, který měl předejít puči proti Mursímu, který měli podle pokynů ze zahraničí zorganizovat právě sesazení generálové, což by znamenalo, že Mursí v armádní rošádě neměl prsty a jen s jejím výsledkem prostě vyjádřil souhlas, a někteří si myslí, že si tím vším junta jen zkusila zachránit kůži (a zákulisní vliv), neboť její dny v čele státu vedeného bratrským prezidentem byly už beztak sečteny, možná se ale jen Mursí (nebo spíš Muslimské bratrstvo jako celek) s mladšími generály důstojníky dohodli na rozdělení moci v zemi a záminkou k čistce se stal doposud nevysvětlený útok na egyptské vojáky na Sinaji, nebo spíš míra, s níž 
armáda zhudlařila reakci na něj. Ostatně, pavouka mocenských vazeb v Egyptě můžete vidět na obrázku. Prý je dokonalý. Alláh/Bůh/čert ví.
Mimochodem, krátce po jmenování nových generálů se objevily spekulace, že jsou to všechno osoby blízké USA, nicméně přinejmenším armádní dvojka, nový velitel generálního štábu Sidkí Sobhí právě v USA na vojenské akademii získal diplom a titul za práci, v níž mimo jiné zdůvodňoval nutnost úplného stažení amerických vojsk z Blízkého východu jako takového a Perského Zálivu zvláště. Co to znamená pro orientaci současného Egypta? Toť otázka.
Ať tak či tak, američtí činitelé si mezitím stěžovali, že Káhira má na Sinaji hrozně málo vojáků a oblast je tudíž nebezpečná a nestabilní, jako by přitom zapomněli, že právě to je jedním z ustanovení mírové smlouvy s Izraelem. Mursí už ale naznačil, že právě tuto část dohody chce zrevidovat a zesílit vojenskou kontrolu poloostrova. Výsledkem by pak měl být stav, kdy Egypt nad Sinají vyhlásí plnou svrchovanost a jeho bezpečnostní a vojenské orgány tam budou jednat podle uvážení Káhiry, a nikoli podle toho, co jim Izrael povolí.
Izrael doposud jakékoli náznaky možných změn campdavidských dohod z roku 1979 rozhodně odmítal a označoval to za důkaz, že s Araby se nedají uzavírat žádné dohody. V současnosti by se ale nejspíš i Izraeli hodilo, kdyby Sinaj přestala být regionem bez zákonů a pravidel, a tak je aktuální rétorika izraelského vedení vůči snahám o revizi smlouvy vcelku umírněná. „Izrael umožní Egyptu pokračovat ve vojenských operacích proti baštám ozbrojenců na Sinajském poloostrově, i když by to bylo doprovázeno občasným porušováním mírové dohody mezi oběma zeměmi,“ prohlásil vládní mluvčí. Na takový vývoj už zareagovali sinajští islámští radikálové, kteří varovali armádu před přehnanou aktivitou a připomněli, že jejich nepřítelem není Egypt, ale Izrael. „Naše zbraň není namířena na vás,“ konstatuje prohlášení adresované Káhiře. „Nechceme svou nenávist obracet na vás… máme slitování s vojáky, které používáte jako olej k přilévání do ohně bitvy.“ Jaký význam podobné hrozby mají, není ovšem – zatím, v době, kdy armády Egypta a Izraele postupují koordinovaně -- příliš jasné.
Nicméně, vzápětí poté, co Mursí získal (jakoustakous?) kontrolu nad armádou, přešlo Muslimské bratrstvo k otázce médií a parlamentní výbor pro sdělovací prostředky, v němž má MB většinu a předsedu, do čela všech státních médií dosadil ideologicky „osvědčené kádry“, bez ohledu na jejich profesionální schopnosti či zkušenosti. A některé státní deníky okamžitě zrušily komentářové stránky a cenzurují texty kritické vůči bratrstvu. Redakci opozičního deníku Dustúr prohledala policie, protože svými texty „pobuřuje“. (Při „kvalitě“ státních médií by přitom bylo lepší je rovnou zavřít, ale na to ještě třeba taky dojde. Kuriózní ovšem je, že USA, kterým nevadila cenzura za Mubaraka, nyní vyjadřují „obavu“ o svobodu tisku v Egyptě…)
Teď by tu bylo téma summitu Organizace islámské spolupráce, která se ještě nedávno jmenovala Organizace islámské konference. Naše sdělovací prostředky z jejího jednání vzaly jen to, že Sýrii – sekulárnímu státu -- bylo pozastaveno členství, ale ono se tam zároveň uznalo, že Palestina je svrchovaný stát, a že by se měl svět také zajímat o bité a pronásledované muslimy v Barmě. Kuriózní na jednání OIC v saúdském Rijádu bylo, že si král (náš feudální spojenec, jehož legitimita je naprosto nulová, ale stačí, že nám dává ropu za dumpingové ceny) po levici posadil nenáviděného prezidenta Íránu Ahmadínežáda a po pravici emíra z Kataru. Smyslem bylo ukázat jednotu islámského světa v době, kdy si minimálně zmínění tři jdou těžce po krku. Jupí.
Saúdský král Abdalláh, jehož poddaní už mnoho měsíců financují zbraně a rebely v Sýrii, prohlásil, že je o Sýrii „třeba mluvit“, a zničehonic začal bránit syrskou „jednotu, solidaritu, toleranci a umírněnost“. Podpořily ho Katar, Bahrajn, Omán, Kuvajt a další entity, kde vládnou naprosto nelegitimní rodiny, jejichž jedinou omluvou pro porušování lidských práv je skutečnost, že tak činí pro udržení své moci a stability, a ta je zase potřebná k tomu, aby Západ v klidu dál dostával ropu.
Jak ale konstatuje Pepe Escobar na Asia Times, frašce tím není konec: Teherán totiž na konec měsíce zve všechny hlavy muslimských států na další summit, a třeba egyptský Muhammad Mursí už oznámil, že pojede. I tam budou „vůdci“ půldruhé miliardy muslimů ukazovat svou jednotu, a přitom se budou upřímně nenávidět. Nicméně, účast na teheránském summitu podle všeho ukáže nové rozložení sil v regionu. Tedy, že všechno je trochu jinak, než by si „demokraté“ podporující nedemokratické režimy asi představovali.
Sýrie. Zatímco se dál bojuje o Aleppo a ministr zahraničí Valíd Muálim tvrdí, že „ti, kdo si myslí, že Syrská arabská armáda bude poražena, jsou snílci“, zdá se, že bitva už trvá mnohem déle, než si obě strany původně představovaly a že u Aleppa vše směřuje do slepé uličky, řekněme k remíze. Mezitím ale mezi obyvateli města sílí nenávist vůči násilí páchaném povstaleckou Svobodnou syrskou armádou (FSA), což vede „hlavy opozice“ (pokud nějakého stratéga opravdu mají) k úvahám, zda-li se ve své snaze o dobytí „hlav a srdcí“ prostých obyvatel Aleppa lehce nepřepočítali. Většina městských čtvrtí – Aleppo má přes dva miliony obyvatel -- byla totiž až donedávna bojů ušetřena, nicméně město zaplavili rebelové, kteří bitvu o něj vnímají jako rozhodující pro svržení režimu. Násilí pak v mnoha oblastech prakticky zastavilo veškerý život. LA Times přinesl rozhovor s otcem sedmi dětí, který „rozhodně odmítá Asadův režim, ale bojí se představy, že by rebelové z předměstí pronikli až do jeho čtvrti“. „Rebelové udělali chybu, když všechny civilisty vyhnali z jejich domovů a donutili je živořit v budovách škol,“ prohlásil ten muž. „Přišli jste ochraňovat civilisty, a teď jim sami ubližujete?“ Při pohledu na neustále se rozšiřující seznam poprav, vražd či únosů, které rebelové páchají, tak nyní šéfové opozice začínají mít obavy, kolik nových sympatizantů se jim v Sýrii podaří získat.
Do toho prý ale z vlády zběhl už i viceprezident, někdejší letitý věrný souputník otce diktátora Farúk Šará (bohaté podrobnosti vám jistě rádi sdělí český mainstream) a OSN mezitím do čela své mise pro řešení syrského konfliktu po Kofim Annanovi dosadila alžírského „veterána“ Lahdara Brahímího. Má na kontě mnoho neúspěšných pokusů a řešení mnohých krizí, a tak se zdá, že jeho jmenováním „mezinárodní společenství“ jen dává najevo, že mu o diplomatické řešení ve skutečnosti opravdu nejde.
Vláda v Damašku přitom všem nejspíš žije v jakémsi paralelním vesmíru, protože třeba – v současnosti nepříliš vytížený – ministr pro národní usmíření Alí Hajdar přijal maďarského velvyslance a „vysvětlil mu cíle svého ministerstva, možnosti spolupráce mezi oběma zeměmi“ atd atp. A šéf parlamentního Výboru pro svobody a lidská práva zase popisoval práci na přípravě charty lidských práv… (Syrská státní agentura SANA se zrovna zdá býti nedostupná, takže tyhle dvě informace musejí zůstat bez prokliku, sorry, nicméně podobných zpráv nabízí fakt spoustu).
OSN mezitím vydala zprávu, podle níž se válečných zločinů dopouštějí obě strany, jak vládní síly, tak i povstalci, kteří se vládu pokoušejí svrhnout. „Obě strany jsme usvědčili z válečných zločinů a samozřejmě, větší počet a větší pestrost je na straně vlády, prohlásila komisařka OSN Karen AbuZaydová, z čehož tak nějak vyplývá, že existují válečné zločiny velké a malé. Vraždy ohavné a omluvitelné. Paráda! Hra na boj dobra proti zlu změny pravidel nedoznala.
A ještě poznámka k náletu na Aazáz, kde syrská stíhačka svrhla bombu na obytnou čtvrť a v troskách domů zahynulo nejméně 40 lidí. Aniž bych tento válečný zločin nějak zpochybňovala, je tu přece jen určitá podivnost: opozice do světa vypustila sérii snímků z Aazázu, nicméně třeba fotka děvčátka v prachu v ruinách pochází ze zemětřesení v Íránu, zatímco snímek mrtvých těl na zemi s klečícími lidmi kolem už na počátku června ilustroval masakr v Kusajru. Ale jak říkám, nic tím nezpochybňuju, to jen tak na okraj…
A dva citáty na závěr:
-- „Britsko francouzsko americký triumvirát stojí před volbou, zda ozbrojené skupiny operující v Sýrii uzná coby de facto představitele moci a bude s nimi spolupracovat, nebo zda proti nim má bojovat. Pokud je uzná a zahájí spolupráci, dostane se do přímého rozporu s vlastním tvrzením, že je Západ v existenciálním střetu s džihádistickými skupinami, a pokud s nimi začne bojovat, ocitne se s Asadovým režimem ve stejném zákopu.“
-- „Zločiny páchané syrskou opozicí na lidech loajálních vůči syrskému režimu dál posilují mezinárodní kritiku, přičemž ta poslední zazněla z Turecka. Turečtí důstojníci pověření kontakty s FSA pohrozili, že zastaví dodávky zbraní a logistickou podporu povstalecké Brigádě Al Tauhíd. Turecký hněv ale nevyvolala spáchaná zvěrstva jako taková, jako skutečnost, že si je rebelové nafilmovali a vystavili na internetu, kvůli čemuž se turecká vláda ve vztahu k mezinárodním lidskoprávním organizacím ocitá v zahanbujícím postavení, uvedl opoziční zdroj pro Al Kuds Al Arabí.
-
|2012-08-20 05:46:16 Pyron - Osvezujici zpusob reportovani - Lzeli to nametemPolitika neni osvezujici - je to znasilneni pravdy ,ale pani zde reportuje hovori s prehledem jaky od Ceskeho journalismu na domaci scene neni .
